ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4812.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4812/2017-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně EKOBUS a.s. se sídlem v Praze 5, Lumiérů č.p. 181, č. or. 41, PSČ 152 00 , IČO 25106538, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 7454/24, PSČ 110 00, proti žalované SOR Libchavy spol. s.r.o. se sídlem v Libchavách, Dolní Libchavy 48, PSČ 561 16, IČO 15030865, o ochranu práv majitele užitného vzoru a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 25/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2017, č. j. 3 Cmo 117/2016-573, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2016, č. j. 41 Cm 25/2008-521, zamítl žalobu o zaplacení částky 227 000 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), o uložení povinností zdržet se výroby, prodeje a nabídky autobusů na zemní plyn, jejichž zařízení na dodávání plynového paliva do motorů je popsáno ve výrocích II a III rozsudku soudu prvního stupně, zamítl rovněž vzájemný návrh žalované na určení původce užitného vzoru č. 12645 a určení jeho majitele, resp. spolumajitele (výroky IV a V), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI), rozhodl dále o vrácení části složené zálohy (výrok VII) a o povinnosti nahradit státu znalečné (výrok VIII).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III, které byly odvoláním napadeny, a v závislých výrocích VI a VIII potvrdil a vyslovil zároveň, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně uplatňovala své nároky z titulu práv k zapsaným užitným vzorům a z titulu ochrany před nekalým soutěžním jednáním. Žalovaná tvrdila, že do práv chráněných užitnými vzory nezasahuje, případně jí svědčí právo předchozího uživatele užitnými vzory chráněných technických řešení, a že nekalé soutěže se nedopustila. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně přisvědčil argumentům žalované strany.
Dovolatelka předkládá k řešení otázku týkající se podmínek vzniku práva předchozího uživatele užitného vzoru podle §13 odst. 1 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, s odůvodněním, že tuto otázku dovolací soud dosud neřešil a soud odvolací ji podle jejího názoru neposoudil správně. Svou argumentaci však staví výlučně na polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, namítá-li, že chybí jakákoli skutková zjištění pro závěr o tom, že žalovaná technické řešení užitnými vzory chráněné užívala před vznikem práva přednosti k nim nezávisle na žalobkyni jako majitelce užitných vzorů. V rovině skutkové, nikoli právní se pohybuje rovněž, zpochybňuje-li způsob, jímž odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) hodnotil důkazy, na jejichž základě dospěl k těm skutkovým zjištěním, z nichž učinil právní závěr o vzniku práva přednosti žalované k užitným vzorům č. 17622 a č. 17881. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, tj. též je-li založeno na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, není způsobilým dovolacím důvodem, tím spíše (je-li jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.) nemůže založit přípustnost dovolání, které je zásadně přípustné pro řešení právních, nikoli skutkových otázek. Dovolatelka totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, která byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu se závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 25 Cdo 3491/2012, hodnotil znalecké posudky, z nichž učinil zjištění, že výrobky žalované technické řešení chráněné užitným vzorem č. 12645 vůbec nevyužívají. Ani tyto výhrady vůči znaleckým posudkům a pochybnosti o metodě, kterou znalci při zpracování posudku zvolili, nezakládají přípustnost dovolání. Odvolací soud se totiž oproti mínění dovolatelky neodchýlil od závěrů rozsudku, na který dovolatelka poukazuje, a v němž Nejvyšší soud uvedl, že znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů v něm obsažených, hodnotí pouze přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Obsah odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku svědčí o tom, že odvolací soud v tomto duchu znalecké posudky hodnotil, konstatoval-li mimo jiné, že soudem prvního stupně byly posouzeny „v komplexu dalších zjištění plynoucích zejména ze svědeckých výpovědí“. K uvedenému lze jen dodat, že součástí odbornosti konkrétního znalce je též metoda, kterou pro zpracování svého posudku zvolí, ani tu proto soudu nepřísluší hodnotit.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka týkající se původcovství užitných vzorů; na jejím řešení totiž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, výrok týkající se původce užitného vzoru (výrok IV) odvoláním ani nebyl napaden.
Výhrady k závěru odvolacího soudu o zápisné nezpůsobilosti užitných vzorů přípustnost dovolání založit rovněž nemohou, neboť ani na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž, vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 1321/2010, zmínil tuto otázku jen jako obiter dictum. Rozhodnutí soudu prvního stupně však potvrdil z jiných důvodů, tj. proto, že se ztotožnil s jeho závěrem o existenci práva předchozího uživatele k užitným vzorům č. 17622 a č. 17881 a se závěrem, že do práv chráněných užitným vzorem č. 12645 výrobky žalované nezasahují.
Námitka, že některé (dovolatelkou uvedené) důkazy soudy navzdory návrhu účastníků neprovedly a svůj postup nezdůvodnily, je námitka směřující proti vadě řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání nemůže založit (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Mohla by však být důvodem pro zrušení rozhodnutí tehdy, pokud by v kontextu konkrétního řízení vzbudila pochybnosti o spravedlivých podmínkách daného řízení. Tak tomu však v tomto sporu není. Důkazy, které byly podle dovolatelky opomenuty, se totiž buď vztahují ke skutečnostem mezi účastníky nesporným (vzájemná spolupráce účastníků, resp. podíl na společném projektu autobusu poháněného stlačeným zemním plynem po uzavření smlouvy o spolupráci v r. 2002 a neúspěšná jednání o způsobu ukončení spolupráce v r. 2006), případně provedeny byly, hodnoceny však byly jinak, než dovolatelka očekávala (výpovědi J. či V.). Vycházely-li znalecké posudky, o které soudy opřely svá rozhodnutí, ze skutečného provedení autobusů žalované, nikoli pouze z technické dokumentace k nim, pak nemůže být porušením zásad spravedlivého procesu pouze ten fakt, že soudy (v jinak přísně logicky a velmi pečlivě zdůvodněných rozhodnutích) tuto skutečnost opomněly zdůraznit.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyní podané podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu