ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.8.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 8/2018-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Felbermayr Transport- und Hebetechnik, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 9 - Horní Počernice, ul. Jiřího ze Vtelna 1731, identifikační číslo osoby 63907127, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti žalované HUTNÍ MONTÁŽE SLOVAKIA s. r. o. , se sídlem v Ostravě - Vítkovice, Ruská 398/43, identifikační číslo osoby 26784408, zastoupené Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o zaplacení částky 159.100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 120 C 159/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2017, č. j. 8 Co 43/2017-162, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 120 C 159/2014-130, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 159.100 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a na náhradě nákladů řízení částku 117.466 Kč.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolání považuje za důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud pro nepřípustnost odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitostí dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že nalézací soudy postupovaly nesprávně, pokud žalobnímu návrhu vyhověly, ačkoli byl uplatněn odštěpným závodem obchodní společnosti, když odštěpný závod není nadán právní ani procesní subjektivitou a nemůže tak být účastníkem řízení, uplatňuje námitku, která není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Přesto dovolací soud považuje za vhodné k této námitce dovolatelky uvést, že pochybení v postupu odvolacího soudu nenalezl.
V usnesení ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 270/2003, na něž dovolatelka odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že „jen tehdy, byl-li mimo jakoukoliv pochybnost za účastníka řízení označen samotný odštěpný závod, soud řízení podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastaví. V takovém případě jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť je zřejmé, že za účastníka byl označen ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení“ (obdobně srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997, Cpjn 30/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1997 pod číslem 41).
V posuzovaném případě byla žalobkyně v žalobě označena jako „Felbermayr Transport- und Hebetechnik, spol. s r. o., IČ: 63907127, ve věci týkající se odštěpného závodu Brno, se sídlem odštěpného závodu Olomoucká 3419/9, 618 00 Brno - Židenice“. Z tohoto označení nelze dovodit, že by žalobkyně „měla v úmyslu“ označit v žalobě jako žalující stranu jen svůj odštěpný závod. Tomuto závěru pak svědčí i samotné označení žalobkyně v záhlaví napadeného rozhodnutí jako obchodní společnosti „Felbermayr Transport- und Hebetechnik, spol. s r. o., IČO 63907127, se sídlem Jiřího ze Vtelna 1731/11, Horní Počernice, 19300 Praha 9“. Je tedy zřejmé, že odvolací soud neměl jakoukoliv pochybnost o tom, že účastníkem řízení na straně žalující je obchodní společnost Felbermayr Transport- und Hebetechnik, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9 - Horní Počernice, ul. Jiřího ze Vtelna 1731, identifikační číslo osoby 63907127.
Dovolání není přípustné ani pro řešení dovolatelkou předestřené otázky související s výkladem, kdy dovolatelka namítá „nesprávnost výkladu své vůle při uzavírání smlouvy“.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu [obdobně srov. např. rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ve kterém Nejvyšší soud vyložil, že „ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob“]. Též Ústavní soud zdůraznil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (viz nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).
Dospěl-li odvolací soud za pomoci výkladových pravidel obsažených v ustanovení §266 obch. zák. k závěru, že provedení zdvihu těžkého břemeně prostřednictvím jeřábu LG 1750 bylo sjednáno bez manipulační techniky, montážního jeřábu, případně jeřábů, které si žalovaná měla zajistit mimo tento závazkový vztah u společnosti Hutní montáže, a. s., nevybočil z limitů výkladu projevu vůle nastavených výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Přisvědčit nelze ani námitce, že jde o „překvapivé rozhodnutí“ odvolacího soudu v tom, že „odvolací soud bez možnosti vyjádření stran zcela změnil právní, ovšem i skutkové posouzení věci a napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil na základě zcela odlišné, až protichůdné právní argumentace“. Dovolatelka touto námitkou vytýká vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Navíc nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009). Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících) významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008). Odvolací soud, vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, aniž by však bylo potřebné doplňovat vylíčení rozhodujících skutečností. Nepřípadná je rovněž i námitka dovolatelky, že odvolací soud sám začal vykládat vůli žalované při uzavírání smlouvy o dílo, aniž by nechal žalovanou k tomu jakkoliv se vyjádřit. Již v samotném odvolání přitom žalovaná namítala, že podle objednávky se zavázala k poskytnutí pouze jednoho montážního jeřábu a že veškeré ostatní plnění (včetně druhého montážního jeřábu) měla zajistit žalobkyně sama. Nelze tak v dané věci spatřovat překvapivost v právním posouzení odvolacího soudu, pokud odvolací soud provedl výklad vůle žalované při uzavírání smlouvy o dílo.
K námitce, že odvolací soud postupoval nesprávně, „pokud odmítl přihlédnout k účastnické výpovědi ředitele žalobkyně, pana M. P., z důvodu, že byl vyslechnut v nesprávném procesním postavení jako svědek“, je třeba uvést, že dovolatelka touto námitkou vytýká vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Obdobně namítá-li dovolatelka neplatnost veškerých procesních úkonů učiněných právním zástupcem žalobkyně, uplatňuje námitku, která není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání, neboť jde o namítanou vadu řízení.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu