ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2266.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2266/2017-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové, v právní věci žalobce: J. S. , zastoupen Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Masarykova 31, Brno, proti žalované: V. Š. , o 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8C 139/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, č. j. 17 Co 129/2016-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.567,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího právního zástupce, Mgr. Martina Zobače, advokáta se sídlem Strojírenská 1, Žďár nad Sázavou.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, č. j. 17 Co 129/2016-140, není přípustné, neboť uplatněné námitky nenaplňují předpoklady přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, stanovené v §237 o. s. ř.
Žalobce se domáhá jednorázové náhrady pozůstalého podle §444 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), s odůvodněním, že jeho syn dne 26. 9. 2009 zemřel při autonehodě, kdy se jako řidič motocyklu jedoucí rovně po hlavní silnici střetl s automobilem řízeným žalovanou, která mu při odbočování z hlavní silnice vlevo byla povinna dát přednost. Zatímco okresní soud dovodil 50% účast motocyklisty na vzniku dopravní nehody, odvolací soud dospěl k závěru, že jeho zavinění je 100% a že žaloba je neopodstatněná v celém rozsahu. Svůj závěr odůvodnil zjištěnou rychlostí jízdy motocyklu, která místo předepsaných 50 km/h v obci byla více jak dvojnásobná (108 - 115 km/h), a i přes reakci a brzdění motocyklisty vedla ke kolizi; byl to tedy řidič motocyklu, kdo stylem své jízdy znemožnil žalované, aby dodržela pravidlo přednosti v jízdě. Žalovaná protijedoucí motocykl viděla, a protože nemohla tak výrazné překročení rychlosti odhadnout, započala odbočovací manévr, který by stihla dokončit i při rychlosti motocyklisty okolo 80 km/h. Odvolací soud proto s odkazem na princip omezené důvěry v dopravě dovodil, že žalovaná měla v době započetí svého jízdního manévru dostatek prostoru, aby bezpečně a bez omezení motocyklisty odbočila i při překročení nejvyšší povolené rychlosti o 30 km/h, aniž mohla ovšem předpokládat a odhadnout, že motocykl jede ještě mnohem rychleji.
Dovolatel namítá, že povinnost dát přednost v jízdě je podle jím označené judikatury kvalitativně vyšší než povinnost jet přiměřenou rychlostí, a že součástí povinnosti dát přednost v jízdě pak je i povinnost řidiče v jízdě či jízdním úkonu nepokračovat, pokud by vozidlo, jež má přednost v jízdě, jinak omezil. Rovněž odkazuje na názor Nejvyššího soudu, že jede-li vozidlo s předností v jízdě natolik výrazně vyšší rychlostí, že tento rozdíl musí každý průměrný řidič zaregistrovat, je povinností řidiče, jež má dávat přednost, tomuto stavu přizpůsobit své počínání. Dovolatel má v obecné rovině pravdu, že povinnost dát přednost v jízdě je významným kritériem při posuzování míry účasti na střetu provozů podle §431 obč. zák., neboť jde o primární povinnost řidiče vozidla vjíždějícího z vedlejší silnice na hlavní či křížícího dráhu protijedoucích vozidel při odbočování z hlavní silnice vlevo, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Odpovědnost za střet vozidel a případné další následky jsou skutečně zásadně na řidiči, jenž pravidlo přednosti nedodržel. To však neplatí zcela absolutně, a to zejména tehdy, kdy řidič na hlavní silnici, jemuž má být přednost dána, jede takovou rychlostí, že řidiči k přednosti povinnému znemožní, aby mu přednost dal, popř. mu tuto možnost podstatně ztíží; pak není vyloučena jeho plná odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelný či významnější než nedání přednosti v jízdě, např. jestliže řidič přijíždějící po hlavní silnici výrazně překročí povolenou či přiměřenou rychlost nebo že i jiným způsobem jízdy (např. nevhodnou jízdní dráhou) ztíží či zcela znemožní řidiči na vedlejší komunikaci, aby dostál své povinnosti dát mu přednost v jízdě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 551/2013 , publikovaný pod C 13866 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3316/2012, Soubor C 13864, nebo ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 25 Cdo 553/2014, Soubor C 15615). Výrazné překročení povolené rychlosti o 70 % (v právě posuzovaném případě se jednalo dokonce o více než 100 %) pak považuje i trestněprávní judikatura za závažné porušení pravidel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – trestní část), vedoucí k plné odpovědnosti řidiče vozidla jedoucího po hlavní silnici.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jestliže při extrémním překročení rychlosti motocyklisty dovodil, že žalovaná neměla možnost odhadnout, že její jízdní manévr, který by byl za normálních okolností bezpečný, povede ke střetu. Zde je vhodné připomenout, že odhadovat rychlost protijedoucího vozidla je oproti situaci, kdy vozidlo jede ze strany, obecně výrazně obtížnější a podléhá většímu zkreslení. I proto nelze považovat za přiléhavý odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 11 Tdo 639/2008, kde viník nehody přijížděl vůči poškozenému příčně, z vedlejší silnice, a navíc nerespektoval značku „stůj, dej přednost v jízdě“. Rovněž další dovolatelem citovaná judikatura se týká skutkově poněkud odlišných případů, kdy se viník nehody dopustil dalších závažných pochybení, např. odbočoval v okamžiku, kdy měl zakrytý výhled. Princip omezené důvěry Nejvyšší soud zásadně vykládá tak, že přes povinnost určité obezřetnosti a předvídavosti nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškeré možné porušení pravidel jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Účastník, který pravidla silničního provozu porušil, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to s ohledem na charakter a závažnost svého porušení znemožnil. Absolutizující výklad nabízený dovolatelem, že řidič dávající přednost nesmí zahájit jízdní manévr, vidí-li vozidlo s právem přednosti v jízdě, by vedl k praktickému znemožnění odbočení při hustějším provozu a tedy k důsledkům spojeným s nefunkčním pohybem vozidel po pozemních komunikacích.
Staví-li dovolatel svoje námitky též na předpokladu, že žalovaná mohla a měla lépe odhadnout rychlost protijedoucího motocyklu a v manévru nepokračovat, popř. jej vůbec nezahajovat, pak zčásti zpochybňuje i skutková zjištění, na nichž je založen právní závěr odvolacího soudu o míře účasti na dopravní nehodě. Přezkum správnosti skutkových závěrů dovolacím soudem však zákon nepřipouští (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.), a jde tedy o uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu, neboť v dovolání lze uplatnit pouze výhrady k řešení právních otázek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru pod C 1025, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010, Soubor C 9712). Tvrzení dovolatele, že nebyla zodpovězena otázka, zda nehodu mohla odvrátit žalovaná, pak přehlíží, že odvolací soud řešil i tento problém, a to zejména na základě důkazů provedených též v trestním řízení, a že tuto otázku podrobně rozebral v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
K argumentaci dovolatele zdravotním stavem žalované je nutno konstatovat, že nebylo zjištěno, že by rozpoznávací a ovládací schopnosti řidičky byly pod úrovní umožňující jí řídit vozidlo a že ani tvrzená opožděná reakce řidičky nemohla mít vliv na průběh nehody. Jestliže i v případě, kdyby žalobce jel o 30 km/h více než nejvyšší povolenou rychlostí, měla žalovaná dostatek času pro projetí křižovatky, pak její rozhodnutí započít odbočovací manévr nelze shledat za zjevně chybové, neboť skutečnost, že protijedoucí vozidlo jelo rychlostí ještě o 20 km/h vyšší, nelze, z již shora vyložených důvodů, brát k její tíži.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. jimi není založena. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti a právní moci nebylo vzhledem k tomuto závěru rozhodováno samostatným rozhodnutím.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce je s ohledem na výsledek řízení povinen uhradit žalované náklady řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.260,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 11.567,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu