ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.276.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 276/2018-341
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně BOHEMIA CAMION/CZ s.r.o. , se sídlem v Brně, Drážní 254/9, PSČ 627 00, IČO 25519875, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, PSČ 602 00, proti žalované Generali Pojišťovně a.s. , se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Bělehradská 299/132, PSČ 120 00, IČO 61859869, o zaplacení částky 90 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 175/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 70 Co 211/2017-316, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 70 Co 211/2017-316, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 26 C 175/2015-281, zavázal žalovanou zaplatit za žalobkyni společnosti Leman International System Transport A/S částku 90 000 EUR s příslušenstvím představující škodu, ke které došlo v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 23. 6. 2011, kdy jde o plnění z pojistné smlouvy č. 0323303933 uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně rozhodoval o uplatněném nároku žalobkyně na zaplacení pojistného plnění, které má (podle žaloby) žalovaná za žalobkyni uhradit poškozené společnosti Leman International System Transport A/S. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že došlo k dopravní nehodě, tedy ke škodné události předvídané pojistnou smlouvou uzavřenou mezi účastníky řízení, zjištěna byla škoda, za kterou odpovídá žalobkyně, i její výše. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle ustanovení §44 odst. 1 a §43 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, v rozhodném znění, tj. ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „ZPS“), z jehož §44 odst. 1 vyplývá, že z pojištění odpovědnosti za škodu má pojištěný právo, aby za něj pojistitel v případě vzniku pojistné události uhradil v rozsahu a ve výši určené právním předpisem škodu, za kterou pojištěný podle zákona odpovídá, a to až do výše limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě; dále vyšel z ustanovení §43 odst. 3 ZPS, podle něhož náhradu škody platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní právní předpis nebo pojistná smlouva jinak. Podle soudu prvního stupně nelze postupovat podle §44 odst. 3 ZPS, který stanoví pouze možnost, nikoli však povinnost, aby pojištěný nejprve škodu sám uhradil, a poté se domáhal pojistného plnění po žalované.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 2017, č. j. 70 Co 211/2017-316, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že posouzení věci soudem prvního stupně není správné. Z ustanovení §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyplývá zásada, že rozsudek je závazný pouze pro účastníky řízení; tato zásada se v projednávané věci nutně uplatní v závěru o nevykonatelnosti rozhodnutí, které by zakládalo právo na plnění ve prospěch jiné osoby, než účastníka řízení. Pojištění odpovědnosti za škodu, jehož základní charakteristiku vyjadřují ustanovení §43 odst. 3 a §44 odst. 1 ZPS, plní nepochybně společensky žádoucí ochranu zájmů poškozených, kteří nejsou v uspokojení svých nároků závislí na platební schopnosti škůdce, jehož odpovědnost je pojištěna. Přes tento zájem však pojistitel podle obecné zásady upravené v §43 odst. 3 ZPS nevstupuje na místo poškozeného, odpovědnost musí i nadále nést především ten, kdo škodu způsobil. Účastníky právního vztahu z pojištění jsou zásadně pojistitel a pojištěný a přímé právo poškozeného ve vztahu k pojistiteli může být založeno jen právním předpisem. Odmítne-li pojistitel plnit poškozenému, je třeba uplatnit právo na náhradu škody vůči škůdci. Právo na pojistné plnění proti pojistiteli může poté pojištěný uplatnit na základě pravomocného rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost k náhradě škody, na niž se pojištění vztahuje a kterou byl nucen uhradit. Své závěry odvolací soud podpořil i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Žalobkyně předně namítla překvapivost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který zaujal odlišný právní názor oproti soudu prvního stupně, aniž by zopakoval kterýkoli z důkazů a aniž by jí umožnil se k nově zaujatému právními názoru vyjádřit. Dále namítla, že odvolací soud vyložil příliš formalistickým způsobem ustanovení §159a o. s. ř. a §44 odst. 1 a odst. 3 ZPS a nesprávně posoudil právní otázku, kterou je právo žalobkyně domáhat se s poukazem na ustanovení §44 odst. 1 ZPS uložení povinnosti žalované plnit podle sjednané pojistné smlouvy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006, na danou věc nelze použít, a pokud ano, měla být vyřešená právní otázka v tomto konkrétním případě posouzena jinak. Podle žalobkyně je přímo zákonem dán její nárok domáhat se, aby za ni žalovaná v souvislosti s dopravní nehodou uhradila způsobenou a konkrétně vyčíslenou škodu. O vykonatelnosti rozsudku nelze pochybovat, neboť vychází přímo ze zákonného ustanovení, ukládá práva a povinnosti pouze účastníkům řízení a je vykonatelný podle §351 o. s. ř. postupným ukládáním pokut. Požadavek odvolacího soudu, aby v případě, že pojistitel odmítne z pojistné smlouvy plnit, proběhl soudní spor mezi poškozeným a škůdcem (pojištěným), jehož výsledkem by byla soudem stvrzená odpovědnost pojištěného za škodu, coby podklad nároku na pojistné plnění proti pojistiteli, je neadekvátní, stejně jako požadavek, aby byla aktivní legitimace pojištěného vůči pojistiteli založena úhradou škody z vlastních zdrojů. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, žalobkyně namítá, že takový výklad by byl formalistický a mechanický a nesměřoval by ke spravedlivému výsledku. Uvedenou právní otázku je třeba vyřešit i s ohledem na konkrétní a do značné míry extrémní okolnosti případu (zejména s ohledem na zahraniční prvek a nutnost vést spor s poškozenou s vysokými náklady v zahraničí), ze kterých plyne, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006, nejsou v projednávané věci použitelné. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že dovolání žalobkyně není přípustné. Odvolací soud správně aplikoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006, které jsou plně použitelné i v projednávané věci. Podle §44 odst. 3 ZPS je pojištěný oprávněn domáhat se vůči pojistiteli pojistného plnění pouze tehdy, pokud prokáže, že poškozeného sám odškodnil. V daném případě žalobkyně poškozeného neodškodnila a lze se domnívat, že jej v budoucnu ani odškodňovat nebude.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Žalobkyně v dovolání především namítala, že by Nejvyšší soud měl rozhodnout jinak, než jak v dosavadní praxi rozhodoval, otázku aktivní legitimace ve sporu o pojistné plnění proti pojistiteli, resp. nároku pojištěného, aby pojistitel za pojištěného uhradil vzniklou škodu přímo poškozenému. Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustné, neboť otázka možnosti u soudu uplatnit právo pojištěného na to, aby za něj pojistitel uhradil vzniklou škodu přímo poškozenému, byla odvolacím soudem rozhodnuta v rozporu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016.
Podle §43 odst. 3 ZPS náhradu škody platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní právní předpis nebo pojistná smlouva jinak.
Podle §44 odst. 1 ZPS z pojištění odpovědnosti za škodu má pojištěný právo, aby za něj pojistitel v případě vzniku pojistné události uhradil v rozsahu a ve výši určené právním předpisem škodu, za kterou pojištěný podle zákona odpovídá, a to až do výše limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě.
Podle §44 odst. 3 ZPS uhradil-li pojištěný škodu, za kterou odpovídá, přímo poškozenému, má proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, a to až do výše, do které by byl jinak povinen plnit poškozenému pojistitel.
Z uvedeného se tak jednoznačně podává, že zákon výslovně zakotvuje právo pojištěného požadovat, aby za něj pojistitel v případě vzniku pojistné události uhradil škodu poškozenému, za kterou podle zákona pojištěný odpovídá, a to až do výše limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě.
Ačkoliv Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006, v souvislosti s výkladem obsahově shodných ustanovení §822 a §823 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12 2004 (dále jen „obč. zák.“), dospěl ve vazbě na výklad §159a o. s. ř. k závěru, že proti pojistiteli může nárok na pojistné plnění pojištěný uplatnit až poté, co je mu pravomocně uložena povinnost k náhradě škody, k níž se pojištění vztahuje, a kterou byl nucen uhradit, byl tento názor pozdější judikaturou překonán.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, Nejvyšší soud uvedl, že pojištěný je legitimován k uplatnění práva vůči pojistiteli na uhrazení vzniklé škody přímo poškozenému. Byť tento závěr nebyl v předmětném rozhodnutí blíže rozveden, je zřejmé, že Nejvyšší soud revidoval své dřívější závěry, které v aplikační praxi vzbuzovaly rozpory.
Závěr o tom, že úmyslem zákonodárce bylo ustanovením §44 odst. 1 ZPS přiznat pojištěnému právo požadovat po pojistiteli, aby za něj plnil v souladu s podmínkami pojistné smlouvy ve prospěch poškozeného, je nepochybný nejen ze samotného textu uvedeného ustanovení zákona, ale též z důvodové zprávy k zákonu o pojistné smlouvě, v níž se uvádí, že „z tohoto pojištění vzniká pojištěnému právo, aby za něj pojistitel v souladu s obsahem pojistné smlouvy nahradil škodu, kterou způsobil jinému a za kterou odpovídá podle zvláštního zákona nebo ke které se smluvně zavázal. Plnění pojistitele může být smluvně omezeno limitem pojistného plnění. Nebylo-li omezeno, je pojistitel povinen plnit v rozsahu a ve výši skutečné škody, za kterou pojištěný odpovídá. Pokud pojištěný uhradil poškozenému škodu přímo, vzniká mu proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, kterou by jinak v souladu s pojistnou smlouvou plnil pojistitel. Náhradu škody platí pojistitel poškozenému. Ten však nemá přímý nárok vůči pojistiteli, pokud zvláštní zákon nebo pojistná smlouva nestanoví jinak.“
Záměrem zákonodárce bylo tedy upravit postup, podle nějž má škodu za pojištěného škůdce, za níž je pojištěný odpovědný a na níž se vztahuje předmětné pojištění, nahradit zásadně pojistitel v souladu s obsahem pojistné smlouvy, přičemž tuto škodu má pojistitel nahradit přímo poškozenému (srov. §43 odst. 3 a §44 odst. 1 ZPS). Pouze v případě, že pojištěný sám (dobrovolně) uhradí škodu přímo poškozenému, vzniká mu (pojištěnému) proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, tj. částky, kterou by jinak v souladu s pojistnou smlouvou a zákonem měl povinnost plnit pojistitel (srov. §44 odst. 3 ZPS). Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že zákonodárce výslovně upravil, že poškozený nemá přímý nárok na zaplacení škody v souladu s pojistnou smlouvou vůči pojistiteli, není-li jiným zákonem či pojistnou smlouvou stanoveno jinak. Účastníky právního vztahu z pojištění jsou totiž zásadně pojistitel a pojištěný (event. pojistník) a přímé právo poškozeného ve vztahu k pojistiteli může být založeno jen právním předpisem nebo pojistnou smlouvu (k tomu viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006). V řešené věci se ovšem nedomáhá náhrady škody po pojistiteli poškozený, nýbrž pojištěný, který požaduje, aby pojistitel v souladu s §44 odst. 1 ZPS za něj uhradil škodu poškozenému. Pojištěný se tak domáhá po pojistiteli svého práva způsobem výslovně upraveným a předpokládaným v zákoně, konkrétně v již citovaných ustanoveních §43 odst. 3 ZPS a §44 odst. 1 ZPS.
Závěr o tom, že pojištěný je v řešené věci oprávněn domáhat se po pojistiteli, aby za něj uhradil škodu přímo poškozenému, vyplývá jednak přímo ze zákona (§43 odst. 3ZPS a §44 odst. 1 ZPS), jednak z úmyslu zákonodárce vyjádřeného důvodovou zprávou a v neposlední řadě také z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Uvedený závěr je rovněž v souladu se smyslem a účelem dané právní úpravy.
Nejvyšší soud již dříve vyjádřil názor, že pojištění odpovědnosti za škodu plní společensky žádoucí ochranu zájmů poškozených, kteří nejsou v uspokojení svých nároků na náhradu škody závislí na platební schopnosti škůdce tam, kde je jeho odpovědnost pojištěna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006). Uvedenému účelu právní úpravy pojištění odpovědnosti za škodu odpovídá závěr, že pojištěný má právo domáhat se po pojistiteli, aby za něj uhradil způsobenou škodu přímo poškozenému. Smyslu a účelu uvedené právní úpravy by naopak neodpovídal takový výklad ustanovení §44 odst. 1 ZPS, který by ospravedlňoval závěr, podle něhož osoba, která se pojistila proti riziku způsobení škody (pojištěný), nebude v případě vzniku pojistné události oprávněna domoci se po pojistiteli pojistného plnění v souladu s pojistnou smlouvou, bez toho aniž by nejprve sama uhradila způsobenou škodu. Povinnost pojištěného nejprve nahradit škodu poškozenému a až následná (podmíněná) možnost pojištěného požadovat pojistné plnění po pojistiteli může totiž vést (zejména v případě způsobení velké škody, jejíž nahrazení je pro pojištěného objektivně nemožné) k porušení chráněných zájmů pojištěného i poškozeného.
Dříve uvedený závěr rozhodovací praxe o tom, že pojištění odpovědnosti za škodu plní společensky žádoucí ochranu zájmů poškozených, kteří nejsou v uspokojení svých nároků na náhradu škody závislí na platební schopnosti škůdce tam, kde je jeho odpovědnost pojištěna, je tak třeba doplnit též o ochranu zájmů pojištěného, který se (zpravidla) dobrovolně pro případ vzniku odpovědnosti za škodu pojistí za účelem ochrany jeho majetkových zájmů a eliminace negativních důsledků spojených se vznikem jeho odpovědnosti za škodu.
Postupu, při němž se pojištěný může domáhat toho, aby za něj pojistitel nahradil škodu přímo poškozenému, nebrání ani ustanovení §159a o. s. ř., podle nějž je výrok pravomocného rozhodnutí závazný pouze pro účastníky řízení.
Rozhodnutí, kterým je pojistiteli uložena povinnost nahradit za pojištěného poškozenému v souladu s pojistnou smlouvou škodu způsobenou pojištěným, zavazuje pouze pojistitele a opravňuje pouze pojištěného, tedy účastníky řízení. Pojistiteli uložená povinnost svědčí pouze ve prospěch pojištěného, který se na základě uzavřené pojistné smlouvy domohl svého práva, aby za něj byla pojistitelem uhrazena škoda, kterou by v případě neuzavření předmětné pojistné smlouvy byl povinen hradit sám. Skutečnost, že pojistné plnění má být uhrazeno k rukám poškozeného, nečiní poškozeného osobou oprávněnou domáhat se výkonu předmětného rozhodnutí. Poškozený bude vždy moci uplatňovat své právo na náhradu škody pouze vůči škůdci. Škůdce (pojištěný) však na základě předmětného rozhodnutí bude oprávněn domáhat se toho, aby jej pojistitel zbavil povinnosti (tj. aby konal v jeho prospěch) nahradit jím způsobenou škodu v uvedené výši. Jelikož předmětné rozhodnutí zakládá právo na plnění pouze ve prospěch pojištěného (byť k rukám poškozeného), nelze akceptovat závěr odvolacího soudu o jeho nevykonatelnosti.
K odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dodává, že stejné právní závěry zaujal i v rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017.
Protože se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky oprávněnosti nároku pojištěného, aby za něj pojistitel uhradil vzniklou škodu přímo poškozenému, a tuto otázku tak vyřešil nesprávně, Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu