ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.576.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 576/2018-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ADLER EI, s.r.o., se sídlem v Brně, Veveří, Jaselská 202/19, PSČ 602 00, IČO 29318521, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, proti žalovaným 1) DOMA Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, U Trojice 1042/2, PSČ 15000, IČO 26843374, a 2) Eggproduct, a.s., se sídlem v Prešově, Petrovanská 34, Slovenská republika, IČO 36486001, zastoupené JUDr. Andreou Považanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 735/15, o nárocích z porušování práv z patentu a nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 10/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 3 Cmo 234/2016-528, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2017, č. j. 3 Cmo 234/2016-528, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016, č. j. 15 Cm 10/2013-448, ve znění opraveného výroku II, kterým bylo uloženo žalovaným zdržet se dovozu, distribuce, nabízení a prodeje zde specifikovaného zboží.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní včasně podaným dovoláním.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2, článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterou se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaných postrádá náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., protože dovolatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelé uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením posouzení předmětné věci a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Dovolatelé však nikde v dovolání nevymezili konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset a která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v §237 o. s. ř. Dovolatelé rovněž neuvedli v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť pouze citovali znění ustanovení §237 o. s. ř.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci, skutkovými závěry, event. nesouhlas s procesním postupem odvolacího soudu, nepředstavují způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu