ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5546.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5546/2017-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Speciální stavby Most spol. s r.o., se sídlem v Mostu, Josefa Suka 261/11, PSČ 434 01, IČO 41327225, zastoupené Mgr. Ivou Dvořákovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16, PSČ 415 01, proti žalované BARANDOV BUILDING s.r.o., se sídlem v Příbrami – Orlov 79, PSČ 261 01, IČO 28876954, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou, se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, o zaplacení částky 373 468 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 15/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2017, č. j. 21 Co 111/2017-187, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27. října 2016,
č. j. 7 C 15/2016-147, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 373 468 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 27. září 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli 13. července 2012 smlouvu pod názvem „Smlouva o připojení odvodňovacích zařízení“, v níž se žalobkyně zavázala k vybudování retenční nádrže na pozemcích v jejím výlučném vlastnictví podle projektové dokumentace zpracované projektovou organizací ŠETLÍK OLIVA s.r.o. ve sjednaném termínu a současně se zavázala k připojení odvodňovacích zařízení žalované podle této projektové dokumentace. Žalovaná se naproti tomu zavázala k úhradě podílu na vybudování retenční nádrže ve výši 18,56 % celkových nákladů ve výši rozpočtu stavebních prací a přeložky plynovodu odpovídajícímu poměrnému rozsahu odvodňované plochy žalované (874 m² z celkové plochy). Účel uzavření smlouvy dovodil soud prvního stupně z jejího článku I bodu 1.5, z něhož vyplývá, že žalovaná byla zavázána k provedení odvodňovacích zařízení stavby pozemní komunikace na pozemkových parcelách specifikovaných ve stavebním povolení vydaném Městským úřadem v Příbrami. Jednalo se o příjezdovou komunikaci pro nově stavěné řadové domy v lokalitě S. – B. Soud prvního stupně dále zjistil, že retenční nádrž byla minimálně k 3. prosinci 2013 vybudována a zaměřena, odbočka pro napojení dešťové kanalizace byla zrealizována a dešťová kanalizace byla připojena do retenční nádrže žalobkyně.
Smlouvu účastníků posoudil soud prvního stupně jako tzv. nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s tím, že účastníci dostatečně určitě vymezili předmět svých závazků. Neztotožnil se s námitkou žalované, že jde o smlouvu o dílo ve spojení se smlouvou o vzniku podílového spoluvlastnictví žalované k retenční nádrži, a to s ohledem na skutečnost, že nebyly naplněny znaky smlouvy o dílo – retenční nádrž zůstala ve vlastnictví žalobkyně a žalobkyně pouze umožnila žalované pokračovat ve výstavbě rodinných domků, jak po ní požadoval stavební úřad.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2017, č. j. 21 Co 111/2017-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Neměl pochybnosti o tom, že se nejedná o smlouvu o dílo, neboť předmětem smlouvy účastníků nebylo zhotovení díla v souladu s §536 odst. 2 obch. zák. Žalobkyně se sice zavázala k vybudování retenční nádrže, avšak tato nádrž po vybudování zůstala v jejím vlastnictví, budovala ji pro sebe a účastníci se pouze dohodli, že umožní žalované připojení k této nádrži. Bezpředmětnou je tudíž otázka předání díla, neboť se o dílo nejednalo. Rovněž otázka dokončení retenční nádrže ve sjednaném termínu nemá pro toto rozhodnutí podstatný význam, konstatoval odvolací soud, protože v případě, že by nebyla včas dokončena, mohlo to zakládat právo žalované od smlouvy odstoupit, což se nestalo. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o posouzení smlouvy účastníků jako inominátního kontraktu ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák. Neztotožnil se s námitkou žalované, že smlouva je neurčitá, neboť ve skutečnosti obsahovala zcela určité a konkrétní vymezení vzájemných práv a povinnosti a jasně a srozumitelně byl vymezen i předmět smlouvy. To, že se žalovaná zavázala podílet se na nákladech na vybudování retenční nádrže, v žádném případě nezakládá důvod ke vzniku spoluvlastnictví. Naopak z výkladu textu smlouvy jednoznačně vyplývá, že tento podíl žalované na náhradě nákladů a vybudování měl být jakousi kompenzací za to, že bude předmětnou nádrž využívat (že bude na tuto nádrž připojena). Ani při použití výkladových pravidel tudíž nelze dospět k závěru, že byla uzavřena jiná než inominátní smlouva s přesně a jasně vymezeným obsahem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2004, sp. zn. 29 Odo 18/2004, a od rozsudku ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od uvedených rozhodnutí v otázce poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za situace, kdy žalovaná měla na věc jiný názor než odvolací soud a mělo jí být poskytnuto poučení o její povinnosti tvrzení a důkazní. To se však nestalo. Tím soudy obou stupňů zatížily řízení vadou, která měla podle dovolatelky za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Druhá vada řízení spočívá podle názoru dovolatelky v otázce nesplnění povinnosti soudu prvního stupně vypořádat se s jejími námitkami a nesplnění povinnosti odvolacího soudu vypořádat se s jejími odvolacími námitkami.
Otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, shledává dovolatelka v otázce, jaké jsou minimální obsahové náležitosti nepojmenované smlouvy z hlediska její platnosti. Dovolatelka v této souvislosti vyslovila svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že účastníci zcela jasně vymezili předmět svých závazků a svých práv a povinností. Podle názoru dovolatelky nemůže obstát závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné smlouvy, když nejvýše závazek dovolatelky uhradit žalobkyni poměrnou část nákladů na vybudování retenční nádrže je dostatečně určitý, není zde však dostatečně určitě specifikováno odpovídající protiplnění, resp. podmínky, za kterých žalobkyni vznikne právo na úhradu části nákladů. Dále dovolatelka poukázala na článek II.2.2 předmětné smlouvy, v níž se žalobkyně zavázala připojit odvodňovací zařízení žalované. Splnění této povinnosti však žalobkyně neprokázala. Odvodňovací zařízení nebyla do dnešního dne v celém rozsahu připojena, tím méně činností žalobkyně. Dovolatelka uvádí, že není zajištěno právně souladným způsobem (kolaudace) připojení kanalizační stoky D2, která je součástí kanalizačního komplexu dovolatelky, kdy dovolatelka nemá tak možnost ve sjednaném rozsahu zajišťovat řádně odvod dešťových vod.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2017, č. j. 21 Co 111/2017-187, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani se v napadeném rozsudku nejedná o vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud se za účelem posouzení přípustnosti dovolání zabýval nejprve otázkou problematiky nepojmenovaných smluv, neboť dovolatelka má za to, že lze obecně vyspecifikovat obsahové náležitosti nepojmenované smlouvy a tyto označit jako podmínku platnosti nepojmenované smlouvy, a protože tak dovolací soud ve své judikatuře dosud neučinil, označila tento svůj názor za otázku hmotného práva, kterou by měl Nejvyšší soud řešit.
V tomto svém názoru se však dovolatelka mýlí. Podle právní teorie i praxe se označení nepojmenovaná smlouva používá pro označení jiné smlouvy, než smlouvy určitého typu upravené občanským zákoníkem, obchodním zákoníkem nebo jiným zákonem (např. zákonem o cenných papírech). Obchodní zákoník upravuje 26 typů smluv, pro které vždy v základním ustanovení uvádí jejich nutný obsah. Tento obsah musí mít každá konkrétní smlouva jako nezbytné minimum, aby šlo o smlouvu daného typu upraveného obchodním zákoníkem. Jde o nutný obsah určující podstatu a charakter smlouvy a tento požadavek není v rozporu se zásadou smluvní volnosti. Smlouva, která nemá obsah požadovaný pro to, aby šlo o některou smlouvu některého typu upraveného obchodním zákoníkem, bude platná, jestliže její obsah bude určitý (budou jasné a určité závazky, které strany přejímají, a práva, která jim vznikají), srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání, Praha, C. H. Beck, 2010, str. 917.
Požadavek určitosti představuje také jediný zákonem daný požadavek (pro vznik inominátní smlouvy), jak vyplývá z ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., podle jehož prvé věty účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy, podle jeho druhé věty platí, že jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. Z uvedené právní úpravy i vlastního označení jiné než smlouvy určitého typu jako inominátní je zřejmé, že obsahové náležitosti nepojmenované smlouvy nelze nikterak vyspecifikovat, neboť její obsah je plně na vůli smluvních partnerů. Vedle požadavku určitosti se pak platnost každé inominátní smlouvy, a to případ od případu, posuzuje podle obecných ustanovení obchodního a občanského zákoníku. Uvedená námitka tudíž přípustnost dovolání založit nemůže.
Nutno dodat, že v otázce určitosti „Smlouvy o připojení odvodňovacích zařízení“ dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva obsahovala zcela určité a konkrétní vymezení vzájemných práv a povinností a jasně a srozumitelně byl vymezen i předmět smlouvy. Nejvyšší soud neshledává důvod pro zpochybnění tohoto závěru.
K dalším námitkám dovolatelky, jimiž napadá nesprávnost zjištění odvolacího soudu ohledně připojení jejího odvodňovacího zařízení, dovolací soud uvádí, že dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkami týkajícími se poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř. a směřujícími ke způsobu vypořádání jejích odvolacích námitek dovolatelka uplatňuje vady řízení. Jediným způsobilým dovolacím důvodem, který může založit přípustnost dovolání, je však dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pouze z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze posuzovat přípustnost dovolání. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy,
je-li dovolání přípustné. Uvedená námitka přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu