ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3932.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3932/2017-626
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně FOX SOLAR s.r.o., se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, IČO 28994868, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně IV - Podmoklích, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00 , o zaplacení částky 36 871 824 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 129/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2017, č. j. 1 Cmo 176/2016-583, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 71 825,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Spor se vedl o náhradu škody v podobě ušlého zisku, která žalobkyni podle jejích tvrzení vznikla za dobu od 1. 12. 2010 do 31. 12. 2014 a představuje rozdíl mezi výkupními cenami elektrické energie vyrobené z obnovitelných zdrojů pro výrobny dokončené před a po 31. 12. 2010. Zisk jí podle jejího názoru ušel v souvislosti s tím, že žalovaná porušila svou zákonnou a smluvní povinnost a nepřipojila včas (do konce roku 2010) do distribuční sítě fotovoltaickou elektrárnu N. provozovanou žalobkyní.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2016, č. j. 11 Cm 129/2011-535, zamítl žalobu o zaplacení částky 4 260 000 Kč s příslušenstvím a o zaplacení částky 32 611 824 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (II. výrok).
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v I. výroku o věci samé (I. výrok), změnil ve výroku o nákladech řízení (II. výrok) a uložil žalobkyni nahradit žalované též náklady odvolacího řízení (III. výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná ve svém obsáhlém vyjádření a jeho doplnění navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně je přesvědčena, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se příčinné souvislosti. Cituje konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, a ze dne 31. března 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004; od názorů v nich uvedených se podle jejího názoru odvolací soud „odchýlil potud, že je vůbec neuvažoval“, ačkoli žalobkyně příslušné skutkové okolnosti tvrdila a označila k nim důkazy.
Odvolací soud však naopak v souladu s těmito rozhodnutími vycházel ze všech předpokladů odpovědnosti za škodu tak, jak je právní teorie i praxe chápe, řešil tedy, jak výslovně uvedl, též vztah příčinné souvislosti mezi škodou a porušením právní povinnosti škůdcem. Připomněl však zároveň, že je na poškozeném, aby existenci zmíněných předpokladů prokázal. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu dán není, protože nebylo prokázáno, že by žalovaná svou povinnost (ať zákonnou, či smluvní) porušila, pak neměl důvod zabývat se otázkou příčinné souvislosti. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.). Tato námitka dovolatelky tedy není způsobilá přípustnost dovolání založit.
Žalobkyně zdůrazňuje rovněž, že namítala nejen porušení smluvních povinností žalované, ale též její diskriminační chování. Podle žalobkyně totiž odvolací soud fakt, že diskriminační chování prokazováno nebylo, nahradil úvahou, že by případné diskriminační chování nemělo vliv na platnost účastníky uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě, protože veřejné a soukromé právo se uplatňují nezávisle na sobě. Žalobkyně nepovažuje tuto úvahu za správnou, připomíná, že tvrdila porušení §25 odst. 10 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (dále jen energetický zákon), pro něž není úvaha o platnosti smlouvy účastníky uzavřené relevantní. [Žalobkyně, jak plyne z kontextu jejího dovolání, ostatně z celého průběhu řízení, míní nepochybně §25 odst. 11 písm. d) energetického zákona ve znění účinném do 31. 12. 2010.] V souvislosti s touto námitkou předkládá dovolacímu soudu jednak otázku procesního práva, o níž je přesvědčena, že ji dovolací soud dosud neřešil, totiž zda může odvolací soud právně zhodnotit skutkový stav, který nebyl dokazován, a dále otázku práva hmotného, podle jejího názoru Nejvyšším soudem rovněž dosud neřešenou, totiž zda porušení norem veřejného práva může založit odpovědnost za škodu podle norem práva soukromého.
Žalobkyně se však i v těchto otázkách míjí s předpoklady přípustnosti dovolání tak, jak jsou vymezeny ve shora již citovaném ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, protože je to podle §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. on, kdo rozhoduje, které důkazy je nezbytné provést. Takovému rozhodnutí však musí předcházet úvaha, které skutečnosti, jež by měly být provedeným dokazováním zjištěny, jsou pro rozhodnutí soudu právně významné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, nebo též jeho rozsudek ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, případně usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). Má-li soud dostát zásadám spravedlivého procesu, musí též přiměřeným způsobem vyložit důvody, které ho vedly k rozhodnutí, že určitý důkaz neprovede (za všechny srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2000, sp. zn. III. ÚS 52/2000).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí připomněl, že žalobkyně svůj nárok na náhradu škody opírala jednak o tvrzení, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost, jednak na tvrzení o možné deliktní odpovědnosti založené na diskriminačním přístupu k žalobkyni. Ve vztahu k prvnímu z uvedených předpokladů se zabýval obsahem smlouvy účastníky uzavřené, ostatně ve shodě se závěry Nejvyššího soudu ve skutkově obdobné věci (o plnění povinnosti toutéž žalovanou ze smlouvy o budoucí smlouvě o připojení k distribuční soustavě), že základem vztahu účastníků je jimi uzavřená smlouva (srov. usnesení ze dne 5. prosince 2017, sp. zn. 23 Cdo 4537/2017). Dospěl k závěru, že povinnosti plynoucí ze smlouvy žalovaná neporušila a konstatoval rovněž, že podezření na vytvoření znevýhodňujících podmínek bylo vyloučeno šetřením Energetického regulačního úřadu, z jehož rozhodnutí ve smyslu §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vyšel.
Odvolací soud ve svém rozsudku dále uvedl, že „nebylo prokázáno, resp. je provedeným dokazováním vyvráceno“, že by se žalovaná dopustila zneužití dominantního postavení na trhu, neboť „bylo nesporné“, že podnět k zahájení řízení, který podala žalovaná Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, byl po provedeném šetření jako nedůvodný odložen. Odvolací soud se tedy tvrzeným diskriminačním chováním žalované zabýval (oproti skutkovému stavu, z něhož vyšel Nejvyšší soud v dovolatelkou zmíněném rozsudku ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 32 Cdo 4338/2016) a nevzal je za prokázané. [Diskriminační jednání (uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito účastníci v hospodářské soutěži znevýhodňováni) je totiž podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, jednou z forem zneužití dominantního postavení na trhu.] Oproti mínění žalobkyně odvolací soud nehodnotil skutkový stav, který prokazován nebyl, ale v intencích shora uvedené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu objasnil důvody, které ho vedly k závěru, že by dalším dokazováním již žádné skutečnosti pro rozhodnutí právně významné prokázány být nemohly.
Z uvedeného plyne rovněž, že pro řešení další z otázek, totiž „zda porušení norem veřejného práva může založit odpovědnost za škodu podle soukromého práva“, odvolání není přípustné. Tuto otázku by totiž dovolací soud mohl řešit za předpokladu, že by ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně vyplynul závěr, že normy veřejného práva byly porušeny. Odvolací soud však své rozhodnutí založil na závěru (vycházejícím ze stanovisek příslušných správních úřadů), že v řízení nebylo prokázáno porušení smluvní nebo zákonné povinnosti. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, který vychází z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod. Dovolatelka totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, která byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, jak již uvedeno, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Ani poslední dovolatelkou předestřená otázka o právní povaze stanoviska žalované ze dne 8. prosince 2009 k žádosti o připojení výrobny žalobkyně do distribuční soustavy, přípustnost dovolání nezakládá, protože na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu