ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.780.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 780/2018-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ITTI s.r.o. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 716/24, PSČ 110 00, IČO 02221446, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. České tiskové kanceláři, se sídlem v Praze 1, Opletalova 5/7, PSČ 111 44, IČO 47115068, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00, a 2. Lesům České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové – Novém Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 500 08, IČO 42196451, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 30/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 3 Cmo 129/2016-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00, a druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2016, č. j. 21 Cm 30/2015-69, zamítl žalobu s návrhem, aby první žalovaná byla uznána povinnou odstranit z webové stránky pod doménou www.ctk.cz tiskovou zprávu pod názvem Lesy České republiky se obávají, že jí IT firma znemožní užívání webu zveřejněnou dne 19. února 2015 (výrok pod bodem I), zamítl žalobu s návrhem, aby byli oba žalovaní uznáni povinnými zaslat žalobkyni doporučenou zásilku a jejím prostřednictvím se omluvit za výroky: „Bojíme se, že nám IT firma znemožní užívání vlastního webu“, „Může se stát, že budeme ve velmi krátké době čelit atakům této firmy“, „Ve skutečnosti zjišťujeme, že naše není vlastně vůbec nic“, „Oni tvrdí, že všechno, co kdy do firmy dodali, je jejich autorské právo a my nemáme právo to užívat“, „Takže my nemáme právo dneska používat náš web, protože to je jich design, my nemáme právo používat datovou službu, spisovku“, obsažené v tiskové zprávě zveřejněné na webových stránkách České tiskové kanceláře dne 19. února 2015 (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2017, č. j. 3 Cmo 129/2016-95, rozsudek soudu prvního stupně opravil v záhlaví v označení žalobkyně nesprávně uvedené sídlo, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným potvrdil, ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové částku 6 534 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze skutečnosti, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, rozsudku ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, a rozsudku ze dne 2. února 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004), když měla za to, že odvolací soud neposoudil šíření nepravdivých tvrzení týkajících se žalobkyně jako neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobkyně.
K dovolání žalobkyně se vyjádřili oba žalovaní, přičemž první žalovaná považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné a navrhla jej proto odmítnout a druhý žalovaný jej rovněž navrhl odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2. článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí dovolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolatelka vymezila přípustnost dovolání tak, že se odvolací soud bezdůvodně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když neposoudil šíření nepravdivých tvrzení týkajících se žalobkyně jako neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobkyně, a v souvislosti s takto formulovanou otázkou odkázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž měly být závěry odvolacího soudu v rozporu. Rozhodnutí odvolacího soudu však na této otázce nezávisí. Odvolací soud svůj závěr o tom, že žalovaným vytýkané jednání nelze hodnotit jako neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobkyně, postavil na závěru, že sporná vyjádření druhého žalovaného představují hodnotící úsudky, a to takové, které představují fair kritiku, jejichž primárním cílem nebylo očernění žalobkyně, a že první žalovaná pouze převzala výroky druhého žalovaného pro účely zpravodajství, když referovala o události (veřejného zájmu) tak, jak se bezprostředně udála.
Ačkoliv si dovolatelka byla vědoma toho, že odvolací soud posoudil sporné výroky druhého žalovaného jako hodnotící úsudky (neboť nesprávnost takového závěru odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýkala) a tyto pak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poměřoval z hlediska jejich přípustnosti, vedena svým přesvědčením o neoprávněnosti zásahu do její dobré pověsti předkládala Nejvyššímu soudu argumenty, z nichž mělo být zřejmé, že vytýkané jednání druhého žalovaného představují nepravdivá skutková tvrzení (nikoli hodnotící soudy) a v závislosti na tom pak dovozovala nesprávnost právního posouzení výše předestřené právní otázky.
Problematikou vymezení přípustnosti dovolání podle občanského řádu účinného od 1. ledna 2013 se Nejvyšší soud opakovaně zabýval již např. ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nichž Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná, a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje.
Uvedeným požadavkům však dovolatelka nedostála, neboť ve svém dovolání nevymezila žádnou právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a která by současně naplňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání obsažených v §237 o. s. ř. Výtky směřující do právního posouzení sporného jednání druhého žalovaného jako přípustného hodnotícího úsudku představují pouhou polemiku s právními závěry odvolacího soudu a jako takové nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Tu není způsobilá vyvolat ani dovolatelkou výše formulovaná právní otázka, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepochybné, že odvolací soud zohlednil závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce přípustnosti kritiky právnické osoby z pohledu ochrany její dobré pověsti (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, nebo ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007) a s přihlédnutím ke všem zjištěným relevantním okolnostem, za nichž byl sporný projev druhého žalovaného učiněn, správně dovodil, že bylo legitimním právem druhého žalovaného vyjádřit názor na možný vývoj vztahů mezi žalobkyní a druhým žalovaným ve vztahu k software, který pro druhého žalovaného zhotovili a dodali právní předchůdci žalobkyně, a že postup druhého žalovaného byl věcný a z jeho projevu nebylo lze dovodit, že by primárním cílem jeho kritiky bylo očernění žalobkyně.
Ačkoliv dovolatelka v úvodu svého dovolání předeslala, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným a změněn ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, v dovolání se vymezovala pouze proti právnímu posouzení porušení práva na ochranu dobré pověsti žalobkyně ze strany druhého žalovaného, a to navíc způsobem, který není způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila. S odkazem na výše uvedené se tak Nejvyšší soud dalšími právními otázkami nezabýval.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu