ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.4563.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 4563/2016-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., IČO 42196451, se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, proti žalované: Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO 62933591, se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 4, zastoupená JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 73, Praha 8, o 110 523 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 433/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, č. j. 20 Co 40/2016-206, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2016, č. j. 20 Co 40/2016-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 840 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ivo Beránka, advokáta se sídlem Sokolovská 73, Praha 8.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 25 C 433/2012-155, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 110 523 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 1. 4. 2011 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu za újmu, vzniklou v roce 2010 ve výši 110 523 Kč, za omezení výše povolených těžeb lesních porostů z důvodu ochrany přírody na pozemcích, k nimž měl právo hospodaření, parc. č. v k. ú. N. H. v chráněném krajinném území - národní přírodní památce (dále jen „NPP“) P. h. na území lesního hospodářského celku (dále jen „LHC“) B. v chráněné krajinné oblasti J. Při výpočtu výše újmy vyšel žalobce z údajů o povolené výši těžby podle schváleného lesního hospodářského plánu (dále jen „LHP“) a jeho změn a z výše skutečné těžby podle lesní hospodářské knihy. Maloplošné zvlášť chráněné území - NPP P. h. - vzniklo výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 2. 2. 1970 a uvedené pozemky byly jeho součástí. Žalobce měl na základě LHP povolenu těžbu ve výši 1 055 000 m 3 dřeva, z důvodu kalamitního stavu bylo v roce 2006 schváleno navýšení na 1 155 000 m 3 a následně v roce 2009 další navýšení na 1 455 000 m 3 . Žalobce vytěžil 1 399 030 m 3 . Na základě uvedených zjištění dovodil soud aktivní legitimaci žalobce k uplatnění nároku podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a podle §58 odst. 4 téhož zákona i pasivní legitimaci žalované. Nárok žalobce shledal důvodným, dospěl k závěru, že žalobce byl v těžbě omezen, jestliže mohl vytěžit 1 455 000 m 3 a vytěžil jen 1 399 030 m 3 . Soud dospěl k závěru, že nedošlo k překročení reálné výše těžeb, neboť žalobci bylo povoleno navýšení těžby z důvodů kalamitních, což nepovažoval za totožné s pojmem překročení reálné výše těžeb. Újma mu vznikla, a to ve výši podle §1 písm. b), bod 10 a přílohy 3, bod 10 vyhlášky č. 335/2006 Sb. (náhrada újmy vzniklé v důsledku omezené výše povolených těžeb při tvorbě lesního hospodářského plánu).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 20 Co 40/2016-206, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 110 523 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil na rozdíl od soudu I. stupně, že žalobci žádná újma nevznikla. Vysvětlil, co se rozumí újmou podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., uvedl, že pro posouzení tohoto nároku je významný poměr mezi možností těžby dřeva podle povolení, obsaženého v LHP, schváleném žalobci na dané období v oblasti LHC B., a těžbou žalobcem v rozhodné době fakticky provedenou. Žalobce v rozhodném období v důsledku kalamitního stavu vytěžil více, než mu stanovil původní LHP pro LHC B., a žádný zisk mu tak v důsledku nemožnosti těžby v oblasti NPP P. h. neušel, těžbu mohl přesunout do jiné oblasti LHC B., což také v důsledku kalamitního stavu učinil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky 1) zda podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. vzniká právo na náhradu újmy ve smyslu §35 odst. 2 tohoto zákona a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod u národní přírodní památky a 2) zda §8 odst. 12 vyhlášky č. 84/1996 Sb. zcela vylučuje právo na náhradu újmy podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod u národní přírodní památky. Přípustnost dovolání spatřoval i v tom, že již vyřešená právní otázka o hypotetickém ušlém zisku žalobce a neexistenci práva žalobce na náhradu škody podle §58 odst. 2 má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to v souladu s právním posouzením této věci soudem I. stupně. Namítal, že odvolací soud se při posouzení nároku žalobce na náhradu újmy podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2558/2012, a rozhodnutí ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3837/2011. V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2558/2012 soud uvedl, že vznik újmy způsobené ztížením lesního hospodaření není podmíněn tím, zda jej žalobce mohl předvídat, nýbrž újma podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. vzniká v důsledku objektivní situace, kdy je právním předpisem nebo rozhodnutím příslušného orgánu omezeno právo hospodaření na určitém pozemku. Ve druhém z uvedených rozhodnutí soud konstatoval, že zákonné omezení hospodaření v lese je omezením vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu a právě ustanovení §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. za ně zajišťuje náhradu, jak ji též garantuje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Předpokladem vzniku nároku na náhradu újmy jsou nastalá a trvající omezení hospodaření vyplývající z části třetí až páté zákona, vznik újmy v důsledku tohoto omezení a uplatnění nároku u příslušného orgánu ochrany přírody ve stanovené lhůtě. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí dospěl v rozporu s uvedenou judikaturou k závěru, že po posouzení poměru mezi možností těžby dřeva podle povolení a těžbou žalobcem v rozhodné době fakticky provedenou žalobci žádný zisk neušel. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud měl nárok žalobce posoudit podle jiného titulu omezení než je náhrada újmy v důsledku omezení výše povolených těžeb, jestliže dospěl k závěru, že újma z tohoto důvodu žalobci nevznikla. Nepostupoval-li tak, rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, a též v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 642/2000. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobcem definovaná přípustnost dovolání působí zmatečně, důvody se navzájem vylučují. Žalobcem uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud při svém rozhodování odchýlit, na posuzovaný případ nedopadají, Nejvyšší soud rozhodoval na základě jiné skutkové situace a řešil jiné právní otázky. Odvolací soud nepostupoval ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 343/09 a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 642/2000, neboť žalobce ani netvrdil jiné omezení podle vyhlášky č. 335/2006 Sb., než omezení výše povolených těžeb, a soud tak nemohl přistoupit k překvalifikaci jeho nároku. K otázkám, které podle dovolatele nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, žalovaná uvedla, že v prvním případě se nejedná o řešení otázky hmotného práva, ale o otázku aplikační, tj. právního posouzení konkrétního uplatňovaného nároku, v druhém případě žalovaný nevyloučil právo na náhradu újmy na území národní přírodní památky, ovšem pouze v případě, že by těžba nemohla být reálně přesunuta do jiné lokality v rámci LHC. Argumentace k přípustnosti dovolání proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, podle žalované neodpovídá §237 o. s. ř. Navrhla, aby soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), sepsáno osobou uvedenou v §241 odst. 4 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při právním posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na řešení dovolatelem předestřených otázek napadené rozhodnutí nespočívá a nejde ani o situaci, kdy by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Odvolací soud vyložil újmu podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. jako synonymum k pojmu škoda s tím, že v projednávané věci přichází v úvahu škoda v podobě ušlého zisku. Na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalobci újma (ušlý zisk) nevznikla, protože měl podle LHP povolenu těžbu v rozsahu 1 055 000 m 3 a na základě navýšení 1 455 000 m 3 , přičemž vytěžil 1 399 030 m 3 , vytěžil tedy více, než mu stanovil původní LHP pro LHC B. V důsledku nemožnosti těžby v oblasti NPP Ptačí hora mu žádný zisk neušel, neboť je zřejmé, že těžbu mohl přesunout do jiné oblasti LHC B., což také v důsledku kalamitního stavu učinil. Závěr, že žalobci ve smyslu §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. újma nevznikla, není odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, ale skutkovým závěrem o existenci újmy. Odklon od ustálené rozhodovací praxe znamená nerespektování ustálené judikatury odvolacím soudem, přičemž vždy se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. V dovolatelem poukazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3837/2011, byla řešena otázka, zda vlastníku lesa náleží náhrada podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. bez ohledu na to, že již v době, kdy se vlastníkem stal, tu omezení těžby dřevní hmoty bylo a on o něm věděl (se závěrem, že náhrady se mohou domáhat i tito vlastníci, nejen ty subjekty, jejichž vlastnictví bude omezeno teprve následně po přijetí této právní úpravy) a jak je možno chápat újmu podle §58 odst. 2 tohoto zákona (jako skutečnou škodu či ušlý zisk). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2558/2012, pak byla řešena otázka aktivní legitimace státního podniku k uplatnění nároku podle §58 odst. 2 zákona (se závěrem, že státní podnik je aktivně legitimován) a otázka, zda újma žalobci vznikla za situace, kdy nemohl důvodně očekávat výnosy z lesního hospodaření na pozemcích, které byly součástí přírodní rezervace ještě před tím, než k nim žalobce nabyl právo hospodaření (se závěrem, že vznik újmy není podmíněn tím, zda jej žalobce mohl předvídat). Od uvedených závěrů se napadené rozhodnutí nijak neodchyluje, naopak je s nimi v souladu. Především však, jak bylo shora řečeno, žalobce brojí jen proti závěru odvolacího soudu o neexistenci újmy v tomto konkrétním případě, tedy proti zjištěnému skutkovému stavu věci, a nepředkládá tak žádnou právní otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, a od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 642/2000 (správně 25 Cdo 643/2000), jestliže žalobcem vylíčený skutkový stav nepodřadil pod jinou možnou újmu podle vyhlášky č. 335/2006 Sb. v případě, že shledal neexistenci újmy vzniklé v důsledku omezené výše povolených těžeb při tvorbě lesního hospodářského plánu. Ani tato argumentace přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel zaměňuje situaci řešenou ve shora uvedených rozhodnutích, kdy účastník vylíčí okolnosti, z nichž svůj nárok dovozuje, a soud je povinen podřadit nárok pod příslušné hmotněprávní ustanovení bez ohledu na to, zda vůbec a jakou právní kvalifikaci nároku účastník v žalobě uvedl, se situací, kdy jde o zcela jiný skutkový základ věci. Dovolatel tvrdil, že byl omezen ve výši povolených těžeb a z tohoto důvodu mu vznikla újma - ušel zisk. Důvod vzniku újmy, tj. rozhodné skutečnosti, z nichž účastník svůj nárok dovozuje, je součástí vylíčení skutkových okolností, nikoli právním posouzením skutku, takže nepřichází v úvahu vyhledání jiného důvodu vzniku újmy soudem podle vyhlášky č. 335/2006 Sb. (např. újma z důvodu ponechání lesa samovolnému vývoji, změny skladby dřevin lesního porostu a další uvedené v příloze č. 3 citované vyhlášky), jak požaduje dovolatel.
Ani v dovolání předestřené právní otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny - zda podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. vzniká právo na náhradu újmy ve smyslu §35 odst. 2 tohoto zákona a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod u národní přírodní památky a zda §8 odst. 12 vyhlášky č. 84/1996 Sb. zcela vylučuje právo na náhradu újmy podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod u národní přírodní památky - nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se totiž na jejich řešení nezakládá. Z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že žalobce obecně má právo na náhradu újmy podle §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., jestliže by byl omezen z důvodu existence národní přírodní památky jako součásti LHC, na němž hospodaří, nicméně za posuzované období mu újma v podobě ušlého zisku nevznikla, neboť omezen nebyl, mohl-li těžbu přesunout do jiné oblasti LHC B., což také učinil.
Argument, podle kterého má být otázka hmotného práva dovolacím soudem posouzena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem a shodně se soudem I. stupně) významově neodpovídá požadavku §237 o. s. ř., aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého (nikoli odvolacího soudu) řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit ( srov. shodně např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013).
Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 22. února 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu