ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.4948.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 4948/2017-152
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců: a) A. B. , b) V. S. , obě zastoupeny JUDr. Terezou Coufalovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Nad sokolovnou 41/7, c) J. B. , d) J. B. , oba zastoupení Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem Praha 10, Jevanská 2423, proti žalované: Česká pojišťovna, a. s. , IČO: 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody pozůstalým, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 52/2015, o dovolání žalobců a), b), c) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, č. j. 21 Co 44/2017-102, takto:
I. Dovolání žalobců a), b), c) a d) proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, č. j. 21 Co 44/2017-102, ve věci samé se zamítají , ve zbytku se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 8. 2016, č. j. 30 C 52/2015-57, uložil žalované zaplatit žalobcům a) a c) každému částku 240.000 Kč, a každému ze žalobců b) a d) částku 175.000 Kč, zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci a) a c) jsou rodiče, žalobci b) a d) sourozenci J. B., policisty, který zemřel při výkonu služby následkem dopravní nehody způsobené K. Č., jenž byl pravomocným rozsudkem shledán vinným trestným činem zabití z nedbalosti, a poškození byli odkázání se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, a to s odůvodněním, že policejní vozidlo, které řídil poškozený, nemělo bez použití modrého majáku právo přednostní jízdy, mělo dodržovat povolenou rychlost a nemělo k jízdě použít tramvajový pás. Dne 16. 7. 2011 při jízdě po H. m. v P. se K. Č. v místě bílé plné čáry otáčel se svým vozidlem do protisměru přes střední tramvajový pás, kde se střetl s přijíždějícím policejním vozidlem, které řídil člen ochranné služby Policie ČR, poškozený J. B. Tímto střetem byl policejní vůz vymrštěn, prorazil svodidla a spadl do Vltavy, a v důsledku toho řidič utonul. Soud prvního stupně dovodil, že poškozený J. B. byl podle §18 odst. 9 zák. a §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále i jen „silniční zákon“), oprávněn při plnění služebních úkolů i bez použití výstražných světel modré barvy překročit nejvyšší povolenou rychlost, a na svém poškození zdraví s následkem smrti nenese žádné spoluzavinění. Žalobcům jako pozůstalým náleží jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. od pojistitele K. Č.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 21 Co 44/2017-102, ve znění opravných usnesení ze dne 15. 3. 2017, č. j. 21 Co 44/2017-106, ze dne 9. 5. 2017, č. j. 21 Co 44/2017-123, a ze dne 19. 7. 2017, č. j. 21 co 44/2017-146, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení částek po 120.000 Kč žalobcům a) a c) a částek po 87.500 Kč žalobcům b) a d), jinak jej v tomto výroku potvrdil, a změnil jej ve výroku o úrocích z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neshledal však správným jeho závěr, že poškozený byl oprávněn překročit nejvyšší dovolenou rychlost při plnění služebních úkolů i bez použití výstražného světla modré barvy. Vyložil rozdíl mezi zvláštním výstražným světelným zařízením modré barvy (tzv. majáček) a doplňkovým zvláštním výstražným zařízením (tzv. stroboskop) ve smyslu §41 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, jenž upravuje právo přednostní jízdy, a uzavřel, že právo přednosti v jízdě mají podle tohoto ustanovení výhradně vozidla policie se zvláštním výstražným světelným zařízením modré barvy, nikoliv vozidla vybavená pouze stroboskopem. Ve smyslu §18 odst. 9 silničního zákona, jenž se týká rychlosti jízdy, řidič vozidla policie bez zapnutého zvláštního výstražného světelného zařízení nemá právo přednosti v jízdě, a dodržovat nejvyšší povolenou rychlost, příp. další dopravní předpisy není povinen pouze, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů policie. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že poškozený neměl zapnutý tzv. majáček při jízdě a neplnil ani nezbytně nutné úkoly policie, stanovené zvláštním právním předpisem (např. při bezprostředním ohrožení lidského života, obecného ohrožení nebo při hrozbě závažné újmy), byl povinen dbát zvýšené opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu. Podíl, kterým přispěl sám poškozený ke škodlivému následku, odvolací soud stanovil ve výši 50%, protože bez zapnutého modrého majáčku jel nepřiměřenou rychlostí (dle znalců 86 km/h) za minimálního provozu v podvečer, nikoliv při nezbytně nutném zásahu, navíc po středním tramvajovém pásu. Viníkem dopravní nehody byl K. Č., ale její tragické následky způsobil svou neuváženou jízdou sám poškozený, který při dodržení povolené rychlosti a při jízdě v pravém jízdním pruhu měl šanci zabránit pádu vozidla do Vltavy a úmrtí utonutím.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci v podstatě shodné dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení právních otázek, o nichž odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu a které dosud nebyly v rozhodovací praxi vyřešeny. Jde o otázku právní síly jednotlivých ustanovení právních předpisů, výše spoluúčasti poškozeného policisty na dopravní nehodě a porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, neboť odvolací soud zcela nepředvídatelně popřel existenci služebního úkolu, která však nebyla mezi stranami sporná. Namítají, že poškozený byl oprávněn překročit povolenou rychlost i bez použití výstražného světla modré barvy, a odvolacímu soudu vytýkají, že dostatečně nezdůvodnil, na základě čeho dospěl k závěru, že poškozený neplnil v době dopravní nehody služební úkol. Uvádějí, že existence služebního úkolu nebyla mezi stranami sporná, avšak odvolací soud po právní stránce nesprávně posoudil kolizi §41 a §18 odst. 9 silničního zákona, nesprávně vyloučil plnění služebního úkolu a vydal zcela nepředvídatelné rozhodnutí. Nesouhlasí s odvolacím soudem ve výkladu pojmu „nezbytně nutný“ služební úkol a namítají, že výši spoluúčasti poškozeného stanovil bez jakékoliv přezkoumatelné právní úvahy. Dovolatelky a) a b) k otázce spoluzavinění a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2402/2010 namítají, že je vyloučena odpovědnost řidiče motorového vozidla za škodu způsobenou při plnění pracovních povinností, proti výroku o úrocích z prodlení namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil okamžik vzniku nároku na pojistné plnění. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení uvedly, že jim odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů za 1 úkon, což ale není důvodem jejich dovolání. Všichni dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s . ř., postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.) a dovolání shledal přípustným pro otázku spoluúčasti poškozeného na vzniku škody, která na obdobném skutkovém základě nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že poškozený policista nepřiměřenou rychlostí a svým způsobem jízdy při plnění služebního úkolu přispěl výraznou měrou ke způsobení újmy, o jejíž náhradu se v dané věci jedná.
Ust. §18 odst. 9 zák. č. 361/2000 Sb. stanoví, že nejvyšší dovolená rychlost neplatí pro řidiče útvarů policie, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem, je však povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost silničního provozu na pozemních komunikacích. Podle §41 odst. 1 silničního zákona řidič vozidla, který při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností užívá zvláštního výstražného světla modré barvy, případně doplněného o zvláštní zvukové výstražné znamení (dále jen "vozidlo s právem přednostní jízdy"), není povinen dodržovat §4 písm. c), §5 odst. 1 písm. f), g), h) a odst. 2 písm. f) a g), §6 odst. 5 a 6, §7 odst. 1 písm. b), §11 , §12 odst. 1, 2, 4, 5 a 6, §13 až 17 , §18 odst. 2, 3, 4 a 8, §19 odst. 2 a 3, §20 , §21 odst. 2, 3 a 4, §22 , 23 , §24 odst. 3 a 4, §25 odst. 1, 2, 3, 4, 5, §26 odst. 3, §27 , §28 odst. 2, 3 a 5, §31 , §32 odst. 6, §35 , §36 odst. 1 a 2 a §39 odst. 4 a 5; je však povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.
Nelze přisvědčit námitkám v dovolání, že odvolací soud vyloučil aplikaci §18 odst. 9 a povinnosti příslušníka policie posoudil jen podle §41 odst. 1 silničního zákona. Výklad obsahu obou uvedených ustanovení a jejich aplikace na daný skutkový stav, jak ji provedl odvolací soud, odpovídá znění i smyslu zákona a je v souladu i s judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 92/2014), která důsledně rozlišuje mezi vozidly policie s právem přednosti v jízdě při užití zvláštního výstražného světla modré barvy dle §41 odst. 1 silničního zákona a ostatními policejními vozidly (byť s doplňkovým zvláštním výstražným zařízením), jež však nemají právo přednosti v jízdě ani oprávnění překročit nejvyšší povolenou rychlost vozidla. Pro řidiče určitých útvarů policie je sice v §18 odst. 9 silničního zákona stanovena výjimka z povinnosti dodržovat předepsanou rychlost, avšak pouze v případě, že ke splnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem je nezbytně nutné překročení povolené rychlosti, ovšem i v těchto případech platí, že řidič je povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost silničního provozu.
Je zcela správný právní závěr odvolacího soudu, že poškozený byl při řízení služebního vozu povinen dodržovat nejvyšší povolenou rychlost ve městě, neboť jím řízené vozidlo nesplňovalo označení pro přiznání statusu vozidla s právem přednosti v jízdě (§41 odst. 1 silničního zákona), a nenastala situace, že by pro splnění mu zadaného služebního úkolu bylo nezbytně nutné překročení povolené rychlosti (§18 odst. 9 silničního zákona). Dovolatelé však ignorují tuto podmínku pro možnost překročení rychlosti a pojem „služební úkol“ zaměňují za „plnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem“ (tj. zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů) ve smyslu §18 odst. 9 silničního zákona; nedůvodně proto odvolacímu soudu vytýkají, že popřel plnění služebního úkolu.
Pokud jde o příčiny vzniku škody, jejíž náhrada je požadována, odvolací soud na základě závěru, že oba účastníci dopravní nehody porušili pravidla silničního provozu, zvažoval, zda a které okolnosti se podílely na škodlivém výsledku, jímž je smrt poškozeného utonutím (§441 obč. zák.), a v okolnostech na obou stranách účastníků nehody shledal přibližně stejnou míru účasti. Dovolatelé se domáhají přehodnocení míry této účasti. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn, námitky týkající se zjištěného skutkového stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu.
Zásadně se vychází z toho, že příčinou vzniku škody je ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Z tohoto pohledu je jednoznačné, že nelze za jedinou příčinu izolovaně považovat pouze jednání žalovaného, který sice svým počínáním celou situaci vyvolal, avšak bez nedovoleného způsobu jízdy poškozeného by ke střetu a zejména k jeho smrtelnému zranění nedošlo.
Jestliže byla škoda způsobena také jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, publikovaný pod C 6063 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jejich jednáním či opomenutím, zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce i u poškozeného se bere v úvahu takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody na obou stranách. Podkladem je zjištěný průběh nehodového děje a rozhodující jsou zejména ty okolnosti, jež způsobily nejzávažnější následky (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 748/2016, a ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228).
Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). V dané věci však úvahu odvolacího soudu ve smyslu §441 obč. zák. o rozsahu, v jakém byla škoda usmrcením způsobena též jednáním poškozeného, nelze označit za zjevně nepřiměřenou.
Pouze na okraj lze uvést, že v souvislosti se spoluzaviněním poškozeného je zcela nepřípadný poukaz dovolatelů na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2402/2010, z něhož vyplývá, že odpovědností zaměstnavatele je vyloučena odpovědnost řidiče za škodu způsobenou při plnění pracovních povinností (§420 odst. 2 obč. zák.). Předmětem řízení v dané věci je totiž odpovědnost žalovaného jako řidiče (§420 obč. zák.) a provozovatele vozidla (§427 obč. zák.), které je pojištěno u žalované, v porovnání s mírou účasti poškozeného na způsobení vlastní škody podle §441 obč. zák.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům nejsou důvodné námitky, týkající se neprovedení navrženého důkazu dotazem na zaměstnavatele poškozeného a nepředvídatelnosti rozhodnutí ve vztahu k existenci služebního úkolu. Dovolací soud se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žádné takové však neshledal. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jeho postup v řízení byly adekvátní právnímu názoru, na kterém stojí rozhodnutí ve věci samé a který byl jako správný shledán i dovolacím soudem.
Nejvyšší soud neshledal vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.; dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolání žalobkyň a) a b) do výroku o nepřiznání úroků z prodlení směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle §238 odst. 1 písm. c) a §238 odst. 2 o. s. ř. přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, a nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy, přičemž přípustnost dovolání se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto jedním rozsudkem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu