ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5303.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5303/2016-126
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ANKOR PRAHA s.r.o , se sídlem v Kladně, Kročehlavy, Ostravská 3058, PSČ 272 01, IČO 63984822, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01, proti žalované MISTR KV s.r.o., se sídlem v Karlových Varech, Moravská 2088/1A, PSČ 360 01, IČO 28056396, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, PSČ 360 01, o zaplacení částky 640 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 182/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2016, č. j. 25 Co 104/2016-107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2016, č. j. 25 Co 104/2016-107, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. ledna 2016, č. j. 19 C 182/2015-81, zamítl žalobu o zaplacení částky 640 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 640 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 27. ledna 2011 byla mezi ní a žalovanou uzavřena Smlouva o poskytování poradenství v oblasti finančního managementu hotelu (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě měla být žalobkyni vyplácena paušální měsíční odměna ve výši 40 000 Kč za vykonání smluvené činnosti, přičemž žalovaná jednotlivé faktury (vydané žalobkyní) neproplácela, což v součtu činilo 640 000 Kč.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že dne 27. ledna 2011 byla Smlouva účastníky podepsána. Dále zjistil, že A. G. (jednatel žalobkyně) vystupoval jako finanční ředitel, denně byl přítomen na pracovišti, kde se zabýval řízením v podstatě celého hotelu A. jako zástupce jednatele, prováděl kontrolu faktur žalované a společnosti CHARIZMA-Z, prováděl řízení personálu, podpis pracovních smluv.
Soud prvního stupně konstatoval, že podle §3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.
Podle soudu prvního stupně právní poměr mezi žalovanou a jednatelem žalobkyně A. G. vykazuje všechny znaky pracovněprávního poměru založeného pracovní smlouvou podle §3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zákoník práce“) ve spojení s §33 a 34 zákoníku práce. Tento právní poměr je právním poměrem, který měl být zastřen Smlouvou, a protože má všechny náležitosti, které na vznik pracovního poměru klade zákoník práce, vznikl platně, a proto ve smyslu §41a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) platí tento jiný právní úkon. Dle soudu prvního stupně nárok na mzdu vznikl A. G. jako fyzické osobě; žalobkyně tak není aktivně legitimována k vedení tohoto sporu. Soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. srpna 2016, č. j. 25 Co 104/2016-107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva účastníky uzavřená je smlouvou neplatnou, za předčasný, když předpoklady pro tento závěr nebyly zjištěny. Odvolací soud dále připomněl, že podle §41a odst. 2 obč. zák. má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li tomu vůle účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti; vůle účastníků však nebyla zkoumána.
Podle odvolacího soudu nejsou výše učiněné závěry pro rozhodnutí ve věci zásadní. Žalobkyně se v řízení domáhala odměny ze Smlouvy, jejímž předmětem bylo poskytovat žalované poradenství v oblasti finančního řízení hotelu, zejména s ohledem na cash flow, náklady a ziskovost hotelu a žalovaná se zavázala poskytnout poradkyni za výkon její činnosti odměnu ve výši 40 000 Kč měsíčně. Pokud žalobkyně žalovala zaplacení odměny ze Smlouvy, nesla povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že finanční poradenství bylo ze strany žalobkyně žalované poskytnuto. V tomto směru žalobkyně své povinnosti dle odvolacího soudu nesplnila.
Podle odvolacího soudu lze poradenství charakterizovat jako činnost, která je poskytována fyzické nebo právnické osobě, tedy osobě či systému, jehož poradce není součástí. Poradce má určitý vliv na další osoby, skupiny lidí, nebo celou organizaci, ale současně nemá přímou moc k uskutečňování změn, které navrhuje. Přímou odpovědnost za realizaci doporučení, tj. za realizaci rad poskytnutých poradcem při jeho poradenské činnosti, nese příjemce rad. Finanční poradenství je služba zahrnující poskytování rad v oblasti hospodaření s finančními prostředky, vytváření majetku a investování finančních prostředků a to za účelem generování zisku. Součástí výkonu poradenství není přímo osobní komplexní řízení organizační jednotky a přijmutí odpovědnosti za toto řízení poradcem.
Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že A. G. se zabýval řízením celého hotelu a pro jednatele žalované osobně zpracovával zprávy, vykonával dohled a koordinaci při rekonstrukci hotelu, řídil personál, vyjednával obchodní závazkové vztahy. Za tohoto stavu neměl odvolací soud pochyb o tom, že činnost A. G. nebyla činností finančního poradenství, tedy činností, jejíž provádění bylo sjednáno ve Smlouvě, za kterou se žalobkyně domáhá odměny. Přestože žalobkyně požadovala odměnu za finanční poradenství, tvrdila, že vykonávala pro žalovanou (pozn. odvolací soud zřejmě omylem uvedl „pro žalobce“) činnosti, které pod pojem finančního poradenství nelze zařadit. Dle odvolacího soudu v tomto případě nelze než uzavřít, že za tohoto stavu odměna žalobkyni za činnosti provedené A. G., nenáleží.
Odvolací soud doplnil, že přestože se vydal ve svých úvahách jiným směrem než soud prvního stupně, nebylo jeho povinností a ani povinností soudu prvního stupně poučovat žalobkyni ve smyslu ustanovení §118 a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) o její povinnosti tvrzení ve smyslu uzavřené smlouvy, neboť by se jednalo o poučení hmotněprávní způsobilé k tomu, aby byla žalobkyně ve věci úspěšná.
Odvolací soud posoudil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné, byť z jiných důvodů, než jak uzavřel soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Dle dovolatelky je důvodem dovolání skutečnost, že odvolací soud se v daném případě při řešení hmotněprávních i procesněprávních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Těmito otázkami dle dovolatelky jsou:
a) Odvolací soud dospěl nesprávně na podkladě výkladu smlouvy uzavřené mezi účastníky k závěru, že činnost žalobkyně prováděná prostřednictvím jejího jednatele A. G. pro žalovanou, za kterou byla sjednána odměna smlouvou o poskytování poradenství, nebyla činností finančního poradce, s tím, že podle odvolacího soudu z tohoto důvodu nelze než uzavřít, že za tohoto stavu odměna žalobkyni za činnosti provedené A. G., nenáleží.
b) K právnímu závěru ad a) odvolací soud dospěl a použil jej ve svém rozhodnutí, aniž by s tímto pro žalobkyni nepříznivým výkladem a právním náhledem na věc zcela odlišným od právního závěru soudu prvního stupně účastníky seznámil při ústním jednání, a to s odůvodněním, že „přestože soud prvního stupně se ve svých úvahách vydal jiným směrem, nebylo jeho povinností a ani povinností odvolacího soudu v odvolacím řízení poučovat žalobkyni ve smyslu ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrzení ve smyslu uzavřené smlouvy, neboť by se jednalo o poučení hmotněprávní způsobilé k tomu, aby byla žalobkyně ve věci úspěšná.“
Dovolatelka k první výše formulované otázce uvedla, že odvolací soud měl na věc zcela odlišný právní náhled než soud prvního stupně, který „dospěl k závěru, že uzavřenou Smlouvou dochází k obcházení zákona a z tohoto důvodu ji považoval za neplatnou“, a tudíž „nečinil více právního ani skutkového posouzení“. Také z toho důvodu směřovaly námitky žalobkyně v odvolacím řízení výlučně proti posouzení Smlouvy jako neplatné, čemuž v zásadě odvolací soud přisvědčil, když konstatoval, že pro závěr o neplatnosti Smlouvy nejsou dány důvody. Věc pak podrobil zkoumání z jiného úhlu pohledu, a aniž informoval účastníky a náležitě je poučil, se začal zabývat tím, jaké služby byla žalobkyně podle Smlouvy žalované povinna poskytovat, a uzavřel, že žalobkyně ve skutečnosti poskytovala žalované jiné služby, než ty, které byly předmětem smlouvy, a že jí proto odměna nepřísluší.
Dovolatelka má odvolacím soudem učiněný výklad pojmu finanční poradenství za zcela nesprávný, neboť popírá autonomii vůle smluvních stran, přičemž zdůrazňuje, že doslovný jazykový výklad slov použitých ve smlouvě není jedinou výkladovou metodou, kterou je zapotřebí použít při výkladu právních jednání. Soud se měl dle dovolatelky zabývat tím, co měly smluvní strany při uzavírání daného smluvního vztahu na mysli a k čemu jejich vůle skutečně směřovala, nikoli převzít definici uvedeného pojmu vyhledanou pomocí veřejné datové sítě Internet. Postup odvolacího soudu představuje dle dovolatelky absolutní upřednostnění formálního jazykovému výkladu právního jednání před výkladem komplexním, což je v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, či s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 636/2004.
K druhé výše formulované otázce dovolatelka namítala, že uvedený právní názor odvolacího soudu, který byl prezentován teprve v odůvodnění jeho rozsudku, byl pro žalobkyni jednoznačně překvapivý a nepředvídatelný. V průběhu ústního jednání odvolacího soudu nedošlo k žádnému poučení účastníků o předběžném náhledu odvolacího soudu na věc samotnou, ani k výzvě podle některého z odstavců ustanovení §118a o. s. ř. Dovolatelka tedy namítala, že neměla žádnou možnost reagovat na překvapivý závěr odvolacího soudu o tom, že uzavřená Smlouva o poskytování poradenství je sice platná (na rozdíl od názoru soudu prvního stupně), přičemž z jejího výkladu plyne, že žalobkyní skutečně prováděné činnosti nelze subsumovat pod činnosti, k nimž se žalobkyně ve smlouvě zavázala, a že tedy z tohoto důvodu odměna žalobkyni nepřísluší.
Žalobkyně neměla možnost doplnit svá tvrzení, ani nemohla zaujmout k uvedenému právnímu názoru jakékoliv stanovisko. Nejedná se přitom dle jejího názoru výhradně o hmotněprávní závěr, jak se snažil vysvětlit odvolací soud, ale o závěr se zásadními procesněprávními důsledky. Sám odvolací soud konstatoval, že s ohledem na jeho závěry žalobkyně nese povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že finanční poradenství bylo ze strany žalobkyně žalované poskytnuto; o těchto břemenech nebyla poučena ani soudem prvního stupně ani soudem odvolacím. Dle dovolatelky tak byl rozsudek odvolacího soudu vydán v rámci řízení, které je stiženo podstatnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Porušení zásady předvídatelnosti řízení, která je i podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012) jednou ze základních zásad, na kterých stojí současné civilní řízení, si z pohledu žalobkyně žádá zrušení rozsudku dovolacím soudem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro obě dovolatelkou vymezené otázky, když jí dal za pravdu, že odvolací soud nedostál své poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí ze dne 8. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 4478/2014, či rozhodnutí ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012) a když se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu projevu vůle (např. rozsudek ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Nejvyšší soud shledal dovolání rovněž důvodným.
Jak již správně dovodil soud prvního stupně, řídí se dle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, daný vztah zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák.“) a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“).
Podle §34 obč. zák. se právním úkonem rozumí projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Podle odst. 2 v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Podle odstavce 3 při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob.
V rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, Nejvyšší soud uvedl, že „jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu“. V rozsudku ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, Nejvyšší soud uvedené doplnil tak, že „při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak z hlediska subjektivního, tak objektivního) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007)“.
Ústavní soud pak v této souvislosti vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).
Nutno zároveň připomenout, že výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004).
Dovolatelka namítala, že se odvolací soud neřídil závaznými kritérii stanovenými rozhodovací činností Nejvyššího soudu týkajícími se výkladu právního jednání, ale namísto toho se v souvislosti se zkoumáním, jaké služby byla žalobkyně povinna podle Smlouvy žalované poskytovat, omezil pouze na jazykový výklad stěžejního pojmu „finanční poradenství“, při němž navíc jen mechanicky opsal definici tohoto pojmu z veřejné datové sítě Internet, aniž by zjišťoval, jaká byla skutečná vůle účastníků. Tím způsobil, že v řízení byl význam smluvního pojmu zjištěný z názoru někoho jiného, jehož totožnost navíc není známa, a tento význam daného pojmu byl postaven nad skutečnou vůli stran.
V posuzované věci odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že soudem zjištěné a mezi účastníky nesporné jednání (výkon činnosti) statutárního orgánu žalobkyně pro žalovanou se neshoduje s obecně přijímanou definicí pojmu „finanční poradenství“. Tuto svou představu o uvedeném pojmu porovnal se skutkovým zjištěním soudu ohledně činnosti statutárního orgánu žalobkyně, načež dovodil, že činnost, kterou statutární orgán žalobkyně vykonával, se neshoduje s vymezením pojmu „finanční poradenství“ tak, jak jej vnímá odvolací soud, a tudíž se neshoduje ani s činností, jejíž provádění bylo sjednáno ve Smlouvě, která předmětný pojem „finanční poradenství“ obsahuje ve svém názvu a z níž žalobkyně dovozovala existenci žalovaného nároku. Odvolací soud přitom nezjišťoval skutečnou vůli stran.
Předmětem sporu ovšem nebylo posouzení, zda činnost vykonávaná A. G. odpovídá (nějaké) obecně platné definici pojmu „finanční poradenství“, kterou si sám soud pro účely tohoto řízení zvolil jakožto „tradičně vnímanou“ (navíc bez toho aniž by seznámil účastníky s tímto svým výkladem uvedeného pojmu v průběhu řízení), nýbrž posouzení, zda uplatněný nárok žalobkyně odpovídá smluvnímu ujednání mezi účastníky a zda byly splněny podmínky pro vyplacení sjednané odměny.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že se odvolací soud skutečně nezabýval výkladem projevu vůle účastníků v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, když právní úkon (Smlouvu) vykládal výlučně podle jazykového hlediska pojmu obsaženého v označení této Smlouvy. Odvolací soud interpretoval pojem „finanční poradenství“ bez přihlédnutí ke kontextu předmětné Smlouvy a optikou tohoto výkladu posuzoval zjištěné jednání žalobkyně. Odvolací soud se ani nepokusil zjistit subjektivní hlediska možného významu ve smlouvě použitého pojmu, z napadeného rozhodnutí není ani zřetelné, že by přihlížel k okolnostem souvisejícím s projevem vůle ve smyslu §266 obch. zák. Odvolací soud jinými slovy při výkladu Smlouvy nepřihlédl k jinému než gramatickému interpretačnímu hledisku, tj. též hledisku logickému a systematickému, přičemž se současně nezabýval ani tím, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání Smlouvy ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Tímto svým postupem se proto odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jak důvodně namítala dovolatelka.
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 2 má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Podle odst. 3 zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Podle §205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3;
e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1;
f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Podle odst. 2 o. s. ř. porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
Podle odvolacího soudu žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že finanční poradenství bylo ze strany žalobkyně žalované poskytnuto. Odvolací soud v této souvislosti dále doplnil, že přestože se soud prvního stupně ve svých úvahách vydal jiným směrem, nebylo jeho povinností a ani povinností odvolacího soudu v odvolacím řízení poučovat žalobkyni ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrzení ve smyslu uzavřené smlouvy, neboť by se jednalo o hmotněprávní poučení způsobilé k tomu, aby byla žalobkyně ve věci úspěšná.
V předmětném sporu šlo o právo na úhradu žalované částky, přičemž žalobkyně tvrdila, že její nárok vyplývá z uzavřené Smlouvy mezi ní a žalovanou, když žalované poskytla služby finančního poradenství, zatímco žalovaná tvrdila, že jí žalobkyně žádné služby neposkytla, že pouze její jednatel jakožto fyzická osoba vykonával pro žalovanou tvrzenou a soudem zjištěnou činnost spočívající ve vedení hotelu A. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že žalobkyně nebyla ve věci aktivně legitimovaná a Smlouvu, která měla představovat dle žalobkyně právní důvod pro vznik právního vztahu mezi ní a žalovanou, označil za neplatnou. Soud prvního stupně za tohoto stavu neprováděl účastníky navržené důkazy, ani dále nezkoumal obsah předmětné Smlouvy; žalobkyni v řízení ani nepoučil dle §118a o. s. ř. Odvolací soud, přestože žalobkyně nebyla poučena soudem prvního stupně dle §118a o. s. ř., žalobkyni vytkl, že nedostála své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.
Smyslem poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. je zajistit, aby účastník, který je ve věci neúspěšný, dostal před touto „prohrou“ šanci, v podobě konkrétní výzvy ze strany soudu, dotvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout na jejich podporu důkazy. Soudem poskytnutá poučení musí být konkrétní, aby z nich účastník seznal, jakých rozhodných skutečností se mají jeho nová tvrzení týkat a k jakým sporným skutečnostem má označit důkazy.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, vyložil, že „občanský soudní řád nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009)“.
Na posuzovaný případ lze vztáhnout též závěry Nejvyššího soudu, vyjádřené v rozhodnutí ze dne 8. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 4478/2014, kde Nejvyšší soud připustil, že „může nastat situace, že účastníci splní z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé (buď z vlastní iniciativy, nebo po poučení soudem) svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Odvolací soud však může dospět k jinému právnímu názoru, který vyžaduje – má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta na základě úplně zjištěného skutkového stavu věci – doplnění tvrzení účastníků o jiné (další) rozhodné skutečnosti, jež (zatím) nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, a s tím spojené doplnění dokazování. V odvolacím řízení založeném na systému neúplné apelace odvolací soud nemůže postupovat podle §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř.; výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci, a odvolací soud sám nemohl zjednat nápravu poskytnutím poučení podle §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., neboť by to v rozporu s §213b odst. 1 o. s. ř. vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to §205a o. s. ř. neumožňuje. V §213b odst. 2 o. s. ř. se proto stanoví, že porušení §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, tedy že – řečeno jinak – vadou řízení před soudem prvního stupně je z pohledu odvolacího řízení nesplnění poučovací povinnosti jen tehdy, vyplývá-li možné odlišné právní posouzení než podle účastníkova právního názoru z právního názoru odvolacího soudu. Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Protože poučovací povinnost je – jak již uvedeno výše – v §118a o. s. ř. založena na objektivním principu a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k porušení §118a o. s. ř., a uvedená vada řízení musí mít proto v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 (k tomu srovnej Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1723 a násl.).“
Z uvedeného tedy vyplývá, že nebyla-li žalobkyně soudem prvního stupně poučena dle §118a o. s. ř. a odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru na věc než soud prvního stupně, přičemž toto jiné právní posouzení si vyžadovalo doplnění tvrzení žalobkyně o jiné či další rozhodné skutečnosti, jež nebyly pro potřeby rozhodnutí soudem prvního stupně nezbytné, a s tím spojené doplnění dokazování, měl odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pro vadu řízení spočívající v absenci poučení dle §118a o. s. ř.
Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe jak při řešení hmotněprávní otázky, tak také v případě uvedené otázky procesního práva. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek v celém rozsahu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu