ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5670.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5670/2017-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: E. H. , zastoupený Mgr. Barborou Horákovou, advokátkou se sídlem Pecháčkova 1245/8, Praha 5, proti žalovaným: 1) Česká kancelář pojistitelů , se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, IČO 70099618, zastoupená Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo náměstí 82/10, Beroun, 2) Nemocnice Valašské Meziříčí a. s. , se sídlem U Nemocnice 980, Valašské Meziříčí, IČO 26822105, zastoupená JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, za účasti: Česká pojišťovna a. s. , se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované 2), o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 40/2006, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, č. j. 72 Co 414/2016-685, takto:
I. Řízení o dovolání žalované 1) se zastavuje .
II. Dovolání žalované 2) se odmítá .
III. Žalovaná 2) a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 11.567,60 Kč k rukám Mgr. Barbory Horákové, advokátky se sídlem Pecháčkova 1245/8, Praha 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované 2) proti výroku V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, č. j. 72 Co 414/2016-685, jímž druhé žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka aplikace ustanovení §150 o. s. ř. byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Odvolací soud uzavřel, že ve věci jsou splněny podmínky pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů procesně úspěšné druhé žalované, a to vzhledem k výši nákladů řízení, majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům žalobce, k dopadům případné aplikace §150 o. s. ř. do majetkových poměrů žalované 2), jakož i s ohledem na skutečnost, že žalobce sám nebyl objektivně schopen posoudit, která z žalovaných, popř. v jakém poměru může nést odpovědnost za jím utrpěnou škodu na zdraví. Dovolatelka oproti tomu namítá, že odvolací soud toliko konstatoval kritéria, která by měla být při zvažování moderačního práva podle §150 o. s. ř. posouzena, aniž by však ve vztahu k účastníkům takové posouzení učinil, že své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil, a že zasáhl do práva žalované 2) na spravedlivý proces, pokud dospěl k závěru, že nepřiznání náhrady nákladů řízení nebude mít zásadního negativního dopadu do jejích majetkových poměrů.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4284/2016, či ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1052/2017) opakovaně zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další. Úvahu soudu vyslovenou v nalézacím řízení ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud přihlédl nejen k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům žalobce, který je v důsledku utrpěné škody na zdraví od roku 2004 plně invalidní, omezený v řadě životních aktivit a částečně odkázaný na asistenci manželky, nýbrž že zohlednil i tu skutečnost, že objektivně nebylo v silách žalobce posoudit otázku pasivní legitimace ve sporu, která byla objasněna až na základě rozsáhlého znaleckého dokazování. Ve spojení se zjištěním, že nepřiznání náhrady nákladů řízení neohrozí hospodářskou situaci druhé žalované (které má skutkovou povahu a dovolacímu přezkumu tudíž nepodléhá), jakož i s přihlédnutím k předmětu sporu lze uzavřít, že právní názor odvolacího soudu stran předpokladů aplikace §150 o. s. ř. vychází z posouzení konkrétních okolností případu a nevybočuje tak z mezí ustálené judikatury dovolacího soudu.
Namítá-li žalovaná 2), že jí odvolací soud nedal možnost vyjádřit se ke svému záměru využít moderačního práva podle §150 o. s. ř., uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že se jedná o námitku zcela bezpředmětnou, neboť z podkladů obsažených ve spise vyplývá, že obě žalované byly u jednání dne 8. 3. 2017 k vyjádření k možnosti aplikace §150 o. s. ř. odvolacím soudem výslovně vyzvány.
Řízení o dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. zastavil, neboť dovolání bylo vzato v plném rozsahu zpět.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a žalovanou 2) a vedlejší účastnicí na straně druhé bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů, které se (vycházeje z tarifní hodnoty ve výši 235.175,60 Kč) skládají z odměny advokáta ve výši 9.260 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalované 2), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 11.567,60 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nebylo rozhodováno, protože řízení pokračuje před soudem prvního stupně, který o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu