ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.311.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 311/2017-406
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: R. K. , zastoupený JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem Fügnerova 651/III, Poděbrady, proti žalovaným: 1. Česká pojišťovna a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, 2. J. K. , zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov, 3. J. K. , zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov, o 3 964 436 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 289/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014, č. j. 55 Co 227/2014 - 262, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 55 Co 227/2014 - 262, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2013, č. j. 16 C 289/2009-217, v zamítavém výroku o věci samé (III) ohledně částky 3 379 490 Kč s příslušenstvím a ohledně úroků z prodlení z částky 168 600 Kč, změnil jej v tomto výroku ohledně částky 168 600 Kč tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 168 600 Kč, a zrušil jej v tomto výroku do částky 416 346 Kč s úroky z prodlení z částky 90 660 Kč a ve dále výrocích IV-VII o nákladech řízení účastníků a nákladech státu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvoláním žalobce byl napaden výrok III rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 964 436 Kč představující odškodnění bolesti ve výši 325 680 Kč, odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 3 547 490 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku 90 666 Kč a náhradu nákladů léčení ve výši 600 Kč. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, který na základě dokazování zjistil, že dne 27. 10. 2007 došlo k dopravní nehodě, při níž žalobce utrpěl polytrauma, poranění močového měchýře, řadu zlomenin, tržných ran a oděrek. Dopravní nehodu zavinil třetí žalovaný jako řidič vozidla, jehož vlastníkem byl druhý žalovaný a v době dopravní nehody bylo vozidlo pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u první žalované. Žalobce je po úrazu částečně invalidní, trpí těžkou poruchou statodynamiky krční páteře, bolestmi a omezením hybnosti v levém kyčelním kloubu, má jizvy, trpí posttraumatickou stenosou močové trubice a vadným stereotypem chůze s napadáním na levou dolní končetinu, poruchami spánku a depresemi. Tyto následky nelze zcela napravit ani podstatně zlepšit, do budoucna lze předpokládat pouze zlepšení psychického stavu žalobce. Žalobce před úrazem rybařil, jezdil na motorce, lyžoval, jezdil na vodu, sporty provozoval rekreačně. Pomáhal s rekonstrukcí domu, pracoval v lese. Po úrazu již žádný z dřívějších sportů neprovozuje, špatně se pohybuje, není schopen provádět ani běžné práce související s chodem a údržbou domu, vadí mu delší sezení, má problémy v intimním životě. Po úrazu se oženil, má dceru, pracuje v nemocnici na 6 hodin denně jako údržbář. Znalec ohodnotil ve znaleckém posudku ztížení společenského uplatnění včetně jeho navýšení dle §6 vyhlášky č. 440/2001 Sb. 2 800 body, což činí 336 000 Kč při hodnotě 1 bodu 120 Kč. Odvolací soud s odkazem na §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobce podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč.zák.“), a vyhlášky č. 440/2001 Sb., ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že je odůvodněno mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobce dle §7 odst. 3 této vyhlášky, jedná se o případ hodný mimořádného zřetele, protože žalobce utrpěl úraz v mladém věku, s následky se bude potýkat delší dobu, jeho pozice v rodinném a pracovním životě je ztížena, jeho život před nehodou byl poměrně bohatý, s řadou koníčků a společenských aktivit, kterých se musel vzdát. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobci přiznal zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) ve výši 672 000 Kč (zvýšení o dvojnásobek základního ohodnocení), odvolací soud přiznal žalobci dalších 168 000 Kč (0,5 násobek základního ohodnocení) s odkazem na srovnatelné případy řešené Nejvyšším soudem a Městským soudem v Praze. K námitkám odvolatele shrnul, že žalobce se nesprávně dovolává přechodného ustanovení §3029 odst. 1 o. z., v projednávané věci se postupuje podle dosavadních předpisů na základě ustanovení §3028 o. z. Jeho požadavek na odškodnění ZSU ve výši 4 550 040 Kč je zjevně nepřiměřený, neboť se blíží či dokonce přesahuje odškodnění osob s výrazně těžšími následky projevujícími se nemožností samostatného pohybu, ztíženou či ztracenou schopností sebeobsluhy, omezeními ve všech sférách běžného života.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 3 379 490 Kč, napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Za dosud neřešenou právní otázku považoval posouzení jeho nároku na náhradu za ZSU podle §2958 o. z., a to na základě přechodného ustanovení §3029 odst. 1 o. z., protože obč. zák. v §444 odst. 2 odkazuje na vyhlášku č. 440/2001 Sb., která byla ke dni 1. 1. 2014 zrušena. Jestliže se právní předpis dovolává ustanovení, které bylo novým občanským zákoníkem zrušeno (vyhláška č. 440/2001 Sb.), na jeho místo vstupují odpovídající ustanovení o. z. o náhradě škody na zdraví. Ustanovení §3029 odst. 1 se jeví jako speciální k §3028 o. z. Podle dovolatele se odvolací soud při posouzení nároku na náhradu za ZSU odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III ÚS 350/03, obě rozhodnutí zdůrazňují princip proporcionality. Dovolatel považuje přiznanou částku 1 176 000 Kč za nízkou, neodpovídající uvedenému principu. Navrhl změnu napadeného rozhodnutí a přiznání jím požadované částky, případně zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Druhý a třetí žalovaní navrhli odmítnutí dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodného, věc byla odvolacím soudem správně právně posouzena a správně bylo postupováno podle dosavadní právní úpravy s ohledem na ustanovení §3079 o. z.
Nejvyšší soud, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelem předestřená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatelem předestřená právní otázka, jaká právní úprava se použije pro posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, byla již dovolacím soudem vyřešena, napadené rozhodnutí je s tímto řešením v souladu a není důvodu, aby tato otázka byla posouzena jinak, proto uvedená otázka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3028 odst. 3 věty první a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a podle podzákonného předpisu - vyhlášky č. 440/2001 Sb. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015). Přechodné ustanovení §3029 odst. 1 o. z. na projednávanou věc vůbec nedopadá, míří primárně na případy, kdy by jiný (po 1. 1. 2014 platný) právní předpis jmenovitě odkazoval na některý ze zrušovaných předpisů nebo nějakou jeho část, pak na místo zrušeného předpisu vstoupí jemu odpovídající ustanovení o. z. Taková situace však v projednávané věci nenastala a aplikace dovolatelem uvedeného §3029 odst. 1 a následně §2958 o. z. je vyloučena.
Je tedy i v daném případě namístě vyjít ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, který byl vlastní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013. Tento bodový systém sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení náhrady stanovené na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). V projednávané věci soudy obou stupňů takové výjimečné skutečnosti ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky shledaly.
Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. odůvodnění shora citovaného stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008). Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009) nebo je založena na nesprávném právním názoru při aplikaci příslušného ustanovení.
Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), lze dovodit, že odvolací soud základní východiska právní úpravy respektoval a při zvyšování náhrady zvážil všechny relevantní okolnosti - věk a srovnání aktivit žalobce před nehodou a po ní. Jestliže potom provedl srovnání i s jinými dosud řešenými případy, které se svou povahou a charakterem trvalých následků blíží zdravotnímu postižení žalobce, postupoval v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality a neodchýlil se v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe, jeho rozhodnutí není v rozporu s dovolatelem uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, jak jej požadoval žalobce, je podle ustálené judikatury vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, nikoli jen omezeny (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009).
Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst.1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst.3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu