ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5149.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5149/2017-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně A A A radiotaxi s.r.o. se sídlem v Praze 6, Wuchterlova 566/7, PSČ 160 00, IČO 64944484, zastoupené JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, PSČ 120 00, proti žalovaným 1. Taxi Praha s.r.o. se sídlem v Praze 5, Košířích, Vrchlického 41/9, PSČ 150 00, IČO 25758608, 2. Nejlevnější taxi s.r.o. se sídlem v Praze 5, Košířích, Vrchlického 41/9, PSČ 150 00, IČO 28987241, oběma zastoupenými JUDr. Ing. Miroslavem Madejem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1090/4, PSČ 120 00, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 6/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2017, č. j. 3 Cmo 193/2016-159, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2016, č. j. 59 Cm 6/2014 – 108, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zdržet se nabízení a poskytování taxislužeb pod označením „NEJLEVNĚJŠÍ TAXI“ v podobách uvedených v I., II., IV. a V. výroku a dále aby žalovaným bylo uloženo zdržet se nabízení a poskytování taxislužeb pod označením „NEJLEVNĚJŠÍ“ (výroky III a VI). Zamítl dále žalobu s návrhem, aby žalovaná č. 2 změnila svou obchodní firmu tak, aby neobsahovala výraz „NEJLEVNĚJŠÍ“ ve spojení s výrazem „TAXI“ (VII. výrok) a uložil žalobkyni nahradit žalovaným náklady řízení (VIII. výrok).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ve výroku uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV až VI potvrdil, jinak jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
Proti rozsudku odvolacího soudu, ale jen proti výrokům I až III a VII, podaly obě žalované dovolání s tím, že je považují za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle obsahu spisu se žalobkyně k podanému dovolání nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Žalované jsou přesvědčeny, že rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byly zrušeny výroky I až III rozsudku, je založen na nesprávném závěru, který judikatura Nejvyššího soudu dosud neřešila, že užití slova „nejlevnější“ v reklamním sdělení není bez dalšího povolenou reklamní nadsázkou. Žalované však přehlédly, že otázkou povolené reklamní nadsázky se odvolací soud vůbec nezabýval, žádné stanovisko k ní nezaujal, na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nespočívá a dovolání jí se týkající proto není přípustné.
Ve vztahu k té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl zrušen VII. výrok rozsudku soudu prvního stupně, dovolatelky namítají, že závěr o tom, že obchodní firma žalované č. 2 je klamavá, je nesprávný a založený na judikatuře Nejvyššího soudu, kterou podle nich odvolací soud aplikovat neměl. Dovolatelky citují rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 201/2007, a ze dne 24. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, která klamavost obchodní firmy nahlíží z pohledu rejstříkového řízení, nikoli nekalé soutěže. Přes právě uvedené výhrady předkládají k řešení otázku, zda je znění obchodní firmy druhé žalované Nejlevnější taxi s.r.o. za situace, „kdy tato žalovaná služby taxi neposkytuje ani je nezprostředkovává a ani toto není předmětem jejího podnikání, v rozporu s požadavky §424 o. z., a to i přesto, že druhá žalovaná vykonává činnost řádně zapsanou v obchodním rejstříku související s oblastí taxislužeb“. Ani pro řešení této otázky však dovolání není přípustné. Dovolatelky se mýlí, domnívají-li se, že konkrétní ustanovení občanského zákoníku by mělo být aplikováno jinak v rejstříkovém řízení a jinak ve sporech z nekalé soutěže. Není proto důvod, proč by nebylo možné v úvahách o klamavosti obchodní firmy použít judikaturu shora uvedenou, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. To, že „druhá žalovaná vykonává činnost řádně zapsanou v obchodním rejstříku související s oblastí taxislužeb“, druhá žalovaná v dovolání jen tvrdí, tato skutečnost však prozatím není součástí skutkových zjištění, která byla základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže být tudíž ani předmětem dovolacího přezkumu.
Dovolatelky konečně namítají, že odvolací soud podle nich dospěl k nesprávnému závěru, že soutěžní vztah je založen již pouhým zněním obchodní firmy, judikatura však v souvislosti s účastí v hospodářské soutěži hovoří o konkrétním jednání, jímž určitý subjekt zasahuje do hospodářské soutěže tak, že takovým jednáním objektivně sleduje soutěžní záměr. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že druhá žalovaná (míněno zřejmě volbou obchodní firmy) žádné jednání, jímž by sledovala soutěžní záměr, neučinila. Zmiňují usnesení ze dne 25. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 1670/2011, v němž podle nich Nejvyšší soud potvrdil jako správný závěr odvolacího soudu o neexistenci tzv. soutěžního vztahu jakožto první podmínky generální klauzule nekalé soutěže z důvodu pouhého znění obchodní firmy. Dovolatelky však přehlédly, že nedostatek soutěžního vztahu v něm byl dovozován ze skutečnosti, že se soutěžitelé (účastníci daného řízení) pohybovali každý na zcela jiném trhu. Oproti mínění dovolatelek není jimi napadené rozhodnutí v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 2960/2012, na němž odvolací soud staví svoji argumentaci, vrací-li soudu prvního stupně věc k dalšímu řízení s tím, že je třeba též z pohledu zákazníků (průměrných spotřebitelů) a jiných soutěžitelů zkoumat, zda je možné jim klamavým označením služeb (tedy i klamavou obchodní firmou) způsobit újmu. Další dovolatelkou zmíněné rozhodnutí z 15. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1464/2006, na daný případ nedopadá. Jde o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné, a v němž nejsou obsaženy závěry, které z něj dovolatelka dovozuje. Dovolací soud v něm pouze obecně vysvětloval (vzhledem k dovolacímu důvodu tak, jak byl vymezen), že dospěje-li odvolací soud k závěru, že nebyl splněn jeden z předpokladů existence nekalé soutěže, není třeba zabývat se ostatními. Napadené rozhodnutí konečně není v rozporu ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008, v němž byla řešena otázka, zda odeslání dopisu zákazníkům v konkrétní situaci je jednáním v hospodářské soutěži, a označil za ně takové jednání, které objektivně sleduje soutěžní (nikoli jiné, například vzdělávací) cíle. Druhá žalovaná však přehlédla, že podstatou tohoto rozhodnutí bylo vymezit rozdíl mezi cíli hospodářskými a jinými. Přehlédla rovněž, že nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu účast v hospodářském styku zdůvodňuje především tím, že uvedení (specificky zvolené) obchodní firmy žalované (tj. Nejlevnější taxi s.r.o.) je způsobilé ovlivnit chování dalších účastníků dané oblasti trhu (jinými slovy ovlivnit soutěž).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyní podané podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O povinnosti k náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu