ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.4466.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 4466/2017-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: město Roztoky, se sídlem úřadu nám. 5. května 2, Roztoky, IČO 00241610, zastoupené Mgr. Filipem Smějou, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti žalované: O. V., zastoupená JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem Platnéřská 88/9, Praha 1, o 75.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 98/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017, č. j. 25 Co 83/2017-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.324 Kč k rukám JUDr. Michala Steinera, advokáta se sídlem Platnéřská 88/9, Praha 1, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 2. 12. 2016, č. j. 8 C 98/2016-214, zamítl žalobu na zaplacení 75.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalující město se domáhalo na žalované bývalé starostce náhrady škody, vzniklé zaplacením pokuty uložené mu Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže za správní delikt při zadávání veřejné zakázky. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci byla rozhodnutím úřadu ze dne 15. 8. 2013 ve spojení s rozhodnutím ze dne 23. 12. 2014 uložena pokuta 75.000 Kč za správní delikt podle §120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu, že předpokládanou hodnotu veřejné zakázky žalobce nestanovil se zahrnutím všech požadovaných plnění, takže nezvolil příslušné zadávací řízení, čímž mohlo dojít k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Po provedeném řízení soud uzavřel, že zadávací řízení zadal tajemník městského úřadu žalobce, nikoliv žalovaná, která žádnou povinnost neporušila, a to ani podpisem dodatků ke smlouvě. Žalobci sice škoda vznikla zaplacením uložené pokuty, ne však zaviněním žalované, která po zjištění kontrolní komise o překročení finančního limitu pro zakázku malého rozsahu přijala opatření o provádění pouze nezbytných prací. Nebyl tak splněn základní předpoklad vzniku její odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 25 Co 83/2017-237, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po částečném opakování dokazování se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dovodil, že za situace, že žalovaná byla pověřena radou města k uzavření smlouvy s vítězem poptávkového řízení (se společností Aldera NET s. r. o.), nemohla se dopustit protiprávního jednání; v rozhodné době sice byla statutárním orgánem žalobce, jednala však na základě vyjádřené vůle rady města; rada města vzala na vědomí zprávu sepsanou výběrovou komisí a uložila městskému úřadu zahájit jednání se společností Aldera NET s. r. o. Odvolací soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu uvedl, že starosta nemůže nijak měnit vůli zastupitelstva obce a pokud byla žalovaná radou města zmocněna, aby uzavřela smlouvu dle poptávky a následné nabídky vítězné společnosti, nedopustila se protiprávního jednání. Ačkoliv konstrukce smlouvy přesouvající konkrétní plnění do dodatků uzavřených téhož dne není obvyklé, nelze ani z nich dovodit překročení rámce nabídky a poptávky.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to zda je starosta obce, která nemá vnitřními předpisy stanovenou odpovědnost jednotlivých osob, odpovědný za určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky a zda je odpovědný za překročení limitu pro zakázku malého rozsahu v případě, že je o překročení limitu informován a nápravu nezjedná, a dále závisí na otázce procesní, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, zda rozsudek soudu prvního stupně měl být zrušen pro nepřezkoumatelnost, když v jeho odůvodnění není uvedeno, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení důkazů, a zda odvolací soud se měl vyjádřit k odpovědnosti starosty obce za porušení povinností plynoucích ze zákona č. 320/2001 Sb. Namítá, že se odvolací soud nezabýval porušením povinnosti žalované podle zákona o finanční kontrole a vyhlášky č. 416/2004 Sb., ačkoliv dovolatel je přesvědčen, že žalovaná byla povinna k výkonu předběžné řídící kontroly, je odpovědná za nesprávné stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky a porušila i povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, když po zjištění kontrolní komise o překročení finančního limitu nezastavila proplácení faktur a odběr dalšího plnění. S poukazem na §157 odst. 2 a §132 o. s. ř. dovozuje nepřezkoumatelnost rozsudků soudů obou stupňů z důvodu, že se soudy nevypořádaly s jeho tvrzením o porušení povinností žalované podle zákona o finanční kontrole. Navrhl změnit rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje, případně rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela důvody dovolání, poukázala na to, že pokuta byla uložena za uzavření smlouvy na základě nesprávného zadání veřejné zakázky z důvodu nesprávného stanovení její hodnoty, v tomto směru ona realizovala vůli obecní rady a zpochybňování jejího postupu po zjištění kontrolní komise nemá souvislost s uloženou pokutou stejně jako polemika o porušení zákona o finanční kontrole. Právní posouzení soudy obou stupňů považuje za řádné a precizní. Navrhla zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 3 o. s. ř.), účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však podle §237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Na řešení hmotněprávních otázek předestřených dovolatelem v obecné rovině, zda starosta obce nese odpovědnost za stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky a zda je zodpovědný za překročení limitu pro zakázku malého rozsahu, rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nespočívá, neboť odvolací soud posoudil odpovědnost žalované za škodu podle §420 obč. zák. na základě konkrétních skutkových zjištění daného případu a v souladu s požadavkem žalobce na náhradu škody, jež mu vznikla zaplacením pokuty 75.000 Kč, uložené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže za spáchání správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, spočívajícího v nesprávně stanovené předpokládané hodnotě veřejné zakázky. Na základě zjištění, že žalovaná byla radou města pověřena k uzavření konkrétní smlouvy s vítěznou společností za stanovených podmínek, zabýval se odvolací soud otázkou, zda žalovaná v uzavřené smlouvě včetně jejích doplňků dodržela tyto podmínky, vztahující se k předpokládané hodnotě veřejné zakázky, neboť porušením povinností starosty by bylo, nesplnil-li řádně úkol, jenž mu byl uložen městskou radou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1319/2004, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2904/2005). Odvolací soud pak po právní stránce posuzoval odpovědnost žalované konkrétně z toho hlediska, zda její jednání vyvolalo právě tu škodu, jejíž náhradu žalobce požaduje. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že k otázce odpovědnosti starosty obce za porušení zákona č. 320/2001 Sb. a vyhlášky č. 416/2004 Sb. se odvolací soud nevyjádřil, avšak za dané situace, kdy je od počátku řízení jednoznačné, za jaké pochybení byla správní pokuta uložena, nemá řešení této otázky pro rozhodnutí v této věci právní význam.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně vyjádřil k námitkám žalobce o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, které odmítl bez bližšího zdůvodnění, avšak v tomto směru se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatel dovozuje. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou totiž jen obecné požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí relevantní odvolací důvody (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014). Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v názoru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, jestliže odvolací soud vzhledem k obsahu odůvodnění rozsudku nemá prostor pro jeho bližší rozbor, protože nemá k dispozici podstatná skutková zjištění a ani právní úvahy, se kterými by bylo možno polemizovat, když soud provedené podstatné důkazy jen popsal, aniž by z nich provedl zjištění. O takový případ se v dané věci nejedná.
Namítaným porušením §157 a §132 o. s. ř. dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný pod č. 19/1993 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura). Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na obecné zásady pro obsah odůvodnění uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, 32 Cdo 2948/2009 a 28 Cdo 4118/2010, přehlíží, že v těchto věcech byly důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí shledány zásadní nedostatky, a to za situace, kdy dovolání podle tehdy platné právní úpravy bylo přípustné, avšak – jak vyplývá z §242 odst. 3 o. s. ř. – k jiné vadě řízení může nyní dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné, což není tento případ.
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť na dovolatelem formulované hmotněprávní otázce rozhodnutí Krajského soudu v Praze nespočívá a z hlediska dalších dovolacích námitek není odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 4.100 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 5.324 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2018
JUDr. Marta Škárová
předseda senátu