ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5922.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5922/2017-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 370/4, proti žalované Heineken Česká republika, a.s. , se sídlem Krušovice, U Pivovaru 1, PSČ 270 53, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmanova 745/24, o zrušení rozhodčích nálezů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 36/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, č. j. 23 Co 227/2017-115, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, č. j. 23 Co 227/2017-115, se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2017, č. j. 65 C 36/2016-72, se potvrzuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku ve výši 3 449 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, a to k rukám jejího právního zástupce JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem Praha 1, Jungmanova 745/24.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 3. 2017, č. j. 65 C 36/2016-72, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování vyšel ze skutečnosti, že žalobce se žalobou v dané věci domáhá zrušení stejných rozhodčích nálezů (ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. Rsp 283/09 a revizního rozhodčího nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. Rsp 2130/10) a ze stejného důvodu, kterým má být důvod, pro který lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení podle 31 písm. i) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), přičemž o věci již bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 10. 2015, č. j. 65 C 7/2014-118, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 28. 4. 2016, č. j. 70 Co 134/2016-175 a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 3. 2017, č. j. 23 Cdo 5457/2016-213). Soud prvního stupně shledal, že jediný rozdíl v obou žalobách (dřívější a nyní projednávané) je odlišné rozhodnutí Generálního ředitelství cel, kdy v předešlém řízení žalobce opíral naplnění důvodu pro zrušení předmětných rozhodčích nálezů o první rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 24. 9. 2013, č. j. 31194-2/2013-900000-302, a nyní o druhé rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 29. 1. 2014, č. j. 6232/2014-900000-302, avšak již v původním řízení vedeném pod sp. zn. 65 C 7/2014 byla žalobci známa existence rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 29. 1. 2014, č. j. 6232/2014-900000-302, a to ještě před uplynutím koncentrační lhůty a rozhodnutím ve věci. Soud prvního stupně proto řízení zastavil pro překážku věci rozsouzené.
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. 23 Co 227/2017-115, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2017, č. j. 65 C 36/2016-72, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že v projednání věci brání překážka věci rozsouzené a že bylo namístě řízení zastavit. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při přezkoumání napadeného usnesení soudu prvního stupně vyšel z judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) – usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob a že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Odvolací soud dovodil, že pokud se žaloby v obou řízeních, byť při nezměněném okruhu účastníků a shodném žalobním požadavku, odlišovaly rozhodnutími Generálního ředitelství cel (v předešlém řízení se mělo jednat o první rozhodnutí a v následujícím řízení o druhé rozhodnutí), na jejichž základě se žalobce domáhal zrušení předmětných rozhodčích nálezů, pak právě v rozdílnosti skutkových tvrzení žalobce ohledně rozhodnutí Generálního ředitelství cel spočívala odlišnost předmětu řízení v každém z těchto řízení a nebyl dán důvod pro zastavení předmětného řízení. Odvolací soud vzal zároveň v úvahu, že žalobce v rámci svého podání ze dne 7. 2. 2014 v původním řízení doplnil svůj návrh ze dne 13. 1. 2014 konstatováním, že pokud byly všechny dodatečné platební výměry, které byly jediným důvodem pro vydání předmětných rozhodčích nálezů, zrušeny v důsledku prvního a druhého rozhodnutí Generálního ředitelství cel, neexistuje ani důvod, pro který by mohly být předmětné nálezy vydány. Takový návrh, resp. „doplnění“ žaloby, podle odvolacího soudu, fakticky spočíval v rozšíření skutkového základu, o který žalobce svůj žalobní požadavek dosud opíral, a obsahově představoval změnu žaloby. Protože soud prvního stupně, přes odlišný skutkový základ v předmětné věci dovodil, že jde o totožnou věc a opomenul se vypořádat se zásadní otázkou, zda došlo k doplnění skutkových tvrzení žalobce při tvrzení existence druhého rozhodnutí Generálního ředitelství cel, a zda se takový procesní úkon žalobce následně účinně projevil v předmětu řízení, odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a zavázal soud prvního stupně právním názorem, aby vyjasnil, co bylo předmětem obou dotčených řízení a poté znovu rozhodl o návrhu žalované na zastavení řízení z důvodu existence překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky týkající se procesního institutu změny žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., a to např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014 a usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3450/2016, v němž se Nejvyšší soud odvolává na svá předešlá rozhodnutí, podle nichž uvedení další relevantní skutečnosti není změnou žaloby, nýbrž doplněním žalobních tvrzení, a že totožnost skutku je zachována, jestliže žalobce opírá požadovaný nárok o tentýž skutkový děj, jako v návrhu na zahájení řízení, přičemž podstatu skutku (skutkového děje) lze spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben. Dovolatelka poukazuje na to, že v obou řízeních se žalobce domáhal téhož, a to zrušení rozhodčích nálezů se shodným odůvodněním, že důvodem, pro který lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení, je pro zrušení rozhodčích nálezů zrušení dodatečných platebních výměrů rozhodnutím Generálního ředitelství cel. Skutečnost, že žalobce necelý měsíc po zahájení původního řízení doplnil jím tvrzený skutkový stav o skutečnost týkající se druhého rozhodnutí Generálního ředitelství cel, představuje podle dovolatelky toliko doplnění žalobních tvrzení, resp. doplnění již dříve vylíčeného stejného skutkového základu, nikoliv návrh na změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. Dovolatelka rovněž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011, rozsudek 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2807/2012 a usnesení ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2264/2011, podle nichž, byl-li návrh na zrušení rozhodčího nálezu podán v zákonné tříměsíční prekluzivní lhůtě ve smyslu §32 zákona o rozhodčím řízení, lze i po uplynutí této lhůty doplňovat další rozhodující skutečnosti a okolnosti, ze kterých jsou zřejmé další důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud tedy podle dovolatelky nesprávně v rozporu s uvedenou judikaturou dovodil, že doplnění návrhu na zrušení rozhodčích nálezů o rozhodující skutečnosti a okolnosti představuje změnu žaloby. Navíc dovolatelka připomněla, že rozhodnutí Generálního ředitelství cel nebyly a nejsou relevantní pro posouzení věci a rozhodnutí o žalobě, neboť původní žaloba byla podána téměř dva roky po uplynutí tříměsíční zákonné prekluzívní lhůty podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, jak zcela správně konstatovaly všechny soudy, které se věcí zabývaly, a to jak soud prvního stupně, tak odvolací soud a Nejvyšší soud.
Dovolatelka proto s ohledem na uvedené navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že cit. usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje a zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, protože žalovaná v dovolání jednoznačně neformulovala otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. I pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelka dostatečně formulovala svoji otázku ohledně posouzení doplňování žalobních tvrzení, žalobce poukazuje na to, že na této otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost. V případě, že by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, žalobce navrhl zamítnutí dovolání, neboť je přesvědčen, že dovolání žalované není důvodné, protože odvolací soud rozhodl správně. Žalobce zdůraznil, že druhé rozhodnutí Generálního ředitelství cel nebylo soudem zahrnuto do předmětu původního řízení, když podání, kterým žalobce dával soudu na vědomí existenci druhého rozhodnutí Generálního ředitelství cel, se na předmětu řízení nijak neprojevilo. Rozhodnutí v dřívějším řízení tak nemůže být překážkou věci rozhodnuté pro dané řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje žalobce za správné též proto, že usnesení soudu prvního stupně je nespravedlivé.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to např. od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014 a usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3450/2016, podle nichž uvedení další relevantní skutečnosti není změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním o žalobní tvrzení. Právě o takovou situaci se v dané věci jedná, neboť žalobce opírá v nynějším řízení požadovaný nárok o tentýž skutkový děj, jako v předešlém návrhu na zahájení řízení, kdy od počátku se žalobce domáhá zrušení stejných rozhodčích nálezů a ze stejného důvodu, kterým je důvod, pro který lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení, a jako důvod pro zrušení rozhodčích nálezů uvádí existenci rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 24. 9. 2013, č. j. 31194-2/2013-900000-302, a ze dne 29. 1. 2014, č. j. 6232/2014-900000-302, o zrušení dodatečných platebních výměrů. Jak vyplývá z podání žalobce ze dne 7. 2. 2014, žalobce již v původním řízení doplnil svůj návrh konstatováním, že pokud byly všechny dodatečné platební výměry, které byly jediným důvodem pro vydání předmětných rozhodčích nálezů, zrušeny v důsledku prvního a druhého rozhodnutí Generálního ředitelství cel, neexistuje ani důvod, pro který by mohly být předmětné nálezy vydány.
Řešil-li tedy odvolací soud předestřenou otázku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dopustil se nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením §243d písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), změnil tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2017, č. j. 65 C 36/2016-72, o zastavení řízení, včetně dalších závislých výroků, se potvrzuje.
Nejvyšší soud rozhodl zároveň i o nákladech řízení před odvolacím soudem (§243c odst. 3, §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Žalované, jako procesně úspěšné straně sporu, přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů za odvolací řízení. Odměna za zastupování advokátem (§137 odst. 2 o. s. ř.) v řízení před odvolacím soudem u žalované sestává z jednoho úkonu právní služby. Jeden úkon právní služby činí ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu vyjádření žalované ze dne 25. 5. 2017 (č. l. 91). Advokátu žalované přísluší za tento úkon právní služby podle §9 odst. 1 ve spojení s §11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny, tj. ve výši 750 Kč. S náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč tak jde o částku 1 050 Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupce (advokát) úspěšné žalované je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH), náleží k náhradě nákladů za odvolací řízení i náhrada za daň z přidané hodnoty (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění) ve výši 21%, která činí při celkových přiznaných nákladech řízení za odvolací řízení ve výši 1 050 Kč částku po zaokrouhlení 221 Kč. Dovolací soud proto přiznal žalované k tíži žalobce na náhradě nákladů za odvolací řízení spolu s DPH částku 1 271 Kč.
Nejvyšší soud rozhodl též o nákladech dovolacího řízení, a to podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 500 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 2 178 Kč.
Nejvyšší soud proto přiznal žalované na náhradě nákladů za odvolací a dovolací řízení spolu s DPH částku 3 449 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu