ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.299.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 299/2018-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: M. P. , zastoupená JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, náměstí Republiky 946, proti žalované: Bielskie Przedsiebiorstwo Budownictwa Przemyslowego, organizační složka , se sídlem Kosmonosy, Linhartova 172/14, IČO : 48683396, zastoupená Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem Plzeň, Bezručova 184/29, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 352/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 25 Co 648/2016, 25 Co 164/2017-198, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 25 Co 648/2016, 25 Co 164/2017-198, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 6. 2016, č. j. 16 C 352/2015-142, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 30. 1. 2017, č. j. 16 C 352/2015-178, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 16 C 352/2015-142, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 1. 2017, č. j. 16 C 352/2015-178, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění v důsledku psychického onemocnění po těžkém poranění při dopravní nehodě, k níž došlo 1. 6. 2012, kdy se žalobkyně se svým osobním vozidlem čelně střetla v mírné pravotočivé zatáčce s protijedoucím nákladním vozidlem Tatra, řízeným zaměstnancem žalované, které levými předními koly cca 20 cm přesáhlo do pomyslného jízdního pruhu žalované. Soud po provedeném řízení včetně znaleckého dokazování dospěl k závěru, že příčinou střetu byla nepřiměřená rychlost vozidla žalobkyně a jízda obou vozidel nikoli při pravém okraji vozovky, a proto žalovaná podle §427 obč. zák. odpovídá z jedné třetiny za škodu způsobenou žalobkyni, jejíž podíl na vzniku škody je dvoutřetinový. Uzavřel, že s ohledem na předchozí plnění, které se žalobkyni na její nárok dostalo, nemá na další plnění právo.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2017, č. j. 25 Co 648/2016, 25 Co 164/2017-198, rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování důkazů znaleckými posudky z oboru dopravy, shledal základní příčinu vzniku škody na straně řidiče Tatry, neboť ke střetu vozidel došlo v pomyslném jízdním pruhu žalobkyně (na vozovce nebyla vyznačena střední čára); oba řidiči sice porušili povinnost dle §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. (tj. jet na silnici při pravém okraji vozovky, pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti), avšak za situace, že žalobkyně zůstala ve svém jízdním pruhu a mohla předpokládat, že i ostatní vozidla nebudou z protisměrného pruhu přejíždět, není její způsob jízdy příčinou dopravní nehody, která byla způsobena přejezdem vozidla Tatra do jejího jízdního pruhu, a nikoliv její rychlostí, která navíc nebyla ani bezpečně zjištěna. Pokud by vozidlo Tatra zůstalo ve svém jízdním pruhu, bylo by nepodstatné, jak rychle vozidla jela. Uzavřel proto, že vznik škody byl zaviněn výlučně řidičem žalované, jednání žalobkyně nemá podíl na vzniku škody (§441 obč. zák.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky zavinění, resp. spoluzavinění dopravní nehody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1115/2008, ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1173/2014, a ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, namítá, že nezbytným předpokladem zavinění dopravní nehody z nedbalosti je porušení povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu podle zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, která nestanoví povinnost řidiče jet ve své ideální polovině vozovky, nýbrž jet vpravo a při pravém okraji vozovky; na užších komunikacích, kde nejsou vyznačeny jízdní pruhy, pak závisejí jízdní koridory na konkrétní šířce vozidla. Navíc v rámci povinné opatrnosti je řidič povinen předvídat situaci v dopravě, řidič Tatry se snažil o odvrácení střetu a jel blíže k pravému okraji vozovky než žalobkyně. Příčinu střetu spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že vozidla nejela na silnici dostatečně vpravo, a převážnou míru zavinění shledává na straně žalobkyně, která bezdůvodně jela v zatáčce nikoliv při pravém okraji vozovky, ale při jejím středu. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky spoluzavinění poškozené ve smyslu §441 obč. zák.
Odvolací soud posuzoval objektivní odpovědnost žalované, jež je provozovatelkou vozu a zároveň zaměstnavatelem řidiče, jenž byl účastníkem nehody (§420 odst. 2 obč. zák.), zcela správně podle §427 obč. zák. a tzv. spoluzavinění žalobkyně na vlastní škodě zvažoval z hlediska §441 obč. zák., podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Spoluzavinění poškozeného znamená, že jeho jednání či opomenutí bylo příčinou vzniku jeho škody nebo alespoň jednou z příčin. I když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž na straně poškozeného nemusí jít ani o porušení právní povinnosti, neboť poškozený nese i následky svého nezaviněného jednání či jiných okolností na své straně, jež se podílely na vzniku škody. V tom je rozdíl od předpokladů trestní odpovědnosti řidiče za zavinění dopravní nehody z nedbalosti. V rozsahu, v jakém je jednání či okolnosti na straně poškozeného jednou z příčin vzniku jeho škody, je vyloučena odpovědnost škůdce za škodu, neboť chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese žalovaný odpovědnost, což platí i pro případy objektivní odpovědnosti (§427 obč. zák.). Rozsah, v jakém sám poškozený přispěl ke vzniku škodlivého následku, v porovnání s příčinami na straně odpovědného provozovatele, mezi něž patří i jednání na straně jeho řidiče (§420 odst. 2 obč. zák.), závisí na zvážení všech zjištěných konkrétních příčin, které vedly ke škodě či ovlivnily její rozsah. Významné jsou všechny okolnosti na obou stranách, jež se na konečném výsledku podílely, především pak takové jednání, jež znamená přímé porušení právní povinnosti. Odvolací soud okolnosti zjištěné na obou stranách zvažoval, a ačkoliv uvedl, že pokud by žalobkyně jela blíže k pravému okraji vozovky, ke střetu by nedošlo, uzavřel, že způsob jízdy žalobkyně neměl podíl na nehodě a vzniku jí způsobené škody. Není sice vyloučeno, aby výsledek porovnání vyústil v závěr, že vliv okolností na straně poškozeného je natolik minimální, že jeho spoluodpovědnost za škodu nezakládá, v dané věci však odvolací soud z možných příčin nehody vyloučil způsob jízdy žalobkyně, která v rozporu s §11 odst. 1 silničního zákona – stejně jako řidič Tatry - nejela při pravém okraji vozovky, s tím, že mohla důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci dodrží pravidla silničního provozu. Avšak důvodně spoléhat na to, že ostatní řidiči dodrží pravidla silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností v dané situaci neplyne obava, že tomu tak nebude, a stále platí, že je povinností řidiče jet při pravém okraji vozovky, a to i v případě, že v protisměru není žádný provoz. Zároveň je podstatné, že důvodné spoléhání na chování ostatních účastníků silničního provozu nelze bez dalšího ani v přehledné situaci považovat za takovou zvláštní okolnost ve smyslu §11 odst. 1 silničního zákona, jež by bránila jízdě vozidel při pravém okraji vozovky, a vyloučila tak stanovenou povinnost řidičů.
I když je v dané věci jednoznačné, že hlavní podíl na vzniku škody žalobkyně je na straně řidiče žalované, dovolací soud ze shora uvedených důvodů nesouhlasí s právním posouzením otázky spoluzavinění ve smyslu §441 obč. zák. v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, a v tomto směru poukazuje na odlišný právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4427/2013, v němž na obdobném skutkovém základě byl odpovídající podíl poškozeného na vzniku škody stanoven 20 %.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor vyslovený v usnesení odvolacího soudu není správný; proto Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech řízení před soudy všech stupňů, včetně řízení dovolacího (§243g o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu