ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5637.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5637/2017-535
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: a) V. T. , b) D. T. , c) J. T. , d) M. T. , všichni zastoupeni Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 332/5, proti žalovanému: Institut klinické a experimentální medicíny , příspěvková organizace, IČO: 00023001, se sídlem Praha 4, Vídeňská 1958/9, zastoupený JUDr. Monikou Zemanovou, bytem Praha 4, Vejvanovského 1613, o 960.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 125/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 69 Co 13/2017-483, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 69 Co 13/2017-483, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2016, č. j. 7 C 125/2011-450, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se každý z žalobců domáhal na žalovaném zaplacení částky 240.000 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Žalobci (pozůstalý manžel, pozůstalá dcera, syn a vnuk) se domáhali jednorázového odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. s tím, že žalovaný pochybil při pooperační léčbě o A. T., která byla v zařízení žalovaného operována v prosinci 2009; operační výkon proběhl bez komplikací, 14 dní po operaci byla pacientka hospitalizována na klinice ARO, kde v lednu 2010 zemřela. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který na základě dokazování, zejména znaleckého, zjistil, že příčinou jejího úmrtí bylo multiorgánové selhání v důsledku protrahovaného septického stavu, že při zdravotní péči o pacientku žalovaný nic nezanedbal, při lékařských výkonech postupoval lege artis a ani cílenou antibiotickou léčbou by nebylo možno úmrtí pacientky odvrátit. Vzhledem k tomu, že ze strany žalovaného nedošlo k porušení právní povinnosti, žalovaný neodpovídá za škodu podle §420 obč. zák. a nejsou dány ani předpoklady odpovědnosti podle §421a obč. zák., neboť příčinou pooperačních komplikací, které vedly k úmrtí pacientky, nebyly okolnosti mající původ v povaze přístrojů či jiných věcí použitých při léčbě (tzv. stent). K námitkám ve vztahu ke znaleckému posudku ústavu odvolací soud shrnul, že znalecký posudek má všechny náležitosti, jeho závěry jsou podloženy a znalec se vypořádal se všemi otázkami. Neshledal proto důvod pro vyžádání dalšího znaleckého posudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci obsáhlé dovolání. Popisují v něm průběh řízení, vyjadřují své názory na postup lékařů při léčbě pacientky i na jednotlivá vyšetření a dovozují, že došlo k prodlevě při stanovení diagnózy i při léčbě sepse, což mělo za následek situaci, že smrt se již nepodařilo zvrátit. V podrobnostech popsali rozpory, jaké spatřují ve vyjádřeních znalců, oponují jejich závěrům a namítají, že soudy nevyřešily správně namítanou možnost podjatosti znaleckého ústavu. Pochybení odvolacího soudu spatřují v tom, že se spokojil s jedním znaleckým posudkem, neprovedl jimi navržené důkazy a nevzal v úvahu odborné vyjádření druhé žalobkyně, která jako lékařka je způsobilá věc posoudit. Na závěr shrnuli, že kromě skutkových okolností je dovolacím důvodem okolnost, že soudy obou stupňů nekriticky přijaly závěry znalců, které dovolatelé nepovažují za správné, a odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 219/2005, v němž se uvádí, že postup non lege artis může nastat i v případě bezdůvodného nevyužití dostupných diagnostických metod, a na další rozhodnutí, dle nichž nelze bez dalšího přebírat závěry znaleckého posudku, ale je třeba je ověřovat i jinými důkazy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů posudku, a dále, že soud není vázán právním posouzením účastníky řízení a nemůže přesunout těžiště právního posouzení na jiný orgán nebo na znalce. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců navrhl, aby bylo odmítnuto, neboť podstatná část námitek je skutkové povahy, dovolatelé nevymezili žádnou otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, a s poukazem na judikaturu dovolacího soudu uvádí, že namítané nesprávné hodnocení důkazů nezakládá přípustnost dovolání.
Podle ust. §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Obsahem dovolání žalobců jsou námitky proti zjištěnému skutkovému stavu, proti hodnocení důkazů, zejména znaleckého dokazování, a nesouhlas s tím, že některé navržené důkazy nebyly provedeny. Jako právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, dovolatelé označili zásadu volného hodnocení důkazů a namítají, že znalecký posudek nebyl správně hodnocen a provedené důkazy soud hodnotil odlišně od žalobců. Nehledě na to, že s výhradami proti znaleckému dokazování se soudy obou stupňů zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi vypořádaly, podstatné je, že námitky dovolatelů v tomto směru postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale paušálně proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost odvozují od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatelé domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17). Námitka neprovedení dalšího či revizního posudku, stejně jako pochybnosti o nestrannosti znaleckého ústavu, představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí neznamená ani odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesněprávní otázky hodnocení důkazů, a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu