ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5014.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5014/2017-569
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně D O R L A N D, spol. s r.o., se sídlem v Praze 3, Rokycanova 794/31, PSČ 13000, IČO 41694155, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalované RD Rýmařov s. r. o. se sídlem v Rýmařově, 8. května 1191/45, PSČ 79501, IČO 18953581, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, o zaplacení částky 1 717 750,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 27/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. dubna 2017, č. j. 4 Cmo 73/2016-500, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 731 Kč k rukám zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. listopadu 2015, č. j. 16 Cm 27/2006-436, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím a přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 356 631 Kč. Jednalo se v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho první rozsudek ze dne 9. května 2011, č. j. 16 Cm 27/2006-145, byl spolu s rozsudkem odvolacího soudu zrušen v dovolacím řízení, konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 23 Cdo 1626/2013-342.
Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně a žalovaná uzavřely písemnou smlouvu o reklamní činnosti dne 1. května 2003, na základě které měla žalobkyně zajišťovat pro žalovanou reklamní činnost od května 2003 specifikovanou v článku I smlouvy. Jednotlivé reklamní činnosti měly být realizovány na základě objednávek žalované způsobem uvedeným v článku III smlouvy. Každá jednotlivá část reklamní činnosti měla být uskutečněna jako samostatná zakázka na základě konkrétního písemného požadavku žalované. Žalovaná částka 1 717 750,90 Kč se týkala faktur č. 5/00229, 5/0230, 5/00231, 5/00232, 5/00233 ze dne 30. září 2005 a faktury č. 5/00265 ze dne 31. října 2005 za reklamní činnost, kterou měla žalobkyně provést pro žalovanou v září a v říjnu 2005. Žalobkyně ovšem nepředložila žádnou konkrétní písemnou objednávku žalované na reklamní činnost na září a říjen 2005.
Dne 15. srpna 2005 žalovaná vypověděla smlouvu o reklamní činnosti, výpovědní doba činila tři měsíce; dopisem ze dne 16. září 2005 žalovaná oznámila žalobkyni, že po dobu výpovědní lhůty si nepřeje, aby žalobkyně pro ni cokoliv činila v mediální kampani. Společnost MÉDEA, a.s., IČO 251 30013, vyúčtovala žalobkyni fakturou č. 25102496 ze dne 6. října 2005 částku ve výši 1 213 978 Kč za reklamní kampaň pro žalovanou zveřejněnou v časopisech od 1. září 2005 do 23. září 2005. Žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně předložila originály příjmových pokladních dokladů od společnosti MÉDEA, a. s., na základě kterých měla žalobkyně zaplatit této společnosti v hotovosti celkem 1 144 000 Kč na úhradu faktury č. 25102496 ze dne 6. října 2005.
Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně posoudil a uzavřel, že jestliže žalobkyně nechala u společnosti MÉDEA, a.s., provést pro žalovanou reklamu, ačkoliv si ji žalovaná konkrétně u žalobkyně písemně neobjednala v souladu se smlouvou o reklamní činnosti ze dne 1. května 2003, nevznikl žalobkyni žádný nárok na zaplacení reklamní činnosti provedené pro žalovanou, a to ani z předmětné smlouvy o reklamní činnosti, ani z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák., neboť žalobkyně ve sporu neprokázala, že by žalovaná získala plnění bez právního důvodu nebo z neplatného právního úkonu či z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů v souvislosti se zveřejněnou reklamou v časopisech za uvedené období. Soud prvního stupně se také vypořádal s námitkou promlčení vznesenou ze strany žalované a dospěl k závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, neboť bezdůvodné obohacení mělo vzniknout v září 2005 a žalobkyně podala žalobu v lednu 2006, promlčecí doba podle §397 obch. zák. tedy neuběhla před podáním žaloby. Soud prvního stupně ovšem žalobu s ohledem na výše uvedené zamítl jako nedůvodnou.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2017, č. j. 4 Cmo 73/2016-500, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 654 789 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho právním závěrem ohledně nenaplnění předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení, který oproti soudu prvního stupně podrobněji rozvedl. Odvolací soud poukázal na to, že již ve svém prvním rozsudku ze dne 25. října 2012, č. j. 8 Cmo 361/2011-301, uvedl, že pokud žalobkyně bez konkrétních písemně potvrzených objednávek zadala reklamní zakázky a vznikla-li jí škoda spočívající v tom, že reklamní prostor zajistila a poté stornovala, nenese žalovaná za vzniklou škodu žádnou odpovědnost. Odvolací soud dále podotkl, že žalovanou částku nelze žalobkyni přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť na základě spisu a provedených důkazů nelze dovodit, že by žalované vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Odvolací soud dále uvedl, že na základě závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 23 Cdo 1626/2013-342, přihlédl k tomu, že během výpovědní doby (od podání výpovědi 15. srpna 2005) do výslovného zákazu žalované (16. září 2005), aby žalobkyně nepokračovala v reklamní činnosti, poskytla žalobkyně v měsíci září plnění, neboť nechala některé reklamy v časopisech zveřejnit. Odvolací soud proto posuzoval, zda plněním v měsíci září 2005, a to do dne 16. září 2005, se žalovaná obohatila tím, že žalobkyně zveřejnila předmětnou inzerci. Podle odvolacího soudu pouhé zveřejnění inzerce v různých časopisech v době od 1. září do 16. září 2005 samo o sobě neznamená, že by se tím žalovaná jakkoliv obohatila, a to na úkor žalobkyně. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně tvrdila, že dostatečnou výzvou k vydání bezdůvodného obohacení je možno považovat fakturaci jí provedenou a následnou korespondenci, a pokud ne, je takovou výzvou samotná žaloba, podaná k poštovní přepravě dne 9. ledna 2006.
Odvolací soud ovšem také poukázal na to, že žalobkyně tvrdila, že ke vzniku obohacení na straně žalované došlo tím, že žalobkyně za reklamní kampaň zrealizovanou v měsíci září 2005 zaplatila konkrétně uvedené částky a stornopoplatky společnosti MÉDEA v roce 2006, přičemž jako první platbu uvádí 24. května 2006 a poslední 14. prosince 2006. Podle odvolacího soudu žalobkyně tedy platila za využití reklamního prostoru společnosti MÉDEA až po podání žaloby, k datu zahájení řízení nemohlo na straně žalované vzniknout obohacení z důvodu, že by žalobkyně za žalovanou platila společnosti MÉDEA to, co byla povinna zaplatit žalovaná, a to nehledě na to, že žalovaná si u společnosti MÉDEA zveřejnění žádné reklamy neobjednala. Odvolací soud dále uvedl, že pokud by pouhým zveřejněním reklamy mohlo dle tvrzení žalobkyně vzniknout žalované bezdůvodné obohacení, rozhodně by to nebylo k datu zahájení řízení na úkor žalobkyně. Dále odvolací soud podotkl, že zveřejnění inzerce v časopisech samo o sobě neznamená žádné obohacení na straně toho, v jehož prospěch je inzerováno, pokud nezíská zcela konkrétní zakázky, z nichž může profitovat. Žalobkyně pak dle odvolacího soudu netvrdila a neprokázala, ani z obsahu spisu nevyplynulo, že by pouhým zveřejněním inzerce v předmětných časopisech za období od 1. září 2005 do 16. září 2005 žalovaná získala konkrétní zakázky, které by jiným způsobem nezískala, příp. nějakým jiným způsobem se jí dostalo obohacení, které by jinak bez zveřejnění inzerce nezískala. Ohledně úhrady „stornopoplatků“ setrval odvolací soud na svém názoru, že jestliže žalovaná nedodala žalobkyni žádné písemně potvrzené objednávky, neměla žalobkyně reklamní prostor zajišťovat. Pokud tak učinila a sama zaplatila vyúčtované stornopoplatky, žalovaná se tímto jednáním žalobkyně nijak neobohatila. Odvolací soud na základě výše uvedeného rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Co se týče náhrady nákladů řízení, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 654 789 Kč. Podle odvolacího soudu byla žalovaná úspěšná v rozsahu 87,5% a žalobkyně v rozsahu 12,5%; po odečtení úspěchu a neúspěchu má proto žalovaná nárok na zaplacení 75% nákladů řízení. Odvolací soud také uvedl, které konkrétní výdaje žalované nepovažuje za účelně vynaložené a za které jí tedy nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a II dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. První otázka dovolatelky se týkala toho, zda bezdůvodné obohacení v případě úhrady nákladů za inzerci produktů žalované, kterou objednala žalobkyně s vědomím žalované a uhradila náklady s tím spojené třetímu subjektu, představuje částka, kterou žalobkyně za žalovanou takto vynaložila, či výše příjmů, kterých se v důsledku zveřejněné inzerce žalované dostalo. Podle názoru dovolatelky tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu uspokojivě vyřešena. Dovolatelka v tomto směru odkázala na několik rozhodnutí dovolacího soudu, které se podle jejího názoru problematiky dotýkají (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1988, sp. zn. Cpj 39/88; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008).
Dovolatelka dále namítala, že soudy obou stupňů pochybily v tom, že vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované posuzovaly příliš restriktivně. Podle dovolatelky z nečinnosti žalované v období od podání výpovědi do 16. září 2005 lze dovodit, že plnění poskytovaná žalobkyní do dne 16. září 2005 neodmítala a souhlasila s nimi.
Dovolatelka také namítala nesprávné právní posouzení nároku na žalované na náhradu nákladů řízení. Dovolatelka namítala, že odvolací soud pochybil, když poměřoval úspěch v řízení dle hodnoty jistiny i příslušenství, a zároveň i z příslušenství vypočetl vlastní hodnotu nákladů řízení. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, zda lze nečinnost soudu, v jejímž důsledku došlo k rapidnímu nárůstu příslušenství žalované pohledávky, přičíst na vrub účastníkům řízení. Podle mínění dovolatelky ani tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud uspokojivě vyřešena. Dovolatelka zároveň uvedla, že si je vědoma usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, ovšem podle jejího názoru nemusí být tato rozhodnutí aplikována v každém případě. V řešeném případě dovolatelka poukázala na to, že výše kapitalizovaného úroku z prodlení narostla především v důsledku dlouhé nečinnosti prvostupňového soudu. Dovolatelka také poukázala na to, že sama nezavinila nárůst kapitalizovaného úroku z prodlení. Podle názoru dovolatelky musí být poměřování úspěchu a neúspěchu ve sporu nutně korigováno i hlediskem zavinění vzniku a výše nákladů, v daném případě nárůstem částky kapitalizovaného úroku z prodlení v důsledku nečinnosti soudu, která podle názoru dovolatelky představuje porušení práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že u první otázky formulované v dovolání vychází dovolatelka z vlastních skutkových tvrzení a dezinterpteruje skutková zjištění soudů obou stupňů, proto je podle jejího názoru dovolání nezbytné odmítnout pro nepřípustnost. Žalovaná se vyjádřila také k dalším námitkám dovolatelky a ve vyjádření s jednotlivými námitkami polemizovala. V závěru vyjádření žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázky formulované dovolatelkou nejsou způsobilé založit jeho přípustnost z níže uvedených důvodů.
První otázka předestřená dovolatelkou se vztahovala k tomu, co představuje bezdůvodné obohacení v případě, že žalobkyně objednala inzerci produktů žalované a uhradila za tuto inzerci náklady třetímu subjektu; zda je tímto bezdůvodným obohacením částka kterou žalobkyně za žalovanou takto vynaložila či zda je bezdůvodným obohacením výše příjmů, které se žalované v důsledku zveřejněné inzerce dostalo. Takto formulovaná otázka nezaloží přípustnost dovolání jednak z toho důvodu, že dovolatelka v ní vychází z vlastních skutkových tvrzení, nikoli ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, a jednak z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Dovolatelka v uvedené otázce vycházela z toho, že žalobkyně zaplatila inzerci za žalovanou, což vyvolává dojem, že žalovaná si předmětnou inzerci, o jejíž úhradu se jedná, u žalobkyně objednala. Ze skutkových zjištění soudů ovšem nevyplývá, že by žalovaná u žalobkyně objednala v období od podání výpovědi do výslovného zákazu jakékoliv inzerce (učiněného žalovanou dne 16. září 2005) jakoukoliv inzerci způsobem, které si strany sjednaly ve smlouvě o reklamní činnosti ze dne 1. května 2003. Dovolatelka tedy vycházela z vlastních skutkových tvrzení, k nimž ovšem dovolací soud nemůže přihlížet, neboť je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů. Dalším důvodem, proč předmětná otázka nezaloží přípustnost dovolání, je to, že dovolatelka v ní vychází z toho, že došlo k bezdůvodnému obohacení žalované, a ptá se, co konkrétně je tímto bezdůvodným obohacením, potažmo jaká je jeho výše. Odvolací soud ovšem svůj právní závěr postavil již na tom, že k bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo, a pro jeho rozhodnutí tedy již není podstatná otázka, co by v řešené věci mohlo být oním bezdůvodným obohacením. Řešení první otázky předestřené dovolatelkou je tedy pro daný případ irelevantní, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již několikrát vyjádřil k tomu, že pro přípustnost dovolání je nezbytné, aby dovolatel formuloval v dovolání otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013. První otázka formulovaná dovolatelkou proto z výše uvedených důvodů nezaloží přípustnost dovolání.
Další dovolatelčina námitka se týkala toho, že soudy obou stupňů posuzovaly vznik bezdůvodného obohacení žalované příliš restriktivně. Podle dovolatelky z nečinnosti žalované v období od podání výpovědi do 16. září 2005 lze dovodit, že plnění poskytovaná žalobkyní do dne 16. září 2005 neodmítala a souhlasila s nimi. Ani tato námitka dovolatelky nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka pouze namítala nesprávné právní hodnocení věci odvolacím soudem, konkrétně polemizovala s jeho závěrem o tom, že nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalované. Dovolatelka ovšem u těch námitek neformulovala konkrétní právní otázku, která by naplňovala kritéria uvedená v §237 o. s. ř., tudíž v této části dovolání nevymezila přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013).
Poslední část dovolání směřovala proti výroku II odvolacího soudu o nákladech řízení. Dovolatelka namítala, že odvolací soud pochybil v tom, že poměřoval úspěch v řízení dle hodnoty jistiny a příslušenství, a také v tom, že vlastní hodnotu nákladů řízení vypočetl i z příslušenství. Dovolatelka formulovala právní otázku, zda lze nečinnost soudu, v jejímž důsledku došlo k nárůstu příslušenství žalované pohledávky přičíst na vrub účastníkům řízení. Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by odvolací soud pochybil v postupu poměřování úspěchu ve věci ani v samotném výpočtu nákladů řízení.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci ( §142 o. s. ř. ) je třeba zvážit míru úspěchu v celém sporu, tedy nejen ohledně pohledávky, ale též ohledně jejího příslušenství. Viz například nález Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, které dovolatelka také citovala s tím, že si je závěrů těchto rozhodnutí vědoma, ovšem neměly by se podle jejího mínění aplikovat v řešené věci. Dovolací soud k tomu uvádí, že nemá důvod se od závěrů citovaných rozhodnutí v řešeném případě odchýlit. Dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu ani v tom, že odvolací soud vypočetl náklady řízení i z příslušenství žalované pohledávky. Při výpočtu totiž postupoval správně dle §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, podle něhož se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby.
Právní otázka, kterou dovolatelka formulovala v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, se vztahuje k tomu, zda délka řízení, v jejímž důsledku narůstalo příslušenství žalované pohledávky a tedy i samotné náklady řízení, má mít vliv účastníky řízení, v tomto konkrétním případě na placení náhrady nákladů žalobkyní. S dovolatelkou nelze souhlasit v tom, že by se jednalo o otázku neřešenou, neboť Nejvyšší soud se své dosavadní rozhodovací praxi již vztahem namítané nepřiměřené délky řízení a hrazením nákladů řízení účastníkem zabýval. Konkrétně v usnesení ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, dospěl Nejvyšší soud mimo jiné k závěru, že délka řízení by mohla být vadou zakládající pochybení soudů, ale není důvodu, aby důsledky pochybení dolehly toliko na jednoho z účastníků a druhý účastník aby z ní naopak profitoval. Na citované usnesení navázal Nejvyšší soud v dalších rozhodnutích (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 591/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2017, sp. zn. 32 Cdo 1210/2017, a další). Nejvyšší soud tento závěr vyslovil ve vztahu k aplikaci §150 o. s. ř., tedy k nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných. Citovaný závěr se uplatní i na řešený případ, neboť i zde platí, že nepřiměřená délka řízení může být shledána vadou řízení, ovšem délka řízení samotná nemůže ovlivnit způsob určení a přiznání nákladů řízení, tj. za délku řízení nemůže nést odpovědnost jeden či druhý účastník tím, že by případně byl jeden účastník zavázán k úhradě nižší částky nebo že by byl od hrazení nákladů zcela osvobozen podle §150 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil při výpočtu nákladů řízení, ani při určení poměru úspěchu ve věci, když se při tomto určení řídil také příslušenstvím žalované pohledávky, a otázku předestřenou dovolatelkou vyřešil v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vztahující se k délce řízení a hrazení náhradě nákladů řízení účastníky.
Vzhledem k tomu, že první otázka formulovaná dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání, u druhé námitky dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a poslední právní otázku a námitky dovolatelky s touto otázkou spojené odvolací soud posoudil správně a v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu