ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4256.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4256/2015-825
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. K. , správkyně dědictví po zůstaviteli L. K., zemřelém dne 23. srpna 2003, zastoupené Mgr. Rudolfem Pastorákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, PSČ 130 00, proti žalovaným T. M. , 2. P. F. , 3. P. M. , 4. P. F. , 5. SC Servis, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2064/48, PSČ 130 00, IČO 46709088, 6. J. Š. , 7. L. L. , 8. S. H. , 9. R. Š. , 10. Raiffeisenbank a.s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, IČO 49240901, 11. CLEVERLANCE s.r.o., se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, PSČ 170 00, IČO 26170591, o ochranu práv majitele ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 172/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2014, č. j. 3 Cmo 9/2014-505, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. září 2014, č. j. 3 Cmo 9/2014-505, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 15 Cm 172/2006-490, jímž soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudního poplatku za dovolání do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 98/2013-457, a jímž zamítl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení dle ustanovení §30 o. s. ř.
Podáním ze dne 30. října 2014, jež bylo doplněno podáním ze dne 12. ledna 2018, podala žalovaná proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které poplatková povinnost za dovolání nevzniká, směřuje-li dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud (případně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nepřiznal odvolateli zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků (§138 o. s. ř.).
Žalobkyně namítla, že jí vůbec nevznikla poplatková povinnost za podání dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 98/2013-457. Uvedla, že skutečnost, že se v tomto případě soudní poplatek za dovolání nehradí, vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. února 2017, sp. zn. I. ÚS 4032/2016.
Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že v případě, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, se soudní poplatek neplatí.
Na řešení této otázky však není napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2014, č. j. 3 Cmo 9/2014-505, založeno.
Usnesením ze dne 26. září 2014, č. j. 3 Cmo 9/2014-505, Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 15 Cm 172/2006-490, jímž soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudního poplatku za dovolání do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 98/2013-457, a jímž zamítl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení dle ustanovení §30 o. s. ř.
Odvolací soud ani soud prvního stupně v těchto rozhodnutích nerozhodovaly o tom, zda se hradí poplatek za dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Dovolatelka se navíc mýlí, že se za dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku nezaplacení soudního poplatku, soudní poplatek neplatí. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, jež bylo uveřejněno pod č. 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se soudní poplatek za dovolání, jež směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud (případně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nepřiznal dovolateli zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, neplatí. Tento závěr se však nevztahuje na poplatek za dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Tato skutečnost konečně vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. února 2017, sp. zn. I. ÚS 4032/16.
Dále je podle dovolatelky dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a to, zda v případě, že je v dědickém řízení ustanoven správce dědictví, který je zároveň dědicem, a správce dědictví zahájí řízení o žalobě týkající se části pozůstalosti, která je následně nabyta v rámci dědického řízení do vlastnictví správce dědictví, budou pro účely přiznání osvobození od soudních poplatků posuzovány poměry žalobce v postavení vlastníka této části pozůstalosti, nebo v postavení správce dědictví, tj. zda může správce dědictví použít prostředky ve spravované pozůstalosti pro úhradu soudního poplatku za řízení týkající se části pozůstalosti, jež byla v dědickém řízení nabyta správcem dědictví coby dědicem.
Tato otázka rovněž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na ní není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud jednak neučinil skutkové zjištění, že žalobkyně nabyla po podání žaloby v rámci dědického řízení vlastnictví k předmětné ochranné známce. I kdyby tak však učinil, byla by tato skutečnost významná pouze z hlediska žaloby na zdržení se závadného jednání, nikoliv však z hlediska žaloby na náhradu škody. Ohledně této části žaloby žalobkyně netvrdila, že by v rámci dědického řízení nabyla toto právo na náhradu škody. Soudní poplatek za dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, přitom podle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. září 2017, činí 2 000 Kč. Tento poplatek nelze rozlišit na poplatek za řízení o zdržení se závadného jednání a na poplatek za uplatněný nárok na náhradu škody. Soud prvního stupně i odvolací soud tedy správně posuzovaly poměry žalobkyně jakožto správkyně dědictví. Jestliže totiž dospěly k závěru, že poměry žalobkyně jakožto správkyně dědictví neodůvodňují její osvobození od soudního poplatku, nebylo již rozhodující, zda by případně její osobní poměry mohly toto osvobození odůvodnit.
Navíc je třeba podotknout, že žalobkyně se navíc i v doplnění dovolání označuje jako správkyně dědictví, plnou moc uděluje jakožto správkyně dědictví a namítá, že žalobu podala jako správkyně dědictví vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1112/2003 a že pozůstalá matka nebyla účastníkem řízení.
V této souvislosti dovolatelka též namítala, že všechna rozhodnutí napadená dovoláním jsou zmatečná z důvodu, že soudy tvrdí, že jednají se správkyní dědictví, ale v „hlavičkách“ rozhodnutí je v rozporu s §157 o. s. ř. žalobkyně uváděna pouze jako pozůstalá matka.
Touto námitkou však žalobkyně namítá vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada by navíc neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když správce dědictví činí procesní úkony vlastním jménem na vrub spravovaného majetku. Ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání založit nemůže.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 poslední věty o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu