ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.3155.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3155/2017-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové ve věci žalobkyně: M. H. , zastoupená Mgr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti žalovaným: 1. M. N. , 2. M. M. , 3. OKmoney, s. r. o. , IČO 27696961, se sídlem Vídeňská 297/99, Brno, všichni zastoupeni Mgr. Tomášem Fabíkem, advokátem se sídlem Chládkova 2024/28a, Brno, o 450 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 9/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 23/2017-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, č. j. 43 C 9/2014-121, zamítl žalobu na zaplacení 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 124 800 Kč (výrok II).
K odvolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 23/2017-139, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 124.800 Kč, (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud uvedl, že použití §150 o. s. ř., jehož se žalobkyně domáhala odvoláním, nelze odůvodnit pouze jejími osobními a majetkovými poměry, respektive tím, že byla v řízení osvobozena od soudních poplatků a byl jí ustanoven zástupce, aniž by byly zohledněny veškeré další rozhodné okolnosti konkrétní věci. Posoudil proto dále charakter sporu i důvody pro zamítnutí žaloby (žaloba na náhradu škody byla zamítnuta s ohledem na důvodnou námitku promlčení, ve vztahu k žalovanému 2. pak z důvodu nedostatku jeho pasivní legitimace) a uzavřel, že není na místě odepřít žalovaným právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
Usnesení odvolacího soudu ve výroku I napadla žalobkyně dovoláním, v němž za důvod označila nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního sudu. Podle dovolatelky odvolací soud při úvaze, zda o náhradě nákladů řízení rozhodnout dle §150 o. s. ř., nezkoumal její majetkové a sociální poměry. Má za to, že v řízení bylo nesporně zjištěno, že dovolatelka je důchodkyně, zcela nemajetná, s jediným zdrojem příjmu, kterým je starobní důchod. Je tak podle ní zřejmé, že nemá prostředky k uhrazení náhrady nákladů řízení žalovaným, přičemž vzhledem ke svému věku ani nedokáže pochopit smysl soudního rozhodnutí, které jí ukládá zaplatit částku 124 800 Kč. Takové rozhodnutí považuje za nepřiměřeně tvrdé. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil ve výroku I tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalobkyni se neukládá nahradit žalovaným náklady řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014).
Konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu okolnosti hodné zvláštního zřetele blíže definuje tak, že při zkoumání jejich existence soud v první řadě přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další hlediska (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, či ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1457/2014). Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže přitom jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ustanovení §150 o. s. ř. totiž neslouží ke zmírňování majetkových a sociálních rozdílů mezi procesními stranami (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4181/2016), což potvrdil i Ústavní soud (srov. např. jeho nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Odvolací soud v posuzované věci přiznáním práva žalovaným na náhradu nákladů řízení rozhodl v souladu se zásadou úspěchu ve věci, dostatečně zdůvodnil, na základě jakých konkrétních okolností se od uvedeného principu nemínil odchýlit (výjimečným použitím §150 o. s. ř.), přiléhavě zdůraznil, že žalobkyně vyvolala soudní spor a z jakých důvodů v něm nebyla úspěšná, a pohyboval se tak v prostoru vymezeném ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu (nastíněnou shora). Za tohoto stavu dovolání žalobkyně nesplňuje předpoklad přípustnosti (§237 o. s. ř.), a bylo proto v souladu s §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu