ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.3117.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3117/2017-561
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců: a) statutární město Pardubice , se sídlem úřadu Pernštýnské náměstí 1, Pardubice, IČO 00274046, a b) Pardubický kraj , se sídlem úřadu Komenského náměstí 125, Pardubice, IČO 70892822, proti žalovanému: D. M. , zastoupený JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, o 2.168.352 Kč s příslušenstvím a 2.747.273,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 124 C 16/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 2. 2017, č. j. 18 Co 458/2016-543, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 2. 2017, č. j. 18 Co 458/2016-543, jímž byl ve vztahu k žalobci a) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 2. 2017, č. j. 18 Co 458/2016-543, se ve výroku, jímž byl ve vztahu k žalobci b) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem b) a žalovaným, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se na žalovaném domáhali náhrady škody, kterou jim jako ředitel občanského sdružení způsobil trestnou činností. Rozsudkem Krajského soudu Hradci Králové ze dne 18. 5. 2012, č. j. 2 T 2/2011-9889, byl žalovaný pravomocně odsouzen za trestný čin úvěrového podvodu, jenž spáchal v letech 2001 až 2007 použitím dotací k jinému než určenému účelu, čímž způsobil všem poskytovatelům dotací celkovou škodu 6.721.166,94 Kč. K trestnímu řízení se žalobci připojili se svými nároky na náhradu škody a stejně jako další poškození byli odkázáni na občanskoprávní řízení, neboť výše škody vzniklá jednotlivým poskytovatelům dotací nebyla zjištěna. V konkursním řízení na majetek sdružení byla zjištěna pohledávka žalobce a) ve výši 5.663.128 Kč a pohledávka žalobce b) ve výši 2.806.932,55 Kč a v rámci rozvrhu bylo žalobci a) vyplaceno 120.364,56 Kč a žalobci b) 59.658,76 Kč. Žalobce a) požadoval náhradu škody ve výši 2.168,352 Kč a žalobce b) ve výši 2.747.273,79 Kč.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 124 C 16/2012-515, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 2.168.352 Kč s příslušenstvím, žalobci b) částku 1.294.790,85 Kč s příslušenstvím, žalobu proti žalobci b) co do částky 1.452.482,94 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že žalovaný úmyslně klamal žalobce a neoprávněným čerpáním finančních prostředků z více dotačních titulů a na základě týchž daňových dokladů si od všech poskytovatelů dotací přisvojil celkem částku 6.721.166,94 Kč. S ohledem na závěry adhezního řízení soud rozhodl o výši nároku podle §136 o. s. ř. a podle poměrného výpočtu zjistil výši škody způsobené žalobci a) 2.168.352 Kč a žalobci b) ve výši 1.294.790,85 Kč. Námitku promlčení neshledal důvodnou, neboť žalovaný se úmyslně dopouštěl útoků na majetek žalobce a) od roku 2001 a na majetek žalobce b) od roku 2005 a subjektivní promlčecí doba počala běžet až po zahájení trestního stíhání (16. 7. 2009), kdy se žalobci dozvěděli o osobě škůdce; k trestnímu řízení se připojili v roce 2010 a poté, co byli se svým nárokem odkázáni na řízení občanskoprávní (právní moc trestního rozsudku 1. 6. 2012), žalobce a) uplatnil svůj nárok u soudu 12. 10. 2012 a žalobce b) dne 10. 2. 2014, tedy ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 2. 2017, č. j. 18 Co 458/2016-543, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a k námitce promlčení uvedl, že výrokem trestního rozsudku, jímž byli poškození odkázáni na občanskoprávní řízení, nezačíná nový běh celé promlčecí doby ani běh zbývající části promlčecí doby. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České Republiky sp. zn. 25 Cdo 23/2011 uvedl, že řádným pokračováním v zahájeném řízení ve smyslu §112 obč. zák. se rozumí takové jednání poškozeného, který po skončení trestního řízení podá v přiměřené době žalobu na uspokojení téhož nároku v občanském soudním řízení, a pak pokračuje stavení běhu promlčecí doby. Délka přiměřené doby není stanovena, nýbrž závisí na konkrétních okolnostech případu, zda její běh je i nadále přerušen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k povaze nároku žalobců, mnohosti poškozených subjektů a počtu dílčích útoků trestné činnosti žalovaného odvolací soud uzavřel, že oba žalobci po právní moci rozsudku vydaného v trestním řízení pokračovali ve vymáhání svého nároku v přiměřené době /žalobce a) po čtyřech měsících a žalobce b) po roce a půl/, takže účinky stavení promlčecí doby dále trvaly.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. má být posouzena jinak. Namítá nesprávné právní posouzení otázky stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák., kdy soud za přiměřenou dobu považoval období 4 měsíců a 1,5 roku po vydání odsuzujícího rozsudku, zatímco judikaturou je za přiměřenou považována doba několika měsíců, navíc ani žalobce b) neargumentoval, proč s podáním žaloby otálel a zda k tomu měl závažný důvod. S odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká odvolacímu soudu, že u obou žalobců vzal zřetel pouze na obecné okolnosti a otázkou přiměřenosti délky doby se konkrétně nezabýval. Dále namítá odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 224/2010 a od rozhodnutí publikovaného pod R 27/1977 s tím, že k aplikaci §136 o. s. ř. při určení výše náhrady škody nebyl v projednávané věci důvod a soud není ve smyslu §135 o. s. ř. vázán trestním rozhodnutím, pokud jde o výši škody. Navrhl změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a zamítnutí žaloby, případně zrušení rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 6. 2. 2017, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 – srov. čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k žalobci b) podle §237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, neboť k porušení povinnosti mělo dojít před 1. 1. 2014. Podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení se rovněž posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet před 1. 1. 2014, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po tomto datu (§3036 o. z.).
Právní názor odvolacího soudu na účinky stavení promlčecí doby §112 obč. zák. a její pokračování po skončení trestního řízení je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1442/2008). Avšak pokud jde o konkrétní okolnosti případu, na nichž závisí posouzení přiměřenosti doby z hlediska řádného pokračování v občanskoprávním řízení po skončení trestního řízení, odvolací soud zvažoval povahu nároku na náhradu škody, mnohost poškozených a dílčích útoků trestné činnosti žalovaného a posoudil tyto okolnosti paušálně, bez rozlišení délky doby, jež uplynula od skončení trestního řízení do data uplatnění nároků v občanskoprávním řízení jednotlivými žalobci a bez zvážení konkrétních okolností na straně každého z nich, ačkoliv je zřejmé, že rozdíl mezi datem podání žaloby v občanském soudním řízení u každého z nich činí více než rok. Zatímco z běžné rozhodovací praxe nevybočuje závěr odvolacího soudu, že vzhledem k jím vymezeným okolnostem je doba několika měsíců na straně žalobce a) přiměřená k přípravě a uplatnění jeho nároku v občanském soudním řízení, v případě žalobce b) nelze dobu jednoho a půl roku mít bez dalšího za přiměřenou k podání v podstatě obdobné žaloby. Odvolací soud zohlednil především ty okolnosti, jež pro podání žaloby byly v podstatě shodné u obou žalobců, ačkoliv doba, kdy každý z nich uplatnil svůj nárok u soudu po skončení adhezního řízení, je výrazně odlišná. Podle dosavadní judikatury jsou pro úvahu o přiměřenosti doby ve smyslu §112 obč. zák. relevantní zejména ty okolnosti na straně poškozeného, jež mu bránily v dřívějším uplatnění nároku, příp. konkrétní situace, v níž se po tu dobu nacházel (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2935/2013).
Zjištění výše náhrady za škodu, kterou žalovaný spáchal trestným činem jednotlivým poškozeným, je závěrem skutkovým, jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Námitka nesprávné aplikace §136 o. s. ř. je sice způsobilým dovolacím důvodem, není však důvodná. Soud postupuje podle tohoto ustanovení v případě, že výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, popř. ji nelze zjistit vůbec, přičemž základ uplatněného nároku je dán. Na podkladě skutkových okolností, jež umožňují učinit určité kvantitativní závěry, soud určí výši uplatněného nároku. Právě v daném případě tato situace nastala, aplikace §136 o. s. ř. v projednávané věci je v souladu se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, nebo ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). S tím související námitka postupu podle §135 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s rozhodnutím publikovaným pod R 27/1977 není důvodná, neboť soud určil výši nároku úvahou dle §136 o. s. ř., nikoliv že by při určení výše škody byl vázán soudním rozhodnutím vydaným v trestním řízení.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky stavení promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobce b) na zaplacení částky 1.294.790,85 Kč s příslušenstvím (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud rozsudek v napadeném výroku ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným a v závislém nákladovém výroku ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným bez jednání zrušil (§243a odst. 1 věta první a §243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Pokud dovolání žalovaného směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a) částku ve výši 2.168.352 Kč s příslušenstvím, bylo odmítnuto (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení mezi žalobcem b) a žalovaným, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu