ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2467.2017.3
sp. zn. 25 Cdo 2467/2017-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: L. K. , proti žalovanému: statutární město Liberec, se sídlem úřadu náměstí Dr. E. Beneše 1, Liberec, IČO 00262978, o uložení povinnosti provést opatření k zamezení vzniku škody , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 353/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 10. 2016, č. j. 83 Co 566/2015-486, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 20 C 353/2009-445, výrokem I uložil žalovanému povinnost provést opatření k zamezení pronikání vody z pozemku v jeho vlastnictví na pozemky žalobkyně, a to: a) vybudováním otevřené šachty pro odvod vod při styku pozemku parc. č. a č. v místě soutoku vod vedených v příkopu na parc. č. a v příkopu podél H. ulice s napojením těchto příkopů na vtok do této šachty včetně zajištění zpevněného výtoku z této šachty až po propustek v nájezdu z pozemku parc. č. na pozemek parc. č.; b) osazením příkopu podél silnice na parc. č. u hranice parc. č. až k současnému propustku pro převod vod pod silnicí parc. č. protierozním zpevněním boků a dna příkopu tak, aby bylo zajištěno nezasakování vod a plynulé vyspádování tohoto příkopu směrem k tomuto propustku; d) vybudováním chybějícího náběhového křídla nátoku do propustku pro převod vod pod silnicí na parc. č. na parc. č. v místě příkopu na styku pozemku parc. č. a parc. č., to vše nejpozději ve lhůtě 10 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II žalobu ve zbývající části navrhovaného opatření c) a v části opatření d) zamítl, výrokem III rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni a výroky IV a V uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni a státu náklady řízení. Okresní soud vzal na základě znaleckého posudku za prokázané, že v daném místě je uměle zbudovaná soustava zajišťující převádění povrchových vod z polí do L. N., odvodnění zemědělského pozemku i ochranu drážního tělesa. Tato soustava ohrožuje pozemky i dům žalobkyně, a to konkrétně rozléváním a zasakováním vody z nefunkční odvodňovací soustavy, kdy při déletrvajících deštích dochází k zalití a podmáčení pozemku až k domu. Odvodňovací systém svádějící vodu z rozsáhlých ploch nad pozemky žalobkyně nemá patřičné parametry, je zcela nedostačující, neodborně provedený a neudržovaný. Je dána pasivní legitimace žalovaného, neboť do příkopu svádí vody z komunikace podél pozemku žalobkyně v místech, kde dochází k rozlévání vody na její pozemek, a opatření k odvrácení ničivých účinků je nutno provést právě v tomto místě na pozemku žalovaného. Jednotlivá izolovaná řešení lze funkčně napojit na stávající propustky a přívody příkopů, aniž by bylo nutné zásadně zasahovat do cizích pozemků, takováto napojení by nesnižovala funkčnost soustavy a zároveň by byla schopná efektivně bránit rozlévání či zasakování vody do pozemku žalobkyně. Pouze v bodě c) žaloby týkající se opravy nájezdu na pozemek žalobkyně soud shledal, že stavebníkem a tedy osobou odpovědnou za tento nájezd byl právní předchůdce žalobkyně, a je tedy na ní, aby nájezd jako celek udržovala a rekonstruovala.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 83 Co 566/2015-486, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I o věci samé, pouze změnil lhůtu k plnění uložených opatření tak, že žalovaný je povinen je provést do 18 měsíců od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že odvodňovací příkop, jenž je součástí místní komunikace ve vlastnictví žalovaného, není dlouhodobě udržován ve stavu, který by splňoval požadavky na bezpečné odvádění vod bez častých ničivých účinků na majetku žalobkyně. Po právní stránce jde o vážné ohrožení ve smyslu §2903 odst. 2 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), proto má žalobkyně právo domáhat se ochrany, ke které je povinen vlastník věci, jejíž nedostatečná údržba by vyvolala škodu, za níž by odpovídal. Je tedy dána pasivní legitimace žalovaného a je nepodstatné, zda by společně s ním odpovídaly i další subjekty potenciálně odpovědné za škodu dle §2915 o. z., ani nelze v tomto řízení určit, které další osoby by se na uloženém opatření měly podílet a v jakém rozsahu. Nedostatečná údržba a vadný stav příkopu jako součásti pozemní komunikace ve vlastnictví žalovaného jsou důsledkem nečinnosti žalovaného, a je tedy možné dovozovat odpovědnost žalovaného jako osoby, která vytvořila nebezpečnou situaci a má nad ní kontrolu ve smyslu §2901 o. z. Pro uložení preventivních opatření je nerozhodné, zda by žalovaný odpovídal za vznik škody pro porušení povinností dle zákona o pozemních komunikacích, zákona o vodách či obecné prevenční povinnosti dle občanského zákoníku, nýbrž podstatná je skutečnost, že uložená opatření jsou způsobilá zabránit vzniku škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky, jež dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena, či otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel považuje za nesprávné právní posouzení otázky přípustnosti solidární odpovědnosti dle §2915 o. z. při aplikaci §2903 odst. 2 o. z., konkrétně otázky, zda obec jako vlastník místní komunikace odpovídá společně a nerozdílně s vlastníky dalších pozemků, na nichž je umístněn odvodňovací systém, za případnou škodu na majetku žalobkyně, a zda pouze žalovanému mohou být soudem uložena opatření k odvrácení hrozící újmy. Dle názoru dovolatele měl odvolací soud stanovit, kdo je s ním dále společně odpovědný z vlastníků výše položených pozemků, jimiž rovněž prochází odvodňovací systém a jejichž stav ovlivňuje množství vody naplavené do příkopu v majetku dovolatele. Rovněž měl odvolací soud stanovit, podle kterého právního předpisu by dovolatel odpovídal v případě náhrady způsobené škody, neboť nelze užít ustanovení o generální prevenci, je-li povinnost uložena jiným zákonem. Dle názoru dovolatele soud zasáhl do kompetence vodoprávního úřadu, který je příslušný k určování právní povahy vod, staveb na úseku vodního hospodářství a práv a povinností subjektů. Dovolatel zpochybnil účelnost a vhodnost uložených opatření a namítl, že závěry soudu jsou v rozporu se závěry znalce. Žalovaný se domnívá, že výrok II rozsudku je nevykonatelný, neboť rozsudek ani znalecký posudek neobsahuje žádný projekt ani jinou stavební dokumentaci, podle níž by měl žalovaný postupovat. Dovolání do nákladového výroku dovolatel odůvodnil tím, že nesouhlasil se zadáním znaleckého posudku znalce Ing. Jindřicha, soud měl k dispozici předchozí znalecký posudek, několik vyjádření znalce, výslech znalce a projektanta J. Pivrnce, znalecký posudek navrhla žalobkyně za účelem specifikace možných opatření, která nebyla schopna sama specifikovat. Navrhl proto, aby dovolací soud buď napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání uvedla žalobkyně, že s napadeným rozsudkem souhlasí a navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Zopakovala průběh komunikace se žalovaným před podáním žaloby a historii celého soudního řízení. Rovněž uložená opatření považuje za vhodná a dostačující pro odstranění závadného stavu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za nějž jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Na otázku, zda mohou být soudem uložena opatření k odvrácení hrozící újmy pouze žalovanému, je v dané věci odpověď kladná. Jednak je nepochybné, že rozhodnutím ve věci samé vydaným ve sporném řízení může soud uložit povinnost pouze žalovanému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 14/2001 a 8/2001). Jednak za vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy nelze považovat opravu či úpravu věci (pozemku), k níž rušiteli nenáleží vlastnické či obdobné právo (srov. obdobně zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/86, uveřejněnou pod č 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 73). Je-li tedy ukládané opatření nutno provést na pozemku žalovaného, nelze jeho provedení ukládat někomu jinému.
Na řešení otázky, kdo další by společně s dovolatelem odpovídal za případnou újmu způsobenou na majetku žalobkyně, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Pro rozhodnutí o žalobě dle §2903 odst. 2 o. z. není třeba určit, v jakém rozsahu by se na případné škodě podílely další osoby, ani okruh potenciálně odpovědných osob, ani zda a podle jakých předpisů by tyto osoby za případnou škodu žalobkyni odpovídaly. Žalobkyně nežádala náhradu vzniklé škody, soud prvního stupně ani odvolací soud nerozhodovaly o povinnosti nahradit škodu, a tudíž ani o otázce, dle kterého právního předpisu by se řídil nárok na náhradu škody. Odvolací soud neaplikoval ustanovení o solidární odpovědnosti, neměl k tomu ani důvod, a dovodil-li soukromoprávní povinnost žalovaného provést zabezpečovací opatření k odvrácení nebezpečí škod hrozících na majetku žalobkyně z pozemku tohoto (jediného) žalovaného, nebyl důvod, aby se zabýval otázkou případných povinností dalších osob a případné solidární povahy takových povinností.
Vodoprávní úřad již v minulosti určil, že v místě není vodní tok, a tedy zde není dán předmět vodoprávního dozoru, v takovém případě nemůže v soukromoprávním řízení dovolatel navrhovat uplatnění veřejnoprávní odpovědnosti dle speciálního zákona o vodách. Především však uplatnění obecné civilní odpovědnosti dle občanského zákoníku z titulu vlastnictví pozemku, jehož závadný stav ohrožuje sousední pozemek, nebrání aplikaci zvláštních ustanovení dle zákona o vodách, jak již uvedl odvolací soud.
Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 822/2008, že pouhá úvaha znalce o tom, že určité stavební úpravy by za předpokladu splnění blíže nespecifikovaných podmínek mohly zabránit prohlubování závadného stavu a vzniku dalších škod, není dostatečnou oporou pro aplikaci ustanovení §417 odst. 2 obč. zák. (nyní §2903 odst. 2 o. z.). V projednávané věci závěry znalce totiž nebyly vázány na splnění blíže nespecifikovaných podmínek, ale vycházely z konkrétního zjištěného stavu.
Zpochybňuje-li dovolatel vhodnost a přiměřenost opatření, zpochybňuje tím správnost skutkových zjištění čerpaných ze znaleckého posudku, domáhá se jiného hodnocení důkazů, které by vedlo k odlišným skutkovým závěrům. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou však předmětem dovolacího přezkumu, jenž je určen výlučně k posouzení správnosti právního posouzení.
Ustálená judikatura vyžaduje pro materiální vykonatelnost soudního rozhodnutí, aby byly přesným a nepochybným způsobem vymezeny práva a povinnosti účastníků (viz č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 161, č. 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 130, č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, uveřejněné pod číslem 47/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); požadavek, aby výrok rozsudku ukládajícího provedení stavebních úprav pozemku zahrnoval projekt nebo jinou stavební dokumentaci, judikatura neklade jako nezbytnou náležitost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1278/2012).
O tom, jaké důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně rozhodný úspěch ve věci, respektive výsledek řízení, a nikoli, kdo ten který důkaz navrhl, zda s ním druhý účastník řízení souhlasil a k prokázání jakých skutečností byl proveden (§142 a §148 o. s. ř.). Uvedené závěry jsou výrazem ustálené soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 275/2016). Námitky proti nim tedy přípustnost dovolání rovněž nezakládají.
Lze tedy uzavřít, že předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. nejsou splněny, Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti procesně neúspěšnému žalovanému právo, v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu