ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5444.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5444/2016-904
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce E. Š., se sídlem v Harrachově, Ke Koupališti 643, PSČ 512 46, zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci 1, Jestřabí 974, PSČ 460 01, proti žalovaným 1. M. J. a 2. M. J. , zastoupenými Mgr. Ondřejem Štefánikem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové Město, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, o zaplacení 445 617,90 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaných na zaplacení 1 868 815 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 504/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. května 2016, č. j. 47 Co 336/2015-864, takto:
I. Dovolání směřující proti té části I. výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 26. ledna 2015, č. j. 10 C 504/2006-758, se odmítá .
II. Dovolání směřující proti té části I. výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 26. ledna 2015, č. j. 10 C 504/2006-758, a žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci 441 235,50 Kč s příslušenstvím, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 26. ledna 2015, č. j. 10 C 504/2006-758, ve znění dvou opravných usnesení, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 445 617,90 Kč s příslušenstvím (I. výrok), uložil žalobci zaplatit žalovaným 1 861 515 Kč s příslušenstvím (II. výrok), zamítl vzájemný návrh žalovaných co do částky 7 300 Kč a části požadovaného příslušenství (III. výrok), uložil žalobci nahradit žalovaným náklady řízení (IV. výrok) a nahradit náklady řízení též České republice (V. výrok).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku změnil tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobci 441 235,50 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok), potvrdil jeho II. výrok (II. výrok) uložil žalobci nahradit žalovaným náklady řízení vzniklé před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem (III. a VI. výrok), a žalobci i žalovaným uložil nahradit náklady řízení též České republice (IV. a V. výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, ale jen proti jeho výrokům I, III, V a VI, podali žalovaní dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíce nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce stručně navrhl dovolání odmítnout.
Dovoláním napadený I. výrok rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl ve věci, se týkal žalobcem uplatněného nároku na doplatek ceny díla, které žalobce zhotovil pro žalované podle smlouvy o dílo účastníky uzavřené dne 12. května 2012. Odvolací soud se v té souvislosti zabýval především obsahem smlouvy v části nadepsané „Placení a fakturace“. Zjistil, že podle čl. 4.4 smlouvy o dílo měl zhotovitel do 10-ti dnů po podpisu zápisu o předání a převzetí díla vystavit objednatelům fakturu, v níž budou vypořádány všechny dosud uhrazené platby a tzv. pozastávka. Článkem 4.2 smlouvy byla dohodnuta splatnost faktur 7 dnů ode dne doručení. Vyšel dále z toho, že žalobce spolu se žalobou předložil fakturu ze dne 1. prosince 2005, č. 05/2005, kterou byla vyúčtována částka 445 617,90 Kč, a z rekapitulace nákladů zpracované žalobcem ke dni 15. lednu 2003, která obsahovala konečnou částku 5 142 711 Kč s návrhem na definitivní uspořádání vztahů mezi účastníky. Tato rekapitulace obsahovala návrh, aby žalovaní po odečtení poskytnutých záloh ve výši 5 350 000 Kč zaplatili žalobci 601 137 Kč. Konstatoval, že žalovaní v soudním řízení předložili jinou dříve žalobcem vystavenou fakturu ze dne 31. prosince 2002, kterou vyúčtoval 3 875 523,85 Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že žalobce splnil první podmínku pro konečnou fakturaci, totiž převzetí díla žalovanými, se soudem prvního stupně se však neshodl v tom, zda byla splněna též druhá podmínka, totiž „srozumitelné a jednoznačné vypořádání se s poskytnutými zálohami a dohodnutou pozastávkou“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud konstatoval, že faktura ze dne 1. prosince 2005, č. 05/2005, a (jí předcházející) návrh na konečné uspořádání poměrů ze dne 15. lednu 2003, který obsahuje výčet (v té době zaplacených) záloh je řádným vyúčtováním ceny díla ve smyslu čl. 4.4 smlouvy o dílo. Vyšel dále z nesporné skutečnosti, že ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně zaplatili žalovaní na zálohách celkem 5 550 000 Kč (po předání díla zaplatili dne 22. ledna 2003 dalších 200 000 Kč), a z ceny díla sjednané ve smlouvě v čl. 2.1 pevnou částkou 5 991 232,80 Kč, přiznaná částka představuje rozdíl mezi sjednanou cenou a zaplacenými zálohami. Příslušenství pohledávky ve formě zákonných úroků z prodlení odvolací soud přiznal ode dne následujícího od data splatnosti vyznačeného na faktuře č. 05/2005.
Dovolatelé nepovažují rozhodnutí odvolacího soudu za správné, jsou přesvědčeni, že žalobce neprokázal, že fakturu č. 05/2005 vystavil a že ji žalovaným doručil, namítají, že tato faktura neobsahovala přehled zaplacených záloh, cenu provedených prací a částku k zaplacení (jako rozdíl mezi tím) a odvolací soud neobjasnil, proč dospěl k závěru, že daná faktura odpovídá podmínkám čl. 4.4 smlouvy o dílo. Kladou proto otázku, kterou podle jejich názoru dovolací soud dosud neřešil, nebo která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, totiž otázku, zda může nastat splatnost ceny, aniž by došlo k naplnění podmínek splatnosti ujednaných ve smlouvě o dílo odchylně od ustanovení §548 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Je třeba předeslat, že podat dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7). Dovolatelé však napadají (jak výslovně uvádějí) rozhodnutí odvolacího soudu též v tom rozsahu jeho I. výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba proti dovolatelům zamítnuta. Touto částí rozhodnutí odvolacího soudu tedy dovolatelům žádná újma způsobena nebyla a jejich dovolání v tomto rozsahu není přípustné, proto v této bylo odmítnuto podle §218 písm. b) a §243b o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo ve zbývajícím rozsahu podáno osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., a je včasné, se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatelů, že „dovolací soud dosud neřešil, nebo by dovolacím soudem měla být posouzena jinak, otázka, zda může nastat splatnost ceny, aniž by došlo k naplnění podmínek splatnosti ujednaných ve smlouvě o dílo odchylně od ustanovení §548 odst. 1 obch. zák.“
Jeden z předpokladů přípustnosti dovolání obsažených ustanovení §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, není v této věci naplněn. Míří totiž pouze na případ právní otázky již dříve vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, kterou by nyní měl dovolací soud posoudit jinak, nikoli na situaci, že by dovolací soud měl posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím, jak zjevně navrhují dovolatelky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Přípustnost dovolání tímto argumentem tudíž založena být nemůže.
Dovolatelé se současně mýlí, namítají-li, že předkládaná otázka splatnosti ceny díla nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Judikatura Nejvyššího soudu standardně vychází z textu jednoznačně formulovaného ustanovení §548 odst. 1 věta první obch. zák. a vykládá ho tak, že nejsou-li splněny podmínky splatnosti ceny díla stranami sjednané, splatnost díla nenastane (srovnej například rozsudek ze dne 25. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2730/2010, nebo usnesení ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 4001/2010). Odvolací soud se od této judikatury neodchýlil, vycházel-li z obsahu smlouvy o dílo a porovnával-li její obsah a obsah soudu předložených listin, jimiž měla být prokázána existence podmínek splatnosti ceny podle ujednání obsažených ve smlouvě. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že fakturu ze dne 1. prosince 2005, číslo 5/2005 připojil žalobce k žalobě. Tato faktura představovala řádnou výzvu k plnění z toho důvodu, že vystavení faktury předcházel návrh ze dne 15. ledna 2003 na konečné uspořádání poměrů, který obsahoval (správný) výčet zaplacených záloh 5 350 000 Kč.
Namítají-li za této situace dovolatelé, že „žalobce neprokázal, že fakturu č. 05/2005 vystavil a že ji žalovaným doručil, že faktura neobsahovala přehled zaplacených záloh, cenu provedených prací a částku k zaplacení zpochybňují skutková zjištění, jimiž je dovolací soud vázán a která dovolacímu přezkumu podléhat nemohou. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelé tedy neformulují žádnou otázku, pro jejíž řešení by ve smyslu §237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné.
Dovolací soud o věci rozhodl rozsudkem, protože k závěru o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. došlo většinou hlasů. Dovolání v rozsahu uvedeném ve II. výroku tohoto usnesení tak zamítl [§243c odst. 2, §243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení měl úspěch žalobce, jeho stručné vyjádření však nenaplnilo další podmínku §142 odst. 1 o. s. ř., tj. účelnost vynaložených nákladů, nutnou k tomu, aby mu jejich náhrada mohla být přiznána.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu