ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.753.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 753/2018-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Skanska a. s. , se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, identifikační číslo osoby 26271303, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, o zaplacení částky 3.756.977,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 42/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, č. j. 8 Cmo 319/2016-294, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č. j. 26 Cm 42/2011-239, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 3.756.977,60 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 983.683,60 Kč od 15. 9. 2008 do 15. 10. 2008, 0,05 % denně z částky 3.548.375,40 Kč od 16. 10. 2008 do 14. 11. 2008 a 0,05 % denně z částky 3.756.977,60 Kč od 15. 11. 2008 do zaplacení (bod I. výroku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 8 Cmo 319/2016-294, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda byla platně uzavřena kupní smlouva mezi žalobkyní (kupující) a žalovaným (prodávající) na základě objednávky ze dne 18. 7. 2008 a následných ústních modifikací této smlouvy, zejména zda ústní dohodnutí změny pouze některých parametrů kupní smlouvy může mít za následek neplatnost všech souvisejících ústních modifikací kupní smlouvy. Konkrétně tedy, zda je změna předmětu koupě u kupní smlouvy platná pouze v případě, že si strany dohodnou současně i změnu ceny. Z obsahu dovolání pak vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalovaný nemá a neměl pohledávku, kterou započítal vůči nároku žalobkyně požadovanému v tomto soudním řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení právní otázku, zda je změna předmětu kupní smlouvy platná pouze v případě, že si strany dohodnou současně i změnu ceny. Na posouzení této právní otázky však napadené rozhodnutí nezávisí. Pro závěr, že soud neměl za prokázanou pohledávku žalovaného, kterou uplatnil k započtení, je totiž rozhodující zjištění o tom, že žalovaný neprokázal (neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti), že mělo dojít ke změně obsahu závazku, který byl mezi žalobkyní a žalovaným založený na základě objednávky ze dne 18. 7. 2008. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k ústní dohodě o změně obsahu tohoto závazku, je v případě, kdy žalovaný dle zjištění odvolacího soudu ani netvrdil, že by dle této (původní) kupní smlouvy závazek splnil, právní posouzení odvolacího soudu o tom, že k započtení nedošlo, správné. Pro rozhodnutí odvolacího soudu je určující zjištění, že žalovaný neprokázal, že by došlo ke změně kupní smlouvy v povinnosti žalovaného zajistit dopravu, ani v ujednání stran ohledně ceny, která tak byla určena dle předchozí dohody, kdy dopravu zahrnovala. Úvaze odvolacího soudu o absenci platného ujednání o změně kupní ceny je nutno rozumět tak, že jde o podpůrný argument, který svědčí pro závěr, že mezi stranami nedošlo ke změně ani ohledně povinností žalovaného, a že tedy ten měl závazek plnit dle smlouvy tak, jak byl mezi účastníky ujednán na základě objednávky ze dne 18. 7. 2008.
Přípustnost dovolání nezakládá ani úvaha dovolatele o možnosti na projednávanou věc analogicky aplikovat §549 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dovolatel totiž přehlíží, že i změna ceny díla dle odkazovaného ustanovení předpokládá dohodu stran o změně rozsahu díla po uzavření smlouvy. Jak shora uvedeno, taková dohoda mezi účastníky však žalovaným v projednávané věci prokázána nebyla. K tomu nelze než připomenout v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně vyslovovaný závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatele o tom, že soud prvního stupně vycházel z nesprávných skutkových zjištění. Námitkami dovolatele do skutkových zjištění se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolatel formuloval otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu