ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.398.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 398/2018-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně oaza-energo, a.s. , se sídlem v Liberci VI., Dr. Milady Horákové 81/117, PSČ 460 06, IČO 61672424, zastoupené Mgr. Filipem Smějou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, PSČ 120 00, proti žalované METAZ Týnec a.s., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Senovážné náměstí 1588/46, PSČ 110 00, IČO 24759597, zastoupené Mgr. Ivanou Sliackou, advokátkou, se sídlem v Luhačovicích, Zatloukalova 529, PSČ 763 26, o zaplacení částky 2 404 279 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 314/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017, č. j. 23 Co 219/2017-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu dovolacího řízení částku 22 070 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Filipa Směji, advokáta, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. dubna 2017, č. j. 27 C 314/2015-130, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 404 279 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 357 311 Kč od 26. ledna 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2017, č. j. 23 Co 219/2017-160, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem I o věci samé, jakož i ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení státu (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ve výši žalobkyni přiznané náhrady nákladů, jinak jej potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a §241a odst. 1 o. s. ř., z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když vyřešená právní otázka má být dle dovolatelky dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku platnosti Smlouvy o sdružených službách dodávky plynu č. OE-129-11 ze dne 2. listopadu 2011 a Smlouvy o sdružených službách dodávky plynu č. OE-254-12 ze dne 11. prosince 2012 a otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která navrhla odmítnutí dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Jak již Nejvyšší soud několikrát judikoval (např. v usnesení ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013), může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Žádost dovolatelky, podle níž „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, významově neodpovídá ve smyslu §237 o. s. ř. požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka nedostála výše uvedeným požadavkům na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., když neuvedla, od jakého svého řešení otázky hmotného práva se má dovolací soud v souvislosti s oběma dovolatelkou formulovanými právními otázkami v nyní řešeném případě odchýlit.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu