ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5952.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5952/2017-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce R. K. , V., zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, IČO 64948242, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 1 461 795,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 344/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2017, č. j. 62 Co 157/2017-380, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. října 2016, č. j. 43 C 344/2014-292, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. července 2017, č. j. 62 Co 157/2017-380, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, o kterém Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dovolatel v dovolání předestřel dvě otázky hmotného práva, které spolu úzce souvisí a při jejichž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka se vztahovala k posouzení provizí, které obchodní zástupce ztrácí z obchodů uskutečněných se zákazníky ve smyslu §669 odst. 1 písm. b) obch. zák. Dovolatel konkrétně poukazoval na to, zda je třeba v této souvislosti rozlišovat mezi tzv. získatelnými provizemi a následnými provizemi. Druhá otázka dovolatele se týkala posuzování všech okolností, které mají vliv na výplatu spravedlivého odškodnění podle §669 odst. 1 písm. b) obch. zák.
Co se týče posouzení, které provize obchodní zástupce ztrácí, jakožto jednoho z hledisek pro uplatnění korektivu ekvity ve smyslu §669 odst. 1 písm. b) obch. zák., dospěl Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi k závěru, že tato provize nemusí být nutně identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena. Tento závěr vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, v němž Nejvyšší soud přímo uvedl, že odvolací soud se zmýlil, jestliže uzavřel, že při posouzení spravedlnosti placení odškodnění je třeba přihlížet ke všem vyplaceným provizím. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud současně uvedl, že v řešené věci bylo třeba vyhodnotit podstatu tzv. získatelné provize, popřípadě jiných druhů vyplacených provizí, a posoudit, zda skutečně všechny provize vyplývají z obchodů uskutečněných s těmi zákazníky, které žalobkyně získala nebo s nimi významně rozvinula obchod, a zda žalobkyně tyto provize ztratila ukončením vztahu obchodního zastoupení (což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostávala). Nejvyšší soud v citovaném rozsudku zrušil rozsudky soudů obou stupňů z toho důvodu, že se výše uvedeným posouzením nezabývaly. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu vychází také další rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015).
Při aplikaci uvedeného závěru z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu na řešenou věc je na místě uzavřít, že odvolací soud ani soud prvního stupně se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily. Soudy se totiž zabývaly povahou tzv. získatelných a následných provizí a shodně uzavřely, že získatelné provize nemohl žalobce ukončením spolupráce se žalovanou ztratit, neboť mu byly během spolupráce vyplaceny jednorázově při získání nového zákazníka nebo realizaci obchodu. Takové posouzení koresponduje s výše uvedeným závěrem rozsudku Nejvyššího soudu, podle něhož předpokladem pro to, že určité provize obchodní zástupce ukončením spolupráce ztrácí, je to, že by je jinak z uskutečněných obchodů dostával. Závěr odvolacího soudu o tom, že za provize, které obchodní zástupce ztrácí ve smyslu §669 odst. 1 písm. b) obch. zák., lze považovat pouze provize následné, které byly žalobci vypláceny opakovaně po dobu trvání smluv uzavřených se zákazníky, je tedy v souladu s uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. První otázka formulovaná dovolatelem proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz výše citovaná rozhodnutí).
Dovolateli nelze přisvědčit ani ohledně jeho druhé otázky týkající se posouzení všech relevantních okolností, které mají vliv na výplatu spravedlivého odškodnění podle §669 obch. zák., neboť soudy obou stupňů při svém právním posouzení přihlížely k okolnostem relevantním v řešeném případě, a to k již zmíněným provizím, které obchodní zástupce ukončením vztahu ztrácí, dále také k uzavřené konkurenční doložce (viz čtvrtý odstavec na 13. straně rozsudku soudu prvního stupně), i ke způsobu spolupráce mezi žalobcem a žalovanou a vývoji jejich vztahů (krátká doba spolupráce, zpochybňování platnosti smluv ze strany žalobce a obviňování zástupců žalované z trestné činnosti a následná ztráta důvěry mezi žalovanou a žalobcem vedoucí k ukončení spolupráce ze strany žalované, avšak z důvodů převážně na straně žalobce – viz stranu 13 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 7 rozsudku odvolacího soudu). Ani druhá otázka formulovaná dovolatelem nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud i soud prvního stupně se zabývaly okolnostmi majícími vliv na spravedlivost výplaty odškodnění podle §669 obch. zák. a neodchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které zákon ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, a na něj navazující výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Zbývající námitky dovolatele, byť převážně formulované jako otázky procesního práva, představovaly námitky vad řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Z tohoto důvodu nejsou námitky vad řízení způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem předestřených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše citované rozsudky Nejvyššího soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu