ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2675.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2675/2018-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem ve věci žalobkyně: M. S. , zastoupená JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem Kleinerova 1504, Kladno, proti žalovanému: P. Z. , zastoupen Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, o 104.928 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 1/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 25 Co 21/2018-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.776 Kč k rukám JUDr. Jana Holuba, LL.M., advokáta se sídlem Kleinerova 1504, Kladno, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 25 Co 21/2018-109, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 9. 2017, č. j. 23 C 1/2017-89, jímž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 104.928 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o počátku běhu promlčecí doby a uzavřel, že rozsah škody v podobě ušlého zisku byl žalobkyni znám až dne 31. 12. 2014, proto byla žaloba podána včas. Jelikož o odpovědnosti žalovaného za vznik škody nebylo sporu, odvolací soud žalobkyni přiznal nárok na náhradu ušlého zisku v plné výši.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný – zastoupen advokátem – dovolání, jehož přípustnost odůvodnil nesprávným právním posouzením věci, přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel nesouhlasí s posouzením počátku promlčecí doby odvolacím soudem a považuje jeho závěry za vágní a nepřesvědčivé. Další námitkou dovolatel zpochybňuje hodnocení nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku jako celku. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně a přizná dovolateli náhradu nákladů řízení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a v čem konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, anebo pouhý odkaz na toto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Výše uvedený požadavek však dovolatel nesplnil, neboť z obsahu dovolání není zřejmé, při řešení které hmotněprávní otázky se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čeho se tato rozhodovací praxe má týkat a není ani uvedena konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu, z jejíhož obsahu by bylo možno dovodit, které řešení hmotněprávní otázky dovolatel zpochybňuje. Obsahem dovolání je pouze polemika s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu a jeho závěry bez přesahu do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Jelikož dovolání – ani při posouzení z obsahového hlediska – neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a uvedený nedostatek nebyl v zákonné dovolací lhůtě odstraněn (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z ustanovení §243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele (povinně zastoupeného advokátem) k odstranění vad dovolání nevyzývá. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 5.300 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném od 1. 7. 2018), to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.176 Kč, celkem tedy 6.776 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu