ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4972.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4972/2017-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně EXMONT-Energo a. s. , se sídlem v Brně, Bohunická 652/1, identifikační číslo osoby 60751517, zastoupené JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 20/2, proti žalované ČKD Blansko Holding, a. s. , se sídlem v Blansku, Gellhornova 2228/1, identifikační číslo osoby 27704271, zastoupené JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 838/6, o zaplacení částky 371.167,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 281/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2017, č. j. 28 Co 198/2016-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.245,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 77 C 281/2014-116, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 371.167,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí úrok z prodlení ve výroku konkretizovaný (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku potvrdil (první výrok), v bodě III. výroku jej změnil ve výši náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále také otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela po právu a navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když nepřipustil námitku započtení v odvolacím řízení. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016), dle kterých námitku započtení je možno vznést nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale i v odvolacím řízení.
V rozsudku ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015 (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016), na který odkázal též odvolací soud, Nejvyšší soud vyložil, že námitku započtení – s následky uvedenými v §98 o. s. ř. – může vznést žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení. To, že ustanovení §216 odst. 1 o. s. ř. vylučuje (mimo jiné) užití §98 o. s. ř. v odvolacím řízení, znamená dvojí: 1) námitku započtení může odvolací soud považovat jen za obranu proti žalobě (nikoliv za vzájemnou žalobu) s tím, že při posouzení její důvodnosti nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům, a 2) k žalobě navzájem uplatněné v rámci námitky započtení (tedy v rozsahu jdoucím nad rámec zažalované pohledávky) odvolací soud nepřihlíží (§41a odst. 3, §211 o. s. ř.). V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2850/2015 pak Nejvyšší soud též uvedl, že zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a též samotný kompenzační projev jsou novými skutečnostmi ve smyslu §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., k nimž odvolací soud – byly-li uplatněny v odvolání – přihlédne (srov. §212a odst. 3 o. s. ř.). Jak bylo již výše zdůrazněno, skutečnosti, z nichž je zánik zažalované pohledávky započtením vzájemné pohledávky dovozován, jakož i důkazy je prokazující, smějí být uplatněny jen způsobem a za podmínek uvedených v §118b o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že námitce započtení bez dalšího zdůvodnění nevyhověl s poukazem na to, že mělo dojít k nepřípustnému uvádění nových skutečností. Namítá, že žádné nové skutečnosti neuváděla, pouze zápočet upřesnila co do určení, která pohledávka je započítávána na kterou fakturu. Žádné jiné, ani nové skutečnosti dle dovolatelky uvedeny a uplatněny nebyly, a to ani jinde v průběhu odvolacího řízení. Dovolatelka dodává, že všechny důkazy označila již na prvním jednání, které se ve věci konalo před soudem prvního stupně, a vytýká soudu odvolacímu, že se předmětnými listinami nezabýval.
Při formulaci svých námitek však dovolatelka pomíjí, že určující pro závěr odvolacího soudu nebylo nesplnění výše uvedených podmínek pro uplatnění námitky započtení v odvolacím řízení, kdy dovolatelka v této souvislosti uvádí, že předpoklady vymezené předmětnou judikaturou Nejvyššího soudu naplnila, když námitku započtení vznesla jako obranu proti žalobě a nepožadovala plnění jdoucí nad rámec zažalované pohledávky, nýbrž to, že žalovanou tvrzená pohledávka je nejistá a neurčitá. Odvolací soud totiž k uvedenému vyslovil, že ani v dopise ze dne 10. 5. 2016 žalovaná nic konkrétního ke své tvrzené vzájemné pohledávce z titulu náhrady škody ve výši 415.829 EUR uplatněné odběratelem žalované neuvedla a pouze odkázala na vyúčtování ze dne 28. 5. 2014. V tomto dopise pouze zmínila, že žalované vznikla škoda z titulu uplatnění majetkových sankcí a vícenákladů od jejího odběratele ve výši 415.829 EUR. Z tohoto hlediska tak dle odvolacího soudu zůstala situace stran této tvrzené pohledávky žalované nezměněna a na tuto žalovanou tvrzenou pohledávku odvolací soud nadále nahlíží jako na pohledávku nejistou i neurčitou, jež podle §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není k započtení způsobilá. Ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu dovolatelka žádnou otázku ve smyslu §237 o. s. ř. neformuluje. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Dovolatelka dále dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázku dle jejího názoru dosud dovolacím soudem neřešenou, a to otázku posouzení aktivní legitimace žalobkyně co do části pohledávky ve výši 234.135 Kč za situace, kdy tato v průběhu řízení (v důsledku opakovaného postupování žalovaných pohledávek) aktivní legitimaci po určitou dobu ztratila. Dle názoru dovolatelky tak mělo být v řízení před soudem prvního stupně dvakrát rozhodnuto o procesním nástupnictví.
K ustanovení §107a o. s. ř. upravujícímu procesní nástupnictví se Nejvyšší soud již vyslovil. V usnesení ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1105/2004, tak např. Nejvyšší soud uvedl, že „nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (v důsledku universální nebo singulární sukcese), nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení, tak jak byl vymezen podle ustanovení §90 o. s. ř. K procesnímu nástupnictví může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (jeho právního předchůdce), a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků připustí. Z uvedeného vyplývá, že k návrhu, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, jestliže po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, je legitimován výlučně žalobce. Právní úprava obsažená v ustanovení §107a o. s. ř. navazuje na ustanovení §90 o. s. ř., z něhož vyplývá, že je to žalobce, který určuje okruh účastníků tzv. sporného řízení (tím, že podal u soudu žalobu a vyjádřil v ní vůli vystupovat jako žalující strana ve sporu, a tím, koho v žalobě označil za žalovaného); je to proto toliko žalobce, který může s okruhem účastníků řízení - s výjimkou případu, kdy účastník řízení ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a kdy soud postupuje podle ustanovení §107 o. s. ř. – v průběhu řízení disponovat. Žalovaný a ani ten, kdo za řízení nabyl (podle tvrzené právní skutečnosti měl nabýt) právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nemohou svými úkony ovlivnit okolnost, kdo je nebo se má stát účastníkem řízení, a to jak na straně žalující, tak i žalované. Nenáleží jim proto ani právo navrhnout soudu, aby připustil vstup nabyvatele práva nebo povinnosti do řízení na místo dosavadního účastníka z důvodu, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde; soud proto jejich případný návrh musí zamítnout, neboť byl podán někým, kdo k němu nebyl oprávněn“. V usnesení sp. zn. 21 Cdo 1105/2014 Nejvyšší soud též dodal, že „vzhledem k tomu, že ustanovení §107a o. s. ř. soudu umožňuje připustit, aby do řízení na místo dosavadního účastníka řízení vstoupil nabyvatel práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, jen na návrh žalobce, nemůže soud k takovému rozhodnutí přistoupit z vlastní iniciativy (i bez návrhu)“.
V usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5252/2014, Nejvyšší soud připomněl, že postupem dle §107a o. s. ř. je žalobce schopen odstranit nedostatek tzv. věcné legitimace, pro nějž by jinak bylo nutné žalobu zamítnout. K otázce věcné legitimace pak Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009, vyložil, že věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je otázkou hmotněprávní, soud ji zpravidla může řešit až na základě výsledků dokazování a v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí) a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby.
Odvolací soud k uzavřeným smlouvám o postoupení pohledávek uvedl, že na základě první ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 23. 5. 2014, tj. před zahájením soudního řízení, se společnost EXMONT – Energy s. r. o. nabyvatelem pohledávky nestala vzhledem k dodatku ke smlouvě ze dne 16. 6. 2014; jejím nositelem nadále zůstala žalobkyně. K předmětné druhé smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2014, tj. po zahájení soudního řízení, odvolací soud vyslovil, že smluvními stranami bylo v dopise ze dne 14. 10. 2014 určeném žalobkyni konstatováno naplnění rozvazovací podmínky dle čl. IV. bodu 6. smlouvy o postoupení pohledávek, dle níž pokud úplata nebude zaplacena do 31. 8. 2014, smlouva zaniká.
Jestliže tedy odvolací soud námitku žalované ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně považoval za nedůvodnou, když měl za správný závěr soudu prvního stupně, že jak ke dni podání žaloby, tak ke dni jeho rozhodnutí byla žalobkyně nositelem pohledávky ve výši 234.135 Kč dle faktury ze dne 5. 5. 2014, a tudíž i věcně legitimována k jejímu uplatnění v soudním řízení, není jeho rozhodnutí s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu.
Konečně co se dovolatelkou tvrzených vad řízení týče, k těmto by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu