ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.393.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 393/2018-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. T. , zastoupený Mgr. Simonou Hejdovou, advokátkou se sídlem Koliště 1965/13a, Brno, proti žalovanému: J. Šl. , IČO 15577449, advokát se sídlem Komenského 617/20, Kyjov, o 61.028 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 276/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 17 Co 149/2016-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č.j. 14 C 276/2014-168, uložil žalovanému zaplatit žalobci 59.228 Kč a nahradit mu náklady řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný jako advokát, který jej zastupoval v řízení před Okresním soudem Praha-západ ve věci sp. zn. 9 C 164/2009, neoznačil v žalobě všechny důkazy, nedostavil se bez omluvy k jednání nařízenému na 5. 8. 2010, o jednání ho neinformoval, v důsledku čehož byla rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 8. 2010, č. j. 9 C 164/2009-43, žaloba zamítnuta a žalobce byl zavázán nahradit protistraně náklady řízení ve výši 34.060 Kč. Soud zmíněné skutečnosti vzal za prokázané a dále zjistil, že odvolání proti zmíněnému rozsudku Okresního soudu Praha-západ bylo jako opožděné odmítnuto. Žalovaný následně podal v zastoupení žalobce dvakrát žalobu pro zmatečnost, avšak řízení byla zastavena pro nezaplacení soudního poplatku. V mezidobí byla nařízena exekuce na majetek žalobce k vymožení pohledávky náhrady nákladů řízení a žalobce byl zavázán k úhradě nákladů exekuce ve výši 25.168 Kč. Žalobce uhradil na účet Exekutorského úřadu v Přerově 50.692 Kč dne 6. 1. 2012 a 8.536 Kč dne 9. 1. 2012. Z podnětu žalobce bylo s žalovaným zahájeno kárné řízení Českou advokátní komorou, jejímž rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. K 120/2013, bylo konstatováno, že se žalovaný dopustil kárného provinění tím, že neinformoval žalobce o doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku ze žaloby pro zmatečnost, sám toto zaplacení nezajistil, v důsledku čehož bylo řízení pravomocně zastaveno, o čemž žalobce rovněž neinformoval. Žalovaný dále žalobce neinformoval, že nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 8. 2010. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce je dán podle §420 odst. 1 obč. zák. a §16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. K námitce promlčení, kterou vznesl žalovaný, uvedl, že otázku, kdo za způsobenou škodu odpovídá, žalobce byl schopen posoudit alespoň předběžně až od 5. 11. 2013, kdy Česká advokátní komora sdělila žalobci, že s žalovaným bylo zahájeno kárné řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok promlčen není, jestliže v dané věci byla žaloba podána 22. 8. 2014, tedy při zachování jak tříleté objektivní, tak i dvouleté subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu §106 odst. 1, 2 obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 17 Co 149/2016-224, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil jeho závěr, že žaloba byla podána v objektivní tříleté promlčecí lhůtě. Nesouhlasil však s tím, jak soud prvního stupně stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Podle odvolacího soudu žalobce věděl o vzniku škody v podobě náhrady nákladů nalézacího řízení ve výši 34.060 Kč a náhrady nákladů exekučního řízení ve výši 26.168 Kč v okamžiku, kdy tyto částky uhradil na účet Exekutorské komory. Žalobce byl o výsledcích řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 164/2009, a tedy o vydaném rozsudku a odmítnutí odvolání informován již v lednu 2011. Usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 2. 2012, č. j. 3 C 88/2012-19, kterým bylo již druhé řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, žalobce obdržel 1. 6. 2012. Nejpozději tedy 1. 6. 2012 muselo být žalobci zřejmé, že se mu právní moc a vykonatelnost rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 8. 2010, č. j. 9 C 164/2009-43, nepodařilo zvrátit žalobami pro zmatečnost, že exekuce je vůči němu vedena oprávněně a že je tedy povinen náklady nalézacího řízení i exekučního řízení uhradit, což již 6. 1. 2012 a 9. 1. 2012 učinil. Povinnost k zaplacení zmíněných nákladů se odvíjela od jednání žalovaného, přičemž neexistuje žádná jiná osoba, která by přicházela v úvahu jako škůdce. Žalobci tak dle odvolacího soudu muselo být nejpozději 1. 6. 2012 zřejmé, kdo za jím tvrzenou škodu odpovídá a nejpozději od tohoto data je třeba počítat počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí lhůty. Uzavřel, že byla-li žaloba podána až 22. 8. 2014, je žalobcův nárok promlčen.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky promlčení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dle něj jde částečně o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, neboť daná věc vykazuje značná specifika ohledně informační asymetrie mezi advokátem a jeho klientem. Namítá, že odvolací soud nevycházel z ustálené judikatorní praxe, podle které subjektivní promlčecí lhůta počíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o osobě, která za ni odpovídá, přičemž se má vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se dříve o škodě a odpovědné osobě. Má za to, že prokázanou vědomost o osobě škůdce měl až v době, kdy mu bylo sděleno Českou advokátní komorou, že s žalovaným bylo zahájeno kárné řízení, tedy 5. 11. 2013. Dovolatel poukazuje na to, že žalovaný ho dostatečně neinformoval o stavu řízení vedeného před Okresním soudem Praha-západ, neposkytoval mu náležité vysvětlení a podklady pro uvážení dalších kroků, které často činil bez jeho vědomí, případně ho uváděl v omyl. Zdůraznil rovněž, že je právní laik, v civilním procesu a jeho opravných prostředcích se nevyzná, stejně jako v sofistikovaných odůvodněních rozhodnutí soudů. Namítá, že dlouho neměl možnost zjistit, že škůdcem je žalovaný, který, vznesl-li námitku promlčení, je navíc tím, koho tíží důkazní břemeno ohledně počátku běhu promlčecí lhůty. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení, popřípadě rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že nárok žalobce neuznává a opětovně vznesl námitku promlčení. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k ustanovení §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody §106 odst. 1 obč. zák. váže na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatel poukazuje, ale i z dalších jednoznačně plyne, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, a ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, publikované pod C 2202 a C 2220 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Nemusí jít přímo o zjištění, nezpochybnitelnou jistotu v běžném slova smyslu, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu; vychází se přitom z prokázané vědomosti poškozeného. Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827). Citovaná judikatura je použitelná i při posouzení nároku na náhradu škody uplatněného klientem vůči advokátovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3734/2008, Soubor C 9720, a ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015, Soubor C 14879).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění (která podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu), dovolatel uhradil náhradu nákladů nalézacího řízení před Okresním soudem Praha-západ ve věci sp. zn. 9 C 164/2009 ve výši 34.060 Kč a náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 26.168 Kč na účet Exekutorské komory 6. 1. 2012, resp. 9. 1. 2012. O výsledcích zmíněného nalézacího řízení, tedy o vydaném rozsudku a odmítnutí odvolání pro opožděnost byl ze strany žalovaného informován již v lednu 2011, kdy byl s vydanými rozhodnutími zároveň seznámen. Usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 2. 2012, č. j. 3 C 88/2012-19, kterým bylo již druhé řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, dovolatel obdržel 1. 6. 2012.
Pokud odvolací soud konstatoval, že dovolatel měl vědomost o tom, kdo odpovídá za škodu spočívající v jeho úhradě nákladů řízení ve věci sp. zn. 9 C 164/2009 již v lednu 2011, kdy se dozvěděl o neúspěchu v nalézacím řízení a o žalovaným opožděně podaném odvolání, učinil tak v souladu s výše zmíněnou ustálenou judikatorní praxí dovolacího soudu. Již v té době měl k dispozici vydaná rozhodnutí a tedy i ty informace o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž bylo možno učinit závěr o příčině vzniku škody, a tedy i o subjektu odpovědném za tuto příčinu, tj. že chybným postupem žalovaného (v předmětném rozsudku se uvádí, že v důsledku nepřítomnosti žalobce u jednání dne 5. 8. 2010 jej soud nemohl vyzvat k předložení důkazů k prokázání žalobních tvrzení) došlo k zamítnutí žaloby a k uložení povinnosti dovolateli nahradit protistraně náklady řízení.
Odvolací soud nemohl vyloučit, že dovolatel tyto náklady řízení uhradil pod vlivem mylných informací od žalovaného a podaných žalob pro zmatečnost. Avšak informace o tom, že již druhé řízení o žalobě pro zmatečnost bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, neboť žalovaný doplatil soudní poplatek neplatnými kolky, byla další informací o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž bylo možno učinit závěr, že právní moc a vykonatelnost předmětného rozsudku Okresního soudu Praha-západ se dalším chybným postupem žalovaného nepodařilo zvrátit. Tuto informaci dovolatel získal 1. 6. 2012 z usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 2. 2012, č. j. 3 C 88/2012-19. Odvolací soud tak v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu konstatoval, že nejpozději od tohoto okamžiku měl dovolatel plnou vědomost o té skutkové okolnosti, jež byla způsobilá k závěru o subjektu odpovědném za škodu způsobenou následkem nesprávného právního zastupování žalovaným v uvedeném nalézacím řízení.
Z výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro určení okamžiku vědomosti poškozeného o škůdci není rozhodné, zda a kdy byl poškozený sám schopen vyhodnotit, kdo za vzniklou škodu odpovídá, ale kdy disponoval takovými informacemi o skutkových okolnostech, z nichž mohl učinit závěr o totožnosti odpovědného subjektu. Tento okamžik tak odvolací soud v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu stanovil na 1. 6. 2012 jako nejzazší možné datum. Podal-li žalobce žalobu 22. 8. 2014, učinil tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu