ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.6092.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 6092/2017-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Společenství vlastníků Horská 1265 , se sídlem v Liberci XIV – Ruprechticích, Horská 1265, PSČ 460 14, IČO 28752121, zastoupeného Mgr. Jiřím Kafkou, advokátem, se sídlem v Liberci, Pražská 132/4, PSČ 460 01, proti žalované Air NET DT s.r.o., se sídlem v Liberci X – Františkově, Nová 332/20, PSČ 460 10, IČO 25419374, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 253/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. července 2017, č. j. 83 Co 239/2016-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Kafky, advokáta, se sídlem v Liberci, Pražská 132/4, PSČ 460 01.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 10. února 2016, č. j. 18 C 253/2015-70, zamítl žalobu, podle které má žalovaná povinnost vyklidit střechu bytového domu, katastrální území R., obec L., odstraněním movitých věcí instalovaných žalovanou (antény a telekomunikačního zařízení pro příjem a vysílání datového signálu za účelem vysílání signálu pro zprostředkování k síti internet) (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. července 2017, č. j. 83 Co 239/2016-124, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna vyklidit střechu bytového domu, v katastrálním území R., obci L., odstraněním movitých věcí instalovaných žalovanou (antény a telekomunikačního zařízení pro příjem a vysílání datového signálu za účelem signálu pro zprostředkování k síti internet) (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v naplnění předpokladů obsažených v §237 o. s. ř., když měla za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka dále navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že nucený výkon rozhodnutí by pro ni představoval vážné ekonomické potíže, zmaření původní vysoké investice bez reálné možnosti obnovení předešlého stavu či jiné efektivní saturace finančních ztrát.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, který navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. Pokud by dovolací soud dovolání žalované neodmítl, navrhl žalobce jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), a byla splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Problematikou vymezení přípustnosti dovolání podle občanského řádu účinného od 1. ledna 2013 se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Již ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje.
Stejné závěry citované judikatury platí i pro námitku dovolatele, že otázka hmotného práva dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena; tj. z dovolání musí být patrno, jakou otázku hmotného či procesního práva, na níž odvolací soud postavil své rozhodnutí, pokládá dovolatel za Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.
Shora uvedeným požadavkům dovolatelka nevyhověla; z dovolání není předně zřejmé, na řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva má napadené rozhodnutí záviset, a není tak možno dovodit ani z obsahu dovolání. Dovolání žalované obsahuje pouze polemiku s právními závěry odvolacího soudu, ta však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř.
Směřovala-li dovolatelka některé své výtky proti procesnímu postupu odvolacího soudu (zejména, že odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, aniž by však účastníky o svém odlišném právním názoru informoval a umožnil jim tak procesně reagovat), namítala vady řízení, které samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. K vadě řízení by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Pokud v uvedeném postupu odvolacího soudu žalovaná spatřovala porušení práva na spravedlivý proces v tom, že nebyla naplněna zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí, přičemž v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, je třeba zdůraznit, že ani tím nezaložila přípustnost jejího dovolání.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve svých dřívějších rozhodnutích již opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatelky o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatelky, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezila předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017).
Rovněž Ústavní soud se v nálezu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, vyjádřil k povaze dovolání a možnostem přezkumu jiných než právních otázek, splňujících předpoklady uvedené v §237 o. s. ř. Z citovaného rozhodnutí se podává, že „Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. ledna 2013) zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy, a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.“ Ústavní soud rovněž doplnil, že „podstatou přezkumu dovolacího soudu však nemůže být samostatné přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit „jen“ vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky stanovené v §241a odst. 1 až 3 a §237 o. s. ř. (viz bod 18 nálezu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15).“
Dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a v souvislosti s níž by byl současně naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Dovolatelka v dovolání dále navrhla odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že „jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním spadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický“. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu