ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.511.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 511/2018-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek čp. 121, 122, 123, se sídlem v Habartově, Karla Čapka 122/4, okres Sokolov, PSČ 357 09, IČO 26324784, zastoupeného JUDr. Dominikem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem v obci Ležáky 972, 356 01 Sokolov, proti žalované HATESPO, s.r.o., se sídlem v Habartově, Okružní 749, PSČ 357 09, IČO 29110599, zastoupené Mgr. Ing. Ludmilou Brodníčkovou, advokátkou, se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 379, PSČ 356 01, o zaplacení částky 80 800,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 133/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2017, č. j. 25 Co 176/2017-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 614 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dominika Kříže, advokáta, se sídlem v obci Ležáky 972, 356 01 Sokolov.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 17. března 2017, č. j. 16 C 133/2015-164, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 29 998 Kč a dále 50 802,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 99 094 Kč od 30. prosince 2014 do 15. ledna 2015, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 50 802,92 Kč od 16. ledna 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. října 2017, č. j. 25 Co 176/2017-199, ve znění usnesení ze dne 3. listopadu 2017, č. j. 25 Co 176/2017-201, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů částku 60 338 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které je dle jejího názoru přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť „směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno a u kterého není dovolání vyloučeno, když v řízení byla jednak nesprávně řešena hmotněprávní otázka způsobu výpočtu spotřeby dodávek tepelné energie pro dobu nefunkčnosti měřícího přístroje, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena a současně i procesně a hmotněprávní otázky týkající se dokazování, zejména hodnocení důkazů, vymezení právně významných nesporných skutkových tvrzení účastníků, posouzení a vyhodnocení procesní situace a v důsledku toho nepřipuštění navrženého důkazu, které byly rozhodnuty odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, který navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání žalované není přípustné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka musí konkrétně uvést, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a musí též vyložit, v čem dle jejího názoru tato nesprávnost spočívá. Nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal a na němž je toto rozhodnutí založeno.
Skutečnost, že dovolatelka v úvodu svého dovolání odkázala na ustanovení §237 o. s. ř., nelze považovat za řádné vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dále zdůraznil, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení (či jeho části).
V rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že „argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).“
Uvedenému požadavku dovolatelka nedostála, neboť ve svém dovolání nevymezila žádnou relevantní právní otázku, na níž by odvolací soud založil své rozhodnutí, nýbrž své námitky směřovala výlučně do zjišťování skutkového stavu a způsobu hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně.
V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu