ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4722.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4722/2017-393
sp. zn. 23 Cdo 371/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Automotodrom Brno, a.s., se sídlem v Ostrovačicích, Masarykův okruh 201, PSČ 664 81, IČO 60728825, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, proti žalovanému R. J., V. n. V., zastoupenému JUDr. Janem Šťovíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78 , o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 229/2012 - 265, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2015, č. j. 3 Cmo 86/2015-295, a proti rozsudku téhož soudu ze dne 26. dubna 2017, č. j. 3 Cmo 110/2016-352, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítají .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady obou dovolacích řízení v celkové výši 3 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2015, č. j. 3 Cmo 86/2015-295, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2014, č. j. 56 Cm 229/2012-265, v části jeho II. výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zveřejnění omluvy v tisku za výrok: „a druhá pravda je, že Masarykův okruh je totálně tunelován a vykrádán“, který žalovaný pronesl dne 4. března 2012 na zasedání valné hromady ASOCIACE JEZDCŮ RALLYE. Týmž rozsudkem odvolací soud bez dalšího zastavil řízení ve zbytku II. výroku a I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jimiž soud prvního stupně omylem rozhodl o jiném výroku žalovaného, který však nebyl předmětem tohoto sporu. Odvolací soud dále rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve III. výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení s poukazem na to, že soud prvního stupně nevyčerpal celý předmět řízení (nerozhodl o požadavku na zaslání písemné omluvy žalobkyni za zmíněný výrok).
Krajský soud v Praze poté dalším rozsudkem ze dne 10. února 2016, č. j. 56 Cm 229/2012-306, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaslat žalobkyni omluvu za shora uvedený výrok (I. výrok) a uložil žalobkyni, aby žalovanému nahradila náklady řízení (II. výrok). Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 26. dubna 2017, č. j. 3 Cmo 110/2016-352, tento rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku potvrdil, II. výrok co do výše žalovanému přiznaných nákladů řízení změnil a dále uložil žalobkyni nahradit žalovanému též náklady odvolacího řízení.
Proti oběma rozsudkům odvolacího soudu (v té jejich části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podala žalobkyně dovolání, která považuje za přípustná podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Řízení o nich v zájmu hospodárnosti spojil Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a §112 odst. 1 o. s. ř. ke společnému projednání.
Žalovaný navrhl z důvodů ve svých obsáhlých vyjádřeních podrobně rozebraných dovolání jako nepřípustná odmítnout, případně jako nedůvodná zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Oba své rozsudky v té jejich části, v níž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, založil dovolací soud na dvou závěrech; jednak na tom, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, protože „v řízení bylo prokázáno“, že žalovaný byl na valnou hromadu pozván jako vrcholný představitel Autoklubu ČR, jeho výroky na valné hromadě nekorigoval tam přítomný další člen statutárního orgánu Autoklubu ČR, ani se od sporného projevu žalovaného Autoklub ČR následně nedistancoval. Odvolací soud se dále shodl se soudem prvního stupně, že projev žalovaného byl, vzhledem k okolnostem, za nichž byl učiněn, „fair“ kritikou; bylo legitimním právem žalovaného kritizovat poměry související s hospodařením na Masarykově okruhu a na základě vlastních kritérií vyjádřit úsudek o hospodaření na Masarykově okruhu.
Dovolatelka v obou svých dovoláních předkládá dovolacímu soudu k posouzení totožné otázky, které podle jejího názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, totiž zda v případě, kdy fyzická osoba byla na jednání pozvána jako představitel právnické osoby, avšak neprojevila, že jedná jménem této právnické osoby, je její jednání bez dalšího přičitatelné právnické osobě, a dále otázku, zda sporný výrok shora uvedený je hodnotícím soudem, nebo skutkovým tvrzením. První z uvedených otázek je podle názoru dovolatelky vyřešena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, který uvedl, že statuární orgán je povinen projevit, že jedná jménem právnické osoby, má-li jeho jednání právnickou osobu, za kterou jedná, zavazovat; pokud by totiž každé jednání statutárního orgánu právnickou osobu zavazovalo, a to i v případě, že statutární orgán neprojevil, že jedná jejím jménem, nemohl by statutární orgán činit vlastním jménem (jako fyzická osoba) žádné právní úkony. Žalobkyně zdůrazňuje, že žalovaný „nikterak neprojevil, že by jednal za předmětný Autoklub ČR a ani odvolací soud takové skutkové zjištění neuvádí“. Dále namítá, že posoudil-li odvolací soud výrok žalovaného jako hodnotící úsudek, odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007, podle něhož je hodnotícím soudem tvrzení, které vyjadřuje subjektivní postoj mluvčího, jehož pravdivost nelze dokazovat. Pravdivost tvrzení, které žalovaný vyslovil, však zkoumat lze.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, o který dovolatelka opírá svou argumentaci, však na danou situaci nedopadá. Týká se totiž [posuzováno podle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jímž se podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, řídí právní vztahy i v této věci] právních úkonů fyzických osob oprávněných za osoby právnické takové úkony činit, tj. projevit konkrétní vůli směřující k určitému právnímu následku (zejména vzniku, změně nebo zániku určitých práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují), který se zpravidla projeví uzavřením smlouvy. Vzhledem k důsledkům, které takový právní úkon může pro konkrétní subjekt mít, zdůraznil Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti (šlo o písemně uzavíranou smlouvu), že bylo třeba, aby jednající osoba projevila v daném případě, zda jednala svým jménem, nebo jménem právnické osoby, jejímž je statutárním orgánem.
Difamující tvrzení pronesená v rámci veřejného projevu, však nemají povahu právního, ale protiprávního jednání, jehož důsledkem může být speciální občanskoprávní sankce uvedená v §19b odst. 2 a 3 obč. zák. Nejvyšší soud ustáleně rozhoduje tak, že posoudit, zda odpovědnost za takové jednání nese mluvčí, nebo instituce, která daného mluvčího vyslala, je třeba analogicky podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §853 obč. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012, v němž odkázal na obdobné své závěry obsažené v rozsudku ze dne 28. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, uvedl, že je třeba hodnotit konkrétní okolnosti každého případu, aby bylo možné – z hlediska místního, časového a věcného vztahu ke konkrétní činnosti, o kterou jde – posoudit, zda se činnost ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. „použité osoby“ již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale zda šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy činnost vykonanou výlučně z vlastní iniciativy a ve svém vlastním zájmu, případně v zájmu třetích osob.
Rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož se jednání žalovaného dá přičítat konkrétní právnické osobě, jejímž byl žalovaný předsedou, odpovídá kritériím judikatury shora uvedené. Podle skutkových okolností pronesl žalovaný sporný výrok v době, kdy byl předsedou automotoklubu a na akci, na kterou byl z titulu své funkce pozván, jeho výroky se vztahují k předmětu činnosti automotoklubu a odpovídaly poznatkům, které ve své funkci získal. Řešení této otázky tedy není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovolání jí se týkající proto není přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (s odkazem na svou četnou předchozí judikaturu), uvedl, že i podle občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé z nich samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek dovoláním nebylo zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Odvolací soud, jak uvedeno, založil své rozhodnutí mj. na závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, jejíž nedostatek sám o sobě vždy vede k zamítnutí žaloby. Dovolání vztahující se k této právní otázce, jak rovněž již uvedeno, není přípustné. Bez ohledu na řešení druhé dílčí otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není proto dovolání přípustné jako celek.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu