ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5750.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5750/2017-231
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně €UROCLEARINGBANK s.r.o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Textilní 2516/6, IČ 25493761, zastoupené Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, proti žalované Insolvenční společnosti v.o.s. , insolvenční správkyni, se sídlem Praha 5, Vlasákova 1419/21, IČ 04506227, dlužníka L A G L A S, spol. s.r.o., se sídlem v Milčicích, Milčice 104, IČ 61681709, o zaplacení částky 438 515 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 184/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 6 Cmo 401/2014-182, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 6 Cmo 401/2014-182, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2014, č. j. 59 Cm 184/2013-118, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 438 515 Kč s příslušenstvím, vyjma úroků z prodlení za období od 28. 7. 2009 do 10. 8. 2009 (v této části žalobu zamítl), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2015, č. j. 6 Cmo 401/2014-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 16. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 1427/2016-209, odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že v dovolacím řízení nemůže pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila. K uvedenému závěru dospěl proto, že žalobkyně v dovolání pouze uvedla, že dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak nikde v dovolání neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek. Nejvyšší soud vycházel ze své rozhodovací praxe, kdy již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, dospěl k závěru, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 1427/2016-209, podala žalobkyně ústavní stížnost. Ústavní soud dospěl k závěru, že z předmětného dovolání žalobkyně lze zjistit, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, byť dovolatelka v dovolání výslovně neuvedla, od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil. Ústavní soud proto nálezem ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil s tím, že bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že pouhá skutečnost, že účastník řízení ve svém dovolání neodkáže na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu (v daném případě na nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015), nemůže vést k odmítnutí dovolání pro nemožnost pokračování v řízení z důvodu vady. Pokud Nejvyšší soud jen z tohoto důvodu dovolání pro vady odmítl, dopustil se tím zásahu do účastníkova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny; nadto Nejvyšší soud nedostál svým povinnostem plynoucím z čl. 4 Ústavy, jenž ukládá soudům chránit základní práva a svobody, a nerespektoval čl. 89 odst. 2 Ústavy stanovící, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány. Ústavní soud konstatoval, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485), který stěžovatelka ve svém dovolání citovala, Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud odvolací soud změní rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je byl sám zopakoval, poruší právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy. S tímto závěrem Ústavního soudu se shoduje i judikatura Nejvyššího soudu, dle níž "soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1802/2010). Ústavní soud konstatoval, že dovolací námitka žalobkyně, že odvolací soud dospěl k odlišnému hodnocení důkazu, provedeného nalézacím soudem, aniž by však onen důkaz sám zopakoval, se tak opírá o přiléhavou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a uzavřel, že žalobkyně ve svém dovolání dostatečně určitě vymezila důvody svého dovolání, které Ústavní soud považoval za přípustné, i když dovolatelka v podání explicitně necitovala judikaturu dovolacího soudu. Ústavní soud odůvodnil svůj závěr v nálezu tím, že nelze přijmout závěr, že existuje "dvojí právo", tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv.
Nejvyšší soud opětovně přezkoumal dovolání žalobkyně s ohledem na právní závěr Ústavního soudu a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při právním posouzení věci vyšel z jiného skutkového závěru než soud prvního stupně, aniž by zopakoval pro posouzení věci rozhodující důkazy. Nerespektoval ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., věta za středníkem, podle něhož odvolací soud dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , podle něhož rozsah dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem je určen množinou těch důkazů výpovědí svědků, z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Nezopakuje-li odvolací soud dokazování v uvedeném rozsahu, musí pak v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval za právně relevantní a v odvolacím řízení jej nezopakoval). Odvolací soud se odchýlil i od závěrů v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že, pokud má odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené, tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení.
Učinil-li odvolací soud v dané věci ze skutkových zjištění skutkový závěr odlišný od skutkového závěru soudu prvního stupně, byl povinen podle §213 odst. 2 o. s. ř. zopakovat rozhodující důkazy pro posouzení věci, což odvolací soud v rozporu s tímto ustanovením a ustálenou judikaturou neučinil. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědi svědků prokazují řetězec smluvních vztahů mezi jednotlivými osobami (žalobkyní, žalovanou, H., u něhož žalobkyně objednala výrobu stojanů, a společností Kovovýroba M+V s. r. o., u níž objednal výrobu stojanů H.), odvolací soud dospěl k závěru, že k žádnému řetězení smluvních vztahů nedošlo, jak dovodil soud prvního stupně, nebylo zjištěno, že by došlo k uzavření kupní smlouvy mezi H. a společností Kovovýroba M+V s. r. o., a to ani dohodou, a ani postupem podle §275 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v rozhodující době platného právního předpisu, když návrh kupní smlouvy – písemná objednávka H. u společnosti Kovovýroba M+V s. r. o. neměla podstatné náležitosti kupní smlouvy. Na základě - od soudu prvního stupně - odlišného skutkového závěru, pak odvolací soud učinil odlišný právní závěr, že dodání stojanů společností Kovovýroba M+V s. r. o. žalované nemohlo být plněním na smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou ohledně dodání stojanů v počtu 67 ks, jejichž zaplacení se žalobkyně po žalované domáhá, tudíž žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována a žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není s ohledem na výše uvedené správný, je dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplněn a Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání zároveň navrhla odklad právní moci dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud se návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval, jestliže shledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu