ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5797.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5797/2017-592
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci ve věci žalobce Bytové družstvo Dubina II , se sídlem v Odolena Voda, Nad Štolami 459, PSČ 25070, IČ 25960717, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Náměstí 28. října 9, proti žalovanému Městu Aš , Aš, Kamenná 52, IČ 00253901, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o vypořádání spoluvlastnictví a o zaplacení částky 8 662 844,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 181/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 8. 2017, č. j. 25 Co 71/2017 - 568, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 52 369 Kč k rukám JUDr. Jany Wenigové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 8. 2017, č. j. 25 Co 71/2017 - 568, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 11. 2016, č. j. 14 C 181/2013-491, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 8 662 844,52 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 970 402 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že úvahy soudu prvního stupně, že vypořádání účastníků podléhá ustanovení §841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), jsou správné a ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žaloba na vypořádání majetku sdružení z titulu smlouvy o sdružení finančních prostředků účastníků pro realizaci společné výstavby bytů a infrastruktury na pozemku žalovaného, uzavřené dne 23. 4. 2003, je nedůvodná, jestliže nebylo v řízení prokázáno, že byla uzavřena dohoda o zrušení podílového spoluvlastnictví, a přitom k vypořádání majetku podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení lze přikročit jen tehdy, jestliže dojde ke zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků (§141 a 142 obč. zák.). Odvolací soud vyšel z tohoto, že právní úprava v §141 a 142 obč. zák. je kogentní, vylučující odchylnou dohodu, a že ani zánikem sdružení nezaniká bez dalšího podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanovení §833 a §834 obč. zák., proto za stavu, kdy nebylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků, nelze přikročit k vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Odvolací soud zdůraznil, že uvedená zákonná právní úprava je jednoznačná a nelze proto přisvědčit úvahám žalobce, že tato úprava byla smlouvou vyloučena. Odvolací soud zároveň konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, zamítl-li návrh žalobce na změnu žaloby spojenou s novým návrhem - na zrušení spoluvlastnictví soudem, a to s ohledem na zásadu koncentrace řízení, dosud vedeného o vypořádání spoluvlastnictví, kdy dosavadní výsledky řízení neumožňovaly dostatečný podklad pro řízení o změněném návrhu. Za správné považoval i závěry soudu prvního stupně týkající se „Dohody o narovnání“. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci ustanovení §95 o. s. ř., nebyla-li připuštěna změna žaloby, a jednak závisí na vyřešení otázky, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a to otázky aplikace ustanovení §841 a 142 obč. zák. s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.) za použití §3030 o. z.
Dovolatel k otázce nepřipuštění změny žaloby namítá, že nebylo možné v daný procesní moment, kdy soud učinil k žalobci výzvu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. (v rámci poučení o jeho předběžném právním názoru na věc a tím, že žalobě na vypořádání nelze vyhovět předtím, než došlo ke zrušení vypořádání spoluvlastnictví), odmítnout změnu návrhu pro předchozí koncentraci řízení, když změna právního hodnocení soudem prvního stupně koncentraci řízení vylučuje. Podle názoru dovolatele nebylo třeba pro rozhodnutí o návrhu na zrušení spoluvlastnictví (k penězům) provést žádný nový důkaz s ohledem na již v té době provedené důkazy. Řízení tedy podle dovolatele bylo zatíženo vadou.
K otázce nesprávné aplikace ustanovení §841 a 142 obč. zák. dovolatel uvádí, že řešení otázky zrušení spoluvlastnictví v daném případě je třeba dovozovat nikoliv ze zákonného režimu, ale z ujednání sjednaného ve smlouvě o sdružení odlišně od zákona, a to v čl. X. odst. 4 tak, že po ukončení činnosti sdružení dojde ke vzájemnému vypořádání účastníků sdružení. Strany si tedy sjednaly okamžik, kdy se vypořádají dokonce dříve, než dojde k rozpuštění sdružení, jak má na mysli zákon. Z úmyslu stran a jejich právního jednání po ukončení činnosti sdružení lze podle dovolatele dovodit, že jejich úmyslem bylo již v momentě ukončení činnosti sdružení zrušit spoluvlastnictví. Dovolatel namítá, že soudy pominuly při posuzování otázky nezbytnosti formálního zrušení spoluvlastnictví ke společnému majetku nově zavedené zásady v §2 o. z., s ohledem na ustanovení §3030 o. z.
Žalobce nesouhlasí ani s právním posouzením závazku z dohody o narovnání a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl jeho odmítnutí, neboť má za to, že dovolání žalobce není přípustné a je i nedůvodné. Snaží-li se dovolatel podrobit dovolacímu přezkumu rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, připomíná, že toto rozhodnutí nepodléhá ani odvolacímu přezkumu, natož dovolacímu. Navíc podstata žaloby na plnění – v daném případě vrácení části poskytnutého plnění jedním účastníkem do sdružení – je založena na jiném okruhu skutečností než žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k majetku vzniklého činností sdružení. Přitom všechny skutečnosti týkající se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou rovněž podrobeny koncentračnímu principu. Namítá-li dovolatel v této souvislosti vady řízení, žalovaný poukazuje na to, že se nejedná ani o způsobilý dovolací důvod. K ostatním dovolacím námitkám žalovaný uvedl, že představují snahu žalobce prosadit svůj vlastní skutkový závěr a hodnocení důkazů. Tvrzení žalobce, že soudy měly považovat spoluvlastnictví za zrušené dohodou před zahájením řízení, z provedeného dokazování neplyne. I z žalobcem citovaného čl. X odst. 4 smlouvy o sdružení plyne, že po ukončení činnosti dojde ke vzájemnému vypořádání účastníků, což jednoznačně prokazuje potřebu dohody účastníků, k níž však nedošlo. Žalovaný má rovněž za to, že jsou bezpředmětné námitky žalobce k hodnocení dohody o narovnání, jestliže oba soudy ve shodě s dlouhodobě aplikovanou judikaturou (R 33/2002) dospěly k závěru, že není podstatné hodnocení právních důsledků poukazované dohody o narovnání, a když navíc se touto otázkou zabýval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 3. 3. 2016, č. j. 23 Cdo 4045/2015-331.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolatelem předestřenou otázkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci ustanovení §95 o. s. ř., jestliže nebyla připuštěna změna žaloby. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že zakládá-li dovolatel přípustnost svého dovolání na tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, aniž by však uvedl od které ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit, je namístě připomenout, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, nejen o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Zákonem a judikaturou danému požadavku však dovolání žalobce v této části nevyhovuje. Důvodně se žalovaný takovému vymezení předpokladu přípustnosti žalobcem brání, když správně ve vyjádření k dovolání uvádí, že do rozhodnutí o připuštění změny žaloby není přípustné nejen odvolání, ale ani dovolání. Řeší-li přímo zákon nemožnost uplatnění řádného opravného prostředku proti usnesení soudu o připuštění či nepřipuštění změny žaloby [§202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], není možno dovodit ani možnost přípustnosti dovolání proti takovému usnesení. Dovolání žalobce není tedy pro řešení uvedené procesní otázky podle §237 o. s. ř. přípustné.
Předkládá-li dále dovolatel otázku aplikace 2 o. z. ve spojení s §3030 o. z., přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo. Jak přitom vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014) vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou a v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení §3030 o. z., neboť žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Za situace, kdy nebyla připuštěna změna žaloby, a nedošlo ke zrušení spoluvlastnictví, nelze ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu judikovaných v rozsudku ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 33/2002 a též v rozsudku ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 444/2005 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), žalobě na vypořádání vyhovět, když předtím nedošlo ke zrušení vypořádání spoluvlastnictví, jak správně oba soudy v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovodily. Nejvyšší soud již v citovaném rozhodnutí, uveřejněném pod číslem 33/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení založeného podle ustanovení §829 obč. zák., dochází vždy k zániku sdružení a na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba aplikovat ustanovení §841 obč. zák., nikoli ustanovení §839 obč. zák. a že zánikem sdružení nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních §833 a §834 obč. zák., tudíž nedohodnou-li se účastníci při rozpuštění sdružení (zániku sdružení) na vypořádání podílového spoluvlastnictví (podílové spoluvlastnictví vznikne podle ustanovení §833 obč. zák. k poskytnutým penězům nebo jiným věcem určeným podle druhu a podle ustanovení §834 obč. zák. i k majetku získanému při výkonu společné činnosti), může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení vypořádání u soudu podle ustanovení §142 obč. zák. Nelze tedy dovodit, že by výše uvedená otázka založila přípustnost dovolání. Nejde o formální výklad právního ustanovení, jak se domnívá dovolatel, ale jde o aplikaci kogentní právní normy, resp. ustanovení zákona, kde není možné aplikovat výkladové zásady §2 o. z. Dovolání není tedy ani pro řešení této dovolatelem předestřené otázky podle §237 o. s. ř. přípustné.
Namítá-li žalobce nesprávné právní posouzení závazku z dohody o narovnání, je třeba konstatovat, že dovolatel v této části dovolání nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel však žádnou z uvedených přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. nevymezil. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a na kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Pokud dovolatel namítá vady řízení, je třeba konstatovat, že takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou. Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 7. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu