ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4996.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4996/2017-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně NYKLÍČEK a spol. s.r.o., se sídlem v Novém Městě nad Metují, Rašínova 278, PSČ 54901, IČO 60112131, zastoupené JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Třída ČSA 300, proti žalovanému J. K., H. K., zastoupenému Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem se sídlem v Praze, Na Rokytce 1081/8, o zaplacení částky 1 250 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 361/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2017, č. j. 21 Co 365/2016-135, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 640 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. dubna 2016, č. j. 8 C 361/2015-37, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalovaný s žalobkyní uzavřeli dne 4. prosince 2012 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky žalobkyně na žalovaného. Jednalo se o pohledávku za společností ALICO s.r.o., cena za postoupení byla sjednána ve výši 1 250 500 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit sjednanou cenu do 15 dnů od podpisu smlouvy na účet, jenž byl specifikován ve smlouvě. Strany smlouvy si také sjednaly, že účinnost smlouvy nastane až po úhradě celé ceny. V řízení dle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalovaný cenu zaplatil řádně a včas, soud prvního stupně z provedených důkazu pouze zjistil, že žalovaný několikrát žádal žalobkyni o posečkání s úhradou ceny za postoupení pohledávky s příslibem, že získá finanční prostředky.
Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně posuzoval v souladu s §3028 odst. 3 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb.) podle příslušných ustanovení občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) s přihlédnutím k tomu, že se v řešené věci (vzhledem ke statusu subjektů a k tomu, že k postoupení pohledávky došlo v souvislosti s jejich podnikatelskou činností) sice jednalo o obchodní závazkový vztah, ovšem obchodní zákoník neupravuje změnu závazku v osobě věřitele nebo dlužníka, tudíž je na místě aplikace ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky.
Soud prvního stupně uzavřel, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že smlouvu o postoupení pohledávky uzavřely, a dále o tom, že žalovaný nezaplatil sjednanou cenu. Obrana žalovaného spočívala v tom, že smlouva dosud nenabyla účinnosti, neboť žalovaný dosud nezaplatil cenu za postoupení pohledávky, právo tedy nebylo konzumováno a na žalovaného nikdy nebyla převedena ve smlouvě určená pohledávka. K této argumentaci soud prvního stupně uzavřel, že ustanovení smlouvy o postoupení pohledávky, které váže účinnost celé smlouvy na zaplacení ceny žalovaným, je nicotné. Soud prvního stupně v tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, podle kterého účastníci smlouvy nemohou odložit účinnost smlouvy do zaplacení ceny obchodního podílu. Soud prvního stupně uzavřel, že uvedený právní závěr lze aplikovat i na odložení účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, a z tohoto závěru tedy ve svém právním posouzení vycházel. Soud prvního stupně také přihlédl k chování žalovaného po uzavření předmětné smlouvy – žalovaný opakovaně ujišťoval žalobkyni, že uhradí dlužnou částku, žádal o poskytnutí náhradních termínů splatnosti. Soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že žalobkyně se chovala tak, že již není věřitelem společnosti ALICO s.r.o., naopak se po žalovaném opakovaně domáhala plnění ze smlouvy o postoupení pohledávky.
Soud prvního stupně na základě výše uvedeného žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. ledna 2017, č. j. 21 Co 365/2016-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a v nákladových výrocích (výroky II a III) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně skutkový stav úplně a správně a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení věci.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nicotnosti ujednání odkládajícího účinnost předmětné smlouvy a uvedl, že soud prvního stupně tuto otázku posoudil v souladu s výše citovaným závěrem Nejvyššího soudu, který dosud nebyl v soudní praxi překonán a lze jej použít i na řešenou věc.
Žalovaný namítal, že žalobkyně jako postupitel nesplnila svoji povinnost podle článku VI bodu 1 smlouvy, v němž se zavázala poskytnout postupníkovi součinnost potřebnou pro přechod všech práv s postupovanou pohledávkou spojených a doručit všechny dokumenty, které jsou nezbytným dokladem k postupované pohledávce. Odvolací soud k této námitce uzavřel, že ze zákona ani z žádného ujednání v předmětné smlouvě nevyplývá, že by povinnost zaplatit úplatu za postupovanou pohledávku byla vázána na splnění výše uvedené povinnosti postupitele a že by tato plnění byla plněními vzájemnými ve smyslu §325 obch. zák. Odvolací soud poukázal na §528 odst. 2 obč. zák., podle kterého je postupitel povinen předat postupníkovi všechny doklady a poskytnout všechny potřebné informace týkající se postoupené pohledávky. Podle odvolacího soudu jestliže následkem nesplnění této povinnosti vznikne postupníkovi škoda, odpovídá za ni postupitel. Závazek postupitele podle §528 odst. 2 obč. zák. ovšem není vzájemným k závazku postupníka zaplatit sjednanou úplatu.
Odvolací soud také uzavřel, že nelze uvažovat ani o tom, že by se plnění, které měla žalobkyně jakožto postupitel poskytnout žalovanému jako postupníkovi, tedy samotné postoupení pohledávky, stalo po uzavření smlouvy plněním nemožným ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák. a povinnost na obou stranách by tak zanikla. Odvolací soud k tomu uvedl, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena okamžikem jejího podpisu účastníky, tj. 4. prosince 2012, přičemž tímto okamžikem žalobkyně jakožto postupitel splnila svoji povinnost postoupit žalovanému předmětnou pohledávku a účel smlouvy o postoupení pohledávky byl tak zcela naplněn – žalovaný se stal namísto žalobkyně věřitelem postoupené pohledávky. Podle odvolacího soudu nelze zaměňovat nemožnost plnění s reálnou dobytností pohledávky – v této souvislosti je odpovědnost postupitele upravena v §527 odst. 2 obč. zák. upravujícího ručení postupitele za dobytnost pohledávky až do výše přijaté úplaty spolu s úroky, pokud se k tomu písemně zavázal. Odvolací soud zdůraznil, že ani vznik takového odpovědnostního vztahu nemá za následek zánik práva postupitele na úplatu; nadto tento typ odpovědnosti žalovaný v řízení ani neuplatňoval.
Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkami žalovaného, že uplatnění práva na úplatu za postoupení pohledávky je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a v rozporu s dobrými mravy, a dospěl k závěru, že zde není naplněn žádný rozpor tvrzený žalovaným. Žalovaný tvrzený rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku spatřoval v tom, že aktuálně je postoupená pohledávka nedobytná, resp. obtížně dobytná, a ocitl se tak v situaci, kdy by měl zaplatit žalobci vysokou úplatu za postoupení pohledávky, která je ovšem bezcenná. Odvolací soud k tomu uvedl, že na trhu s pohledávkami jsou nabízeny především pohledávky s určitou mírou rizika či nejistoty jejich reálné dobytnosti, proto byla také v řešené věci úplata za postoupení pohledávky nižší, než byla její nominální výše v době postoupení – v řešené věci byla žalovanému postoupena pohledávka v nominální výši 1 923 843,60 Kč za úplatu ve výši 1 250 500 Kč. Odvolací soud tedy uzavřel, že je na postupníkovi, aby riziko spočívající v míře nejistoty dobytnosti předmětné pohledávky zvážil, a nemůže se proto jednat o nemravné přenášení rizika postupitele na postupníka. Případná odpovědnost postupitele za dobytnost pohledávky je pak upravena ve výše citovaných ustanoveních zákona (§527 odst. 2 obč. zák.).
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, když žalobě vyhověl, a rozsudek soudu prvního stupně proto ve výroku I potvrdil. Nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud zrušil pro nepřezkoumatelnost.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. na jedné otázce, která by podle názoru dovolatele měla být v judikatuře řešena jinak než dosud.
První otázka formulovaná dovolatelem se vztahovala k ujednání stran o tom, že účinnost smlouvy nastane až v okamžiku plnění jedné ze stran – v řešené věci v okamžiku zaplacení úplaty postupníkem. Dovolatel nesouhlasil se závěrem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž rozhodovaly soudy obou stupňů, o nicotnosti ujednání, které odkládá účinnost smlouvy až k okamžiku plnění jedné ze stran. Dovolatel má za to, že takový přístup je příliš striktní a v dnešním světě neobstojí. Dovolatel rozporoval odůvodnění právního závěru o nicotnosti předmětného ujednání s tím, že plněním z neúčinné smlouvy nemůže vzniknout bezdůvodné obohacení, neboť jde o plnění na základě platného právního důvodu – smlouvy. O bezdůvodném obohacení by bylo možné uvažovat pouze, kdyby předmětná smlouva byla neplatná a bylo na jejím základě plněno. Dovolatel ohledně této otázky uzavřel, že zastává názor, že je na smluvní volnosti účastníků, k jakému okamžiku ujednají účinnost platně uzavřené smlouvy, opačný závěr by podle něj vedl k bezdůvodnému omezení zásady smluvní volnosti stran.
Druhá otázka dovolatele se vztahovala k posouzení, zda plnění závazku postupitele poskytnout postupníkovi součinnost a potřebnou dokumentaci podle článku VI odst. 1 předmětné smlouvy je plnění vzájemným k závazku postupníka zaplatit úplatu za postoupenou pohledávku. Dovolatel měl za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když o výše uvedených plněních stran uzavřel, že nejde o vzájemná plnění ve smyslu §325 obch. zák. a nepřisvědčil názoru žalovaného, že žalobkyně může požadovat plnění po žalovaném až poté, co splní svůj závazek. V tomto směru dovolatel odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž bylo v obecné rovině řešeno, čím se vyznačují synallagmatické závazky a jaké jsou podle §325 obch. zák. důsledky toho, že závazek je synallagmatický. Podle názoru dovolatele závazkem žalobkyně bylo podle předmětné smlouvy převedení pohledávky na žalovaného a samotné převedení bylo podle jeho názoru představováno splněním povinnosti podle článku VI odst. 1 smlouvy, tedy předání dokumentů jakožto dokladů k pohledávce, kterou žalobkyně nesplnila. Podle dovolatele se tak odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když rozhodl, že dovolatel je povinen plnit své smluvní závazky, přestože druhá smluvní strana je neplní.
Třetí otázka dovolatele se týkala následné nemožnosti plnění. Dovolatel u této otázky tvrdil, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, a odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k tomu, v jakých případech se jedná o nemožnost plnění. Dovolatel u této otázky vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že odvolací soud uzavřel, že žalobkyně splnila svoji povinnost postoupit pohledávku žalovanému již uzavřením předmětné smlouvy o postoupení pohledávky. Podle dovolatele je pohledávka postoupena až v okamžiku, kdy postupitel postupníkovi umožní s pohledávkou právně nakládat, tedy předá mu listiny a dokumentaci k pohledávce. Dovolatel dále poukázal na skutkové okolnosti (prohlášení úpadku dlužníka ALICO spol s.r.o. a skutečnost, že žalobkyně nepřihlásila pohledávku do řízení), z nichž podle jeho názoru vyplývá, že pohledávku nebude možné uspokojit, tudíž že se nejedná o ztížení její dobytnosti, nýbrž o vyloučení její dobytnosti.
Čtvrtá otázka dovolatele se vztahovala k ochraně výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrých mravů, při jejímž řešení se odvolací soud podle mínění dovolatele opět odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatel odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž bylo řešeno odepření právní ochrany jednáním, která jsou v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatel ve své argumentaci zdůraznil, že nepovažuje za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy to, že pohledávka je nedobytná, nýbrž to, že se stala nedobytnou z důvodu opomenutí a nekonání žalobkyně. Podle dovolatelova názoru je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, když se jedna smluvní strana domáhá na druhé smluvní straně plnění, přestože protiplnění, které měla poskytnout, zhatila svým opomenutím.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že z odůvodnění odvolacího soudu není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud nepřipustil důkazy, které žalovaný v odvolacím řízení navrhl k provedení. Dovolatel dále navrhl, aby dovolací soud ještě před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř., neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že zcela souhlasí s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Podle žalobkyně soudy obou stupňů věc posoudily správně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně polemizovala s věcnou argumentací dovolatele a uvedla, že odvolací soud se podle jejího názoru nemohl odchýlit od dovolatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ta na řešenou věc nelze vztáhnout z důvodu odlišného skutkového stavu věci. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolací soud u první otázky neshledal důvod pro změnu své rozhodovací praxe a u zbývajících otázek dospěl k závěru, že otázky formulované dovolatelem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (k jednotlivým otázkám viz níže).
U své první otázky týkající se ujednání stran o tom, že smlouva nabývá účinnosti až úplným zaplacením úplaty za postoupenou pohledávku postupníkem (žalovaným), dovolatel požadoval, aby Nejvyšší soud změnil svoji dosavadní rozhodovací praxi a předmětné ujednání posoudil jako platné. Nejvyšší soud ovšem neshledal relevantní důvody pro změnu dosavadní ustálené rozhodovací praxe vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, na které navázala další rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 3173/2014). Závěry citovaných rozhodnutí jsou opřeny o to, že by bylo nesmyslné, aby záměrem účastníků smlouvy bylo definovat účinnost smlouvy takovým způsobem, aby nikdy nemuselo dojít k jejímu naplnění. Soudy obou stupňů tedy posoudily předestřenou právní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který neshledal, že by nastaly okolnosti pro změnu dosavadní judikatury. První otázka předestřená dovolatelem proto z výše uvedeného důvodu způsobilá nezaloží přípustnost dovolání.
V rámci své argumentace k druhé otázce vztahující se k tomu, zda je povinnost postupitele poskytnout postupníkovi součinnost a dokumenty týkající se pohledávky závazkem vzájemným k závazku postupníka zaplatit dohodnutou úplatu, dovolatel tvrdil, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně toho, jaké závazky jsou synallagmatické ve smyslu §325 obch. zák (dovolatel poukázal například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 2389/2012, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 143/2012 a další). Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že by na předestřené otázce napadené rozhodnutí spočívalo.
Dovolatel totiž do určité míry shodně s odvolacím soudem uvedl, že závazky vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky jsou představovány ve vztahu k postupníkovi závazkem zaplatit sjednanou úplatu a ve vztahu k postupiteli závazkem převést pohledávku. Dovolatel však nesprávně dovozoval, že postupitel splní svoji povinnost převést pohledávku až předáním předmětných dokumentů k pohledávce, aniž by takové odložení účinnosti postoupení pohledávky vyplývalo z předmětné smlouvy či ze zákona. Jestliže si strany nesjednaly odkládací podmínku účinnosti postoupení pohledávky, pak pohledávka byla postoupena samotným uzavřením předmětné smlouvy o postoupení pohledávky. Tento závěr lze dovodit například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007, podle kterého byla-li sjednána podmínka rozvazovací, znamená to, že postoupení pohledávky již podle smlouvy nastalé tím splněním podmínky zanikne. A contrario nebyla-li v řešeném případě tedy sjednána podmínka, ať už rozvazovací či odkládací, nastalo postoupení pohledávky okamžikem uzavření předmětné smlouvy o postoupení pohledávky. Z řečeného vyplývá, že pro řešený případ je nerozhodná otázka povahy závazku žalobkyně poskytnout součinnost a předat dokumenty postupníkovi, neboť řešení této otázky nemá vliv ani na závěr o tom, zda pohledávka byla postoupena, ani na závěr o povinnosti žalovaného zaplatit sjednanou úplatu za postoupenou pohledávku.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nezbytné, aby dovolatel v dovolání formuloval právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá a která naplňuje některé z kritérií vyjmenovaných v §237 o. s. ř. (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Vzhledem k tomu, že na druhé otázce formulované dovolatelem napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů nezávisí, není tato otázka způsobilá založit přípustnost dovolání.
Ze stejného důvodu přípustnost dovolání nezaloží ani třetí dovolatelem formulovaná otázka, která se týkala posouzení, zda se plnění smlouvy o postoupení pohledávky stalo plněním nemožným z důvodu dovolatelem tvrzené nedobytnosti pohledávky. Posuzování otázky, zda se pohledávka stala zcela nedobytnou, ovšem nemá žádný vliv na závěr o povinnosti postupníka zaplatit úplatu za postoupenou pohledávku. Předmětem smlouvy o postoupení pohledávky bylo plnění postupitele ve formě postoupení pohledávky, k tomuto plnění došlo samotným uzavřením smlouvy (viz výše) a pro závěr o faktické možnosti takového plnění není rozhodné, zda se dobytnost postoupené poté pohledávky zhoršila či zda se pohledávka stala zcela nedobytnou, jak tvrdil dovolatel. Odvolací soud správně uzavřel, že nemožnost splnit povinnost postupitele postoupit postupníkovi pohledávku nelze zaměňovat s reálnou dobytností takové pohledávky. Z tohoto důvodu ani na třetí odvolatelově otázce napadené rozhodnutí nezávisí a tato otázka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Čtvrtá dovolatelova otázka se vztahovala k posouzení, zda výkon práva žalobkyně byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a v rozporu s dobrými mravy a zda požívá právní ochrany. Dovolatel v tomto ohledu tvrdil, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce posouzení, co je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatel ovšem svoji otázku postavil na tom, že shledává výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy z toho důvodu, že žalobkyně podle něj způsobila svým opomenutím a nekonáním, že pohledávka je nyní nedobytná. Dovolatel tak ve své argumentaci vycházel z odlišného skutkového stavu, než odvolací soud, nadto ze skutkového stavu založeného pouze na svých skutkových tvrzeních, nikoli na skutkových zjištěních a závěrech soudů obou stupňů. Ani tato otázka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel při jejím řešení vycházel z vlastních skutkových tvrzení, že pohledávka je nedobytnou z důvodu nekonání žalobkyně, soudy obou stupňů však žádná skutková zjištění ohledně toho, že nedobytnost pohledávky zapříčinila žalobkyně, v řízení neučinily. K tomuto Nejvyšší soud pouze připomíná, že je vázán zjištěným skutkovým stavem a nepřísluší mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení.
Nejvyšší soud se nezabýval dovolatelovou námitkou týkající se nepřipuštění důkazů v odvolacím řízení, neboť se jedná o námitku vady řízení, přičemž Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání navrhoval odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16: „..jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není ‚projednatelný‘ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.“ Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nezabýval se Nejvyšší soud v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu ani návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu