ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1486.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1486/2017-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: M. Š., zastoupený Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Praha 7, Komunardů 36, proti žalované: městská část Praha 4, IČO: 00063584, se sídlem Praha 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupená JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Praha 4 – Chodov, Medkova 913/48, o zaplacení 769.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 396/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č. j. 68 Co 287/2016-66, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2016, č. j. 68 Co 287/2016-66, změnil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2016, č. j. 40 C 396/2015-42, tak, že žalobu na zaplacení 447.400 Kč s příslušenstvím zamítl, a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 900 Kč a před soudem odvolacím 25.168 Kč. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce se v r. 2009 na základě výběrového řízení stal nájemcem bytu 0 + 1, splnil podmínku výběrového řízení, když před podpisem nájemní smlouvy zaplatil na nájemném 322.400 Kč za první měsíc, žalovaná dala souhlas s tím, že žalobce provede rekonstrukci bytu s předpokládanými náklady 85.000 Kč, a v rámci výběrového řízení byl žalobce informován, že dům, kde se byt nachází, je zařazen do 4c vlny privatizace bytového fondu, avšak v r. 2013 na základě rozhodnutí zastupitelstva žalované byl předmětný dům z privatizace vyřazen. Žalobce na své náklady byt zrekonstruoval a v tomto řízení se domáhal zaplacení částky představované rozdílem mezi tržní cenou předmětného bytu po rekonstrukci a kupní cenou, jakou by měl při privatizaci v r. 2013 v daném místě. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který s ohledem na to, že žalobce zhodnotil byt provedenými investicemi, shledal opodstatněným základ nároku z titulu bezdůvodného obohacení. S poukazem na §667 odst. 1 obč. zák. a na dosud trvající nájemní vztah odvolací soud uvedl, že ustanovení o bezdůvodném obohacení nelze zatím na věc aplikovat, žalobce se domáhá náhrady škody na ušlém zisku, spočívající v tom, že očekával nabytí vlastnictví k bytu v hodnotě 870.000 Kč za pořizovací cenu v rámci privatizace 422.600 Kč. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaná neporušila žádnou zákonnou ani smluvní povinnost a k povinnosti převést předmětný byt do vlastnictví žalobce se nezavázala, takže žalobce nemohl legitimně očekávat, že se stane vlastníkem bytu, a ani příslib žalované převést na něj vlastnictví bytu nebyl prokázán. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu v řízení (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena, a to zda žalovaný tím, že do výběrového řízení zařadil byt s označením, že je určen k privatizaci, a po pronájmu bytu jej z privatizace vyjmul, porušil povinnost postupovat tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Zdůraznil, že žalovaný ve výběrovém řízení nabízel k pronájmu byt v domě určeném k privatizaci a tím, že následně byt z privatizace vyjmul, porušil právní povinnost a nejednal tak, aby nedocházelo ke vzniku škod; jeho jednání odporuje dobrým mravům. Dovozuje, že bylo povinností žalované nabídnout mu byt ke koupi a že vyřazením bytu z privatizace mu vznikla škoda, což musela žalovaná předpokládat. Dále namítl, že žalovaná, kterou je městská část hlavního města Prahy, má materiální a personální vybavení k hájení svých práv a zájmů bez právní pomoci advokátů, takže náklady na právní zastoupení vynaložila neúčelně. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná vyvracela námitky dovolatele a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a byla jí přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Především je třeba uvést, že otázkou odpovědnosti za škodu z hlediska porušení obecné prevenční povinnosti (§415 obč. zák.) při přípravě koupě se dovolací soud opakovaně zabýval. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003, byl důvodným shledán nárok na náhradu skutečné škody spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech v případě, že prodávající bez vážných důvodů odstoupili od smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené podle §50a obč. zák. O porušení závazku ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě prodat smluvní straně nemovitost za smluvených podmínek se jednalo rovněž ve věci sp. zn. 25 Cdo 2819/2013, v níž byl vysloven názor, že charakter ušlého zisku může mít i majetková újma spočívající v tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva poškozeného k nemovitostem, jež měly být na něj převedeny budoucí kupní smlouvou, a žalované svým jednáním porušily smlouvu uzavřenou se žalobkyní, která tak nenabyla do svého vlastnictví nemovitosti za smluvenou cenu. Její ušlý majetkový přínos je dán rozdílem mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitostí (obdobně ve věci sp. zn. 25 Cdo 4147/2008). Rovněž ve věci pod sp. zn. 25 Cdo 2819/2013 byl důvodným shledán nárok na náhradu majetkové újmy spočívající v tom, že nedošlo ke sjednanému prodeji podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě.
V nyní projednávané věci však o budoucím prodeji bytu nebyla mezi účastníky uzavřena žádná dohoda. Dovolací soud všem řešil též případy, kdy vzniku tvrzené škody nepředcházelo smluvní ujednání stran o budoucí smlouvě, a to v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, publikovaném pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se závěrem, že zákonná povinnost generální prevence podle §415 obč. zák. se vztahuje i na chování potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy. Předpokladem odpovědnosti je skutečnost, že o uzavření určité smlouvy konkrétní osoby zahájily jednání, které dospělo do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení těchto jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. Odpovědnost za škodu se pak vztahuje na majetkovou újmu spočívající ve vynaložení nákladů, které nelze považovat za běžné pro konkrétní smlouvu, jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany. Obdobně o náhradě zbytečně vynaložených nákladů v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy se jednalo ve věci sp. zn. 25 Cdo 127/2007 z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou jednostranným ukončením kontraktačního procesu, a ve věci sp. zn. 25 Cdo 1206/2014.
V dané věci je jednoznačné, že žádné jednání o koupi bytu nebylo mezi účastníky ani zahájeno a žalovaná se vůči žalobci nezavázala nabídnout mu byt ke koupi, tím méně za určitou kupní cenu. Samotná informace ve výběrovém řízení na pronájem bytu o tom, že dům je zařazen do 4c vlny privatizace bytového fondu, nebyla nabídkou k uzavření kupní smlouvy, žalovanou nezavazovala k převodu bytu do vlastnictví nastávajících nájemníků a ani k nabídce koupě.
Nárok žalobce na náhradu ušlého zisku ve výši rozdílu mezi současnou tržní hodnotou bytu, jehož je nájemcem, a cenou, za níž by mohl být v rámci privatizace tento byt prodán, se zcela vymyká dosavadním judikaturním závěrům o důvodnosti nároku na náhradu škody způsobené bezdůvodným ukončením jednání potenciálních partnerů o uzavření smlouvy a o porušení předsmluvní povinnosti (§415 obč. zák.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jejíž výše ani v součtu nepřevyšuje 50.000 Kč, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu