ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.67.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 67/2018-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně DRUŽINA, spol. s r.o., se sídlem v Dačicích I, Masarykova 277, PSČ 380 01, IČO 47238933, zastoupené JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem v Dačicích, Komenského 6, PSČ 380 01, proti žalovanému B. D. se sídlem v H., S. r.N., zastoupenému Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13, PSČ 102 00, o zaplacení částky 6 326,28 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 16 C 37/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. června 2017, č. j. 15 Co 28/2017-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 5. října 2016, č. j. 16 C 37/2016-75, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 6 326,28 EUR s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení (I. výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobkyni též náklady odvolacího řízení (II. výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Je přesvědčen, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, kterou ve svém dovolání cituje.
Žalobkyně se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel je zajedno s názorem odvolacího soudu v tom, že vztah mezi účastníky se řídí Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. dubna 1980, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 160/1991 (dále jen „Vídeňská úmluva“), vytýká však odvolacímu soudu, že podle úpravy Vídeňské úmluvy věc posoudil, aniž by tuto úmluvu aplikoval soud prvního stupně, a formuluje otázku, která podle jeho názoru dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, totiž zda je takový postup ospravedlnitelný pouze s odůvodněním, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Tuto otázku již dovolací soud řešil. Například v usnesení ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 1267/2011 (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
Nejvyšší soud uvedl, že právo odvolacího soudu potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně i na základě jiného právního názoru, deklaruje jednoznačně ustanovení §219 o. s. ř., podle něhož platí, že odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. K dovolatelem v té souvislosti zmíněné tzv. dvojinstančnosti občanského soudního řízení se Nejvyšší soud výslovně vyjádřil již v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, v němž uvedl, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Nejvyšší soud také opakovaně vysvětlil, že rozhodnutí odvolacího soudu však nesmí být překvapivé, neboť takové rozhodnutí by porušilo zásady spravedlivého procesu. Překvapivým je však pouze takové rozhodnutí, které bere v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009). V dané věci však rozhodnutí dovolatele překvapit nemohlo, neboť odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, které byly základem rozhodnutí soudu prvního stupně, a ve svém rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami a výhradami, které obě strany vznesly a k nimž měly (navzájem) možnost se vyjádřit.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká postup, jímž dospěl k závěru, že je ve věci třeba aplikovat Vídeňskou úmluvu, a klade otázku, zda lze dospět k závěru o aplikaci českého práva jen na základě ujednání o volbě práva i přes absenci autonomního výkladu přímých norem mezinárodní smlouvy. Dovolatel tím však napadá jen důvody, které vedly odvolací soud k aplikaci Vídeňské úmluvy. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (§236 odst. 2 o. s. ř.).
Ani výhrady, které dovolatel směřuje proti hodnocení důkazů dovolacím soudem (skutečnosti, na nichž byl založen závěr odvolacího soudu o přijetí nabídky ze strany žalovaného učiněním konkrétního úkonu), nemohou přípustnost dovolání založit; skutkové závěry odvolacího soudu totiž nepodléhají dovolacímu přezkumu (dovolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů – srov. §241a odst. 6 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky proti procesnímu postupu odvolacího soudu, i kdyby byly důvodné, nezakládají, jak plyne z §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., samy o sobě přípustnost dovolání. Námitka o tzv. opominutém důkazu (výpisu z účtu žalobce) je zcela nedůvodná – soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zdůvodnil, proč tento důkaz neprovedl; odvolací soud, jak uvedeno, jeho skutková zjištění akceptoval a považoval je za dostatečná, vzal tudíž logicky za své též důvody, pro které soud prvního stupně některé z navržených důkazů neprovedl.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání podle §243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu