ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.3517.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3517/2017-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně: ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem Teplická 874/8, Děčín 4, IČO 24729035, zastoupena doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti žalovanému: J. S. , zastoupen JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 273/2011, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 13 Co 20/2017-348, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, č. j. 21 C 273/2011-307, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 602 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení 710 443 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 166 988,85 Kč a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 1841 Kč a žalovanému 59 Kč. Žalobkyně se na žalovaném domáhala náhrady škody ve výši 733 045 Kč za neoprávněný odběr elektřiny, z toho 22 602 Kč činí náklady spojené se zjištěním neoprávněného odběru a 710 443 Kč škoda vypočítaná dle §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě. Škoda byla vyčíslena za období dvou let do 22. 2. 2011. Soud pro zjištění výše neoprávněného odběru a výše škody neaplikoval §14 citované vyhlášky, ale ustanovil znalce, který porovnal spotřebu v následujícím období po ukončení neoprávněného odběru s předchozí spotřebou naposled správně měřenou a dospěl k rozdílu 3,659 kWh/den, tj. k neoprávněnému odběru ve výši 1200 kWh za 328 dní.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 13 Co 20/2017-348, rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, v zamítavém výroku jej do částky 702 963 Kč s příslušenstvím rovněž potvrdil a do částky 7 480 Kč s příslušenstvím jej změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni ještě částku 7 480 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Odkázal shodně se soudem prvního stupně na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, a uzavřel, že v projednávané věci škůdce prokázal, že výše škody stanovená podle §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. je mnohonásobně (10-11x) vyšší než jeho platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, proto nelze bez dalšího akceptovat výpočet výše škody podle §14 této vyhlášky. Takto vypočtená škoda by v převážné míře plnila funkci sankční, nikoli kompenzační. Souhlasil tudíž se zjištěním výše škody na základě závěru znaleckého posudku, pouze uvažoval na rozdíl od soudu prvního stupně, že neoprávněný odběr trval dva roky, jak sdělil sám žalovaný.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 13 Co 20/2017-348, podali dovolání oba účastníci.
Dovolání žalobkyně směřovalo proti části výroku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně namítala, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a otázka, na jejímž posouzení rozhodnutí závisí, nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Soudy obou stupňů vyšly při stanovení výše škody ze znaleckého posudku Ing. Soukupa, nevypořádaly se však s námitkami žalobkyně proti tomuto posudku. Sám znalec uvedl, že vyčíslit škodu na základě soupisu spotřebičů nelze, když není známo jejich časové využití v inkriminované době. Z pohledu žalobkyně je však jím zvolený postup porovnání spotřeb ještě méně věrohodný. Žalovaný totiž jistě přizpůsobil spotřebu po odhalení neoprávněného odběru tak, aby nevzbuzoval další podezření. Znalecký posudek též nezohlednil zjištění techniků žalobkyně, že zjištěný neoprávněný odběr v daném okamžiku odpovídal značně náročnému spotřebiči-elektrickému topení. Znalec nekriticky přejímal tvrzení žalovaného o časovém využití objektu, přičemž o něm svědčili pouze svědci s osobním vztahem k žalovanému. Žalobkyně má za to, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda se soudy mohou při stanovení výše škody za neoprávněný odběr odchýlit od postupu stanoveného vyhláškou č. 51/2006 Sb., když byly splněny podmínky k její aplikaci, tedy především nemožnost stanovit skutečnou výši škody a přistoupit k pokusu o přibližné stanovení výše škody například na základě znaleckého posudku. Soudy tento postup v projednávané věci zvolily, a podle mínění žalobkyně tak věc nesprávně právně posoudily. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v potvrzující části výroku I zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného směřovalo proti výroku o nákladech řízení a proti části výroku, jíž byl změněn zamítavý výrok o věci samé a potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný spatřoval přípustnost dovolání v řešení otázky, zda lze škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektřiny navýšit o náklady vynaložené na nápravu důsledků neoprávněného odběru ve smyslu §15 vyhlášky č. 51/2006 Sb. i v případě, že výše škody nebyla vypočtena podle §14 této vyhlášky. Podle dovolatele tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání považoval za přípustné též pro to, že se odvolací soud při aplikaci §150 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nepřihlédl k majetkovým, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, nepřihlédl k výši nákladů a nevyzval účastníky, aby se k zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřili. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil podaná dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že obě dovolání byla podána včas, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 13 Co 20/2017-348, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 2016, č. j. 21 C 273/2011-307, v částce 702.963 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu o výši nároku není odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalovaného směřující proti potvrzujícímu i měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž mu bylo uloženo zaplatit celkem 30.082 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a spor o náhradu škody, způsobené porušením zákazu neoprávněného odběru elektřiny odběratelem z elektrizační soustavy (§51 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb.), není z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vztahem ze spotřebitelské smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2376/2014, uveřejněné pod č. 12/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Dovolání žalovaného do nákladového výroku rovněž není přípustné, nákladový výrok není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka důvodnosti nepřiznání náhrady nákladů úspěšnému žalovanému podle ustanovení §150 o. s. ř. byla za daných skutkových okolností posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Právní názor odvolacího soudu na způsob výpočtu náhrady za neoprávněný odběr elektrické energie na základě znaleckého posudku a nikoli podle §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které v případě nevysvětleného nepoměru mezi předchozím legálním odběrem a vyhláškovou výší náhrady za odběr neoprávněný (dosahující až desetinásobku) jde o nepřiměřené a nadměrné břemeno, a nikoliv o spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na ochraně majetku distributora a neoprávněného odběratele. Soud proto nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky, ale pro svůj závěr o výši škody může vzít v úvahu předchozí historii spotřeby energie nebo i výši škody, která byla určena prostřednictvím znaleckých posudků, a prováděcí právní předpis k zákonu č. 458/2000 Sb., energetický zákon, tj. vyhlášku č. 51/2006 Sb., neaplikovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 201/2013, usnesení Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13 a nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15 ).
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaný neoprávněně odebíral elektrickou energii v období od 22. 2. 2009 do 22. 2. 2011. V předcházejícím období let 2005 až 2009 byla průměrná spotřeba v odběrném místě vyrovnaná (pohybovala se mezi 25 až 22 kWh/den), k poklesu spotřeby došlo od dubna 2010, a po obnovení dodávky elektřiny (18. 3. 2011) do roku 2015 opět dosahovala předchozích hodnot. Znaleckým posudkem znalce Ing. Ivana Soukupa bylo stanoveno množství neoprávněně odebrané elektřiny porovnáním spotřeby zjištěné v rozhodném období s předchozí spotřebou i se spotřebou zjištěnou po zrušení neoprávněného odběru (průměrně 25,838 kWh/den) v rozsahu 3,659 kWh/den (což za rozhodné období dvou let činí 13.582,39 Kč). Byl-li zjištěn rozdíl mezi předchozím i následným odběrem (jež se podstatně nelišily) a vyhláškovou výší náhrady za neoprávněný odběr ve výši více jak desetinásobku, jedná se o nevysvětlený nepoměr ve smyslu výše citované judikatury a za uvedených okolností je způsob zjištění množství neoprávněně odebrané elektřiny srovnáním známé spotřeby nejvýstižnější postup, jak se přiblížit ke skutečné výši škody. Za této situace se odvolací soud při stanovení výše škody neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud pak žalobkyně v dovolání napadá závěry znaleckého posudku Ing. Ivana Soukupa, nesměřují tyto námitky proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovým závěrům týkajícím se výše škody, a nejsou proto podle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem.
Rozhodl-li odvolací soud o nákladech řízení dle §150 o. s. ř., přesvědčivě vysvětlil, v čem spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Odkazy žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015, ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2853/2014, nebo ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, jen potvrzují již ustálený závěr, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), kterou však lze v konkrétním – výjimečném – případě s ohledem na obecné chápání spravedlnosti prolomit. Pro takové rozhodnutí jsou významné nejen majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků, zvážení dopadu do majetkových poměrů povinného, ale i oprávněného účastníka, ale rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Porovnání majetkových a sociálních poměrů účastníků tedy není jediným či výlučným hlediskem pro případnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., neboť zásadní vliv mohou mít i jiné konkrétní okolnosti, a to takové, které mají skutečně významný dopad na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Za takovou okolnost hodnou zvláštního zřetele, která v konkrétním případě vedla k soudnímu uplatnění nároku a pro kterou by bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu, kdo v řízení úspěch neměl, je v soudní praxi považována i ta okolnost, že účastník se proti druhému dopustil protiprávního, popř. trestného činu, v jehož důsledku vznikl nárok na náhradu škody a tím bylo vyvoláno soudní řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3740/2015, ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5278/2015, nebo ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3364/2016). Dovoláním napadené rozhodnutí je proto i v nákladovém výroku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka důvodnosti nepřiznání náhrady nákladů úspěšnému žalovanému podle ustanovení §150 o. s. ř. byla za daných skutkových okolností posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Námitka, že žalovanému nebylo soudem prvního stupně umožněno se k aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nesměřuje proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání obou účastníků podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu