ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4423.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4423/2017-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně TV MORAVA, s. r. o. , se sídlem v Olomouci, ul. 8. května 497/37, identifikační číslo osoby 25826841, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na střelnici 1212/39, proti žalované Czech Digital Group, a. s. , se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, identifikační číslo osoby 25842609, zastoupené Mgr. Karin Konstantinovou, advokátkou se sídlem v Praze, Benediktská 690/7, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 160/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 4. 2017, č. j. 75 Co 42/2017-144, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 11. 2016, č. j. 24 C 160/2016-120, zamítl žalobu žalobkyně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 20. 4. 2017, č. j. 75 Co 42/2017-144, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spočívá dle dovolatelky v postupu odvolacího soudu, který nesprávně posoudil otázku: a) „která ze stran sporu nese důkazní břemeno a v rozporu s právními předpisy a procesními postupy vyžadoval, aby na místo zákonné povinnosti žalobkyně unést důkazní břemeno, důkazy obstarával Okresní soud v Olomouci“; b) „zda je nezbytné provádět dokazování k otázce skutečné vůle stran ohledně možného odstoupení od smlouvy nad rámec samotné dikce smlouvy“; c) „že je třeba provádět další dokazování, jehož však v dané věci není třeba, neboť žalobkyně neunesla důkazní břemeno“; d) „zda je rozsudek soudu prvního stupně částečně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů“. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá tedy určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud v napadeném usnesení shledal důvody dle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., pro které zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Z napadeného usnesení odvolacího soudu nevyplývá, že by odvolací soud uložil soudu prvního stupně „aby namísto zákonné povinnosti žalobkyně unést důkazní břemeno, důkazy obstarával soud prvního stupně“, jak uvádí dovolatelka. Ta totiž přehlíží, že určující ve zkoumané otázce splnění smluvní povinnosti bylo zjištění odvolacího soudu, že soud prvního stupně sice učinil skutkový závěr, že žalovaná žalobkyni uvedenou službu v tomto období poskytovala, avšak z obsahu rozsudku vůbec není zřejmé, jak k takovému skutkovému závěru soud prvního stupně dospěl, neboť k otázce splnění smluvní povinnosti žalovanou v uvedeném období žádné důkazy ani skutková zjištění nebyly uvedeny. Jde tedy o absenci náležitostí rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. Za této situace nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, pokud přistoupil ke zrušení dotčeného rozsudku. Dovolací soud v této souvislosti ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit (§221 odst. 1 písm. c) [red.: nyní jde o §219a odst. 1 písm. b)] o. s. ř.); jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 201/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 366/2009). Odkaz dovolatelky na rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce aplikace §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4266/2014, či blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014) tak není případný, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze zde uváděných měřítek zjevně nevybočuje.
Odvolací soud dále shledal pro svou neúplnost nesprávné právní posouzení soudu prvního stupně v otázce výkladu předmětné smlouvy. Ani námitky dovolatelky do tohoto právního závěru přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která se vztahuje k aplikaci závazných výkladových pravidel formulovaných v §35 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
a §266 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud shledal správným postup odvolacího soudu, který napadené rozhodnutí zrušil dle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., nemůže založit přípustnost dovolání dovolatelkou předkládaná otázka týkající se výkladu §213 odst. 4 o. s. ř. Dovolací soud proto nepřezkoumával, zda v projednávané věci byly kromě důvodů pro zrušení rozsudku prvního stupně ve smyslu §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. dány rovněž důvody pro zrušení dle §219a odst. 2 o. s. ř., jak uvedl odvolací soud. Lze proto pouze obecně odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v obdobných případech uvádí, že rozsáhlost doplnění dokazování ve smyslu ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nevyjadřuje počet (množství) důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny, nýbrž rozsah skutečností významných pro posouzení věci, ohledně kterých je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování. Má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky řízení navržené důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a které vyplývají z obsahu spisu, nemůže rozhodnutí soudu prvního stupně z tohoto důvodu zrušit. V takovém případě je na odvolacím soudu, aby uvedené důkazy provedl sám (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tedy shrnout, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Současně dovolací soud neshledal, že by v projednávané věci bylo naplněno jiné kritérium přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání a podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu