ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.4163.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 4163/2018-771
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem ve věci žalobkyně: Česká kancelář pojistitelů , se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, IČO 70099618, zastoupená Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo náměstí 82, Beroun, proti žalovanému: J. D. , narozen XY, bytem XY, zastoupen Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem Nerudova 63/16, Chomutov, o 4.999.076 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 C 82/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 9 Co 1168/2016-667, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.118 Kč k rukám Mgr. Jiřího Gregůrka, advokáta se sídlem Husovo náměstí 82, Beroun, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 9 Co 1168/2016-667, byl výrokem I rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 4. 2016, č. j. 20 C 82/2005-579, potvrzen ve výrocích I, II, V a VI, ve výroku III byl změněn ve výši náhrady nákladů řízení a ve výroku IV byl rozsudek zrušen, a výrokem II rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dle žalobních tvrzení dne 3. 2. 2000 došlo k dopravní nehodě způsobené žalovaným, jenž při průjezdu kolem zastávky autobusů přehlédl chodkyni přecházející vozovku, srazil ji a způsobil jí těžká zranění s trvalými následky, za něž žalobkyně dosud uhradila částku 4.999.076 Kč, neboť žalovaný neměl v době nehody sjednáno povinné pojištění odpovědnosti. Žalovaný popíral svoji odpovědnost za nehodu, neboť si ji způsobila poškozená sama, když mu zcela nečekaně vstoupila do cesty. Okresní soud vyšel z částečného uznání nároku žalovaným do výše 1.792.299 Kč s příslušenstvím, a v této části rozhodl rozsudkem pro uznání, ve zbytku žalobu zamítl, neboť si poškozená vznik škody zavinila svým chováním. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem i právním posouzením okresního soudu, dovodil, že k vydání rozsudku pro uznání byly splněny všechny podmínky, a nepřisvědčil námitce žalovaného, že částečné uznání dluhu neučinil on, nýbrž jeho právní zástupce, který k takovému úkonu nebyl oprávněn, a že tento úkon vzal poté zpět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – zastoupen advokátem – dovolání, jež má být přípustné dle §237 o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel předestřel dovolacímu soudu k řádnému a správnému zodpovězení otázku týkající se charakteru plné moci žalovaného pro předchozího právního zástupce a uznávacího prohlášení. Žalovaný je přesvědčen, že se jedná o neplatný úkon předchozího právního zástupce, jenž byl v rozporu s konstantním postojem žalovaného, a proto neplatí. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání uvedla žalobkyně, že dovolání trpí vadou, neboť v něm dovolatel neuvádí, v jakém rozsahu napadá rozsudek odvolacího soudu, přestože je dovolatel v části výroku úspěšný a žaloba byla proti němu zamítnuta, v částí náhrady nákladů řízení již dovolání není přípustné a v části, v níž žalobě bylo vyhověno, neuvádí předpoklady přípustnosti dovolání. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a v čem konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, anebo pouhý odkaz na toto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Výše uvedený požadavek však dovolatel nesplnil, neboť z obsahu dovolání není zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje. V obecné rovině uvádí všechny alternativy přípustnosti dovolání uvedené v §237 o. s. ř., žádnou z nich pak nekonkretizuje ve vztahu k projednávané věci. Nevymezuje konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž formuluje neurčitou otázku charakteru plné moci, jíž se však odvolací soud nezabýval (v tomto směru jde o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti dle §241a odst. 6 o. s. ř.), a charakteru uznání části nároku dle §153a odst. 1 o. s. ř., k jehož výkladu existuje četná judikatura dovolacího soudu, kterou ovšem dovolatel pomíjí, a uvádí rozhodnutí dovolacího soudu k otázce uznání dluhu dle §558 obč. zák., aniž by uvedl, k jakému předpokladu přípustnosti tím směřuje. Polemika s významem uznávacího prohlášení zástupce žalovaného je kritikou výkladu projevu vůle, tedy kritikou skutkových zjištění, která přípustnost dovolání založit nemůže. Zcela pak chybí údaj o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá.
Jelikož dovolání – ani při posouzení z obsahového hlediska – neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani rozsah dovolání, a uvedené nedostatky nebyly v zákonné dovolací lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z ustanovení §243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele (povinně zastoupeného advokátem) k odstranění vad dovolání nevyzývá. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 15.500 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalovaného (za předmět dovolacího řízení byla považována pouze částka 1.792.299 Kč), z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném od 1. 7. 2018), to vše zvýšeno o 21 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3.318 Kč, celkem tedy 19.118 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu