ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.771.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 771/2017-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: Z. F. , insolvenční správkyně dlužníka A. H., s místem podnikání D., zastoupená Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Matoušova 515/12, proti žalované: D. O. , zastoupená Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Bruntál, Žižkovo nám. 2, o 1.312.453 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 132/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2016, č. j. 11 Co 138/2016-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 17 C 132/2014-110, zastavil řízení ohledně částky 556.970 Kč, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 755.483 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o náhradě podle §42a odst. 4 věty za středníkem obč. zák. Po provedeném řízení dovodil, že podmínky odporovatelnosti právního úkonu podle §42a obč. zák. jsou splněny, žalobkyně je aktivně legitimovaná k podání odpůrčí žaloby a žalovaná je pasivně legitimovaná, a protože není možné uspokojení pohledávky žalobkyně z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, má žalobkyně podle §42a odst. 4 věty za středníkem obč. zák. právo na náhradu vůči žalované, která z tohoto úkonu (smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu ze dne 3. 3. 2010) měla prospěch. Zároveň podle §150 odst. 2 obč. zák. dovodil právní bezúčinnost uvedené smlouvy, na jejímž základě žalovaná nabyla nemovitosti ze společného jmění manželů, a následně je převedla na třetí osoby kupní smlouvou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 11 Co 138/2016-144, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 755.483 Kč změnil tak, že žalobu zamítl, a žalované podle §150 o. s. ř. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že na smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu ze dne 3. 3. 2010 se vztahuje §150 odst. 2 obč. zák., podle něhož takovou dohodou nesmí být dotčena práva věřitelů. Zasáhne-li tato dohoda do práv věřitelů, nezpůsobuje to neplatnost dohody, nýbrž její relativní bezúčinnost, která nastává přímo ze zákona, tedy bez nutnosti odpůrčí žaloby podle §42a obč. zák. Právo na peněžitou náhradu ve smyslu §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. představuje vyjádření práva odporovat právnímu úkonu, a úspěšně proto nelze odporovat dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, jejíž právní bezúčinnost již nastala podle §150 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud rozhodl dle §214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání vzhledem k tomu, že odvolacím důvodem bylo ustanovení §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou právních otázek, které byly nesprávně právně posouzeny, a to otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda byl odvolací soud oprávněn rozhodnout bez nařízení jednání podle §214 odst. 3 o. s. ř. v případě, že odvolání žalované obsahovalo i jiné důvody, než jen nesprávné právní posouzení věci dle §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Druhou právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena, spatřuje dovolatelka v posouzení, zda je v souladu s právními předpisy, aby odvolací soud bez nařízení jednání a bez poučení podle §118a o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí za situace, kdy důvodem k zamítnutí žaloby je podřazení žalovaného skutku pod §42a obč. zák. soudem prvního stupně, přičemž v žalobě byla uvedena právní kvalifikace skutku podle §42 obč. zák. v návaznosti na §420 obč. zák., která by případně k zamítnutí žaloby nevedla. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že jednala vždy v dobré víře, dovolací soud by se měl zabývat také jejími námitkami, které uplatnila v průběhu celého řízení a které zopakovala, a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §214 odst. 3 o. s. ř. jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování.
Toto ustanovení je výjimkou ze zásady, že k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§214 odst. 1 o. s. ř.). V daném případě v odvolacím řízení nebylo prováděno dokazování, žalobkyně se výslovně práva účasti na projednání věci vzdala, žalovaná s tímto postupem souhlasila. Nesprávnost postupu odvolacího soudu dovolatelka odůvodňuje tím, že odvolání protistrany obsahovalo i další důvody než jen nesprávné právní posouzení věci dle §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolací důvody nejsou sice v odvolání žalované označeny podle ustanovení §205 odst. 2 písm. a) až g) o. s. ř., avšak z jeho obsahu vyplývá, že v něm byly uplatněny vesměs námitky právní, týkající se otázky závaznosti výroku rozhodnutí v jiném soudním sporu vůči žalované, oprávnění manžela zpochybnit rozsudek vydaný proti druhému manželu, promlčení a prekluze, výše náhrady nákladů řízení a dále poukaz na §159a o. s. ř., na čl. 36 Listiny základních práv a svobod, §347 obchod. zákoníku, §239 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb., §42a obč. zák.
Dovolatelkou tvrzené odvolací důvody neúplně zjištěného skutkového stavu, nesprávného hodnocení důkazů a vady řízení nejsou v odvolání žalované výslovně uplatněny ani blíže specifikovány a v textu odvolání není ani napadena správnost konkrétního skutkového zjištění podstatného pro rozhodnutí. Dovolatelka existenci těchto odvolacích důvodů v odvolání žalované konstruuje pouze z poukazu žalované na její dřívější podání a na návrhy důkazů ohledně oprávněnosti nároku žalobkyně na plnění, aniž by z obsahu odvolání jejich uplatnění vyplývalo, nehledě k tomu, že o právu žalobkyně na plnění již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení ve věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci, takže by ani nešlo o prokazování skutečností významných pro rozhodnutí v projednávané věci.
Nelze proto uzavřít, že by z hlediska dovolacích námitek byl postup odvolacího soudu podle §214 odst. 3 o. s. ř. odklonem od ustálené rozhodovací praxe.
K otázce rozhodnutí ve věci za situace, že byla změněna právní kvalifikace uvedená v žalobě, je třeba uvést, že se nejedná o právní otázku, jež nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Jak dovolací soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Tímto skutkovým základem ve spojitosti se žalobním petitem je vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem, právní kvalifikace uplatněného nároku, pokud je vůbec v žalobě uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962, rozsudek ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1470/2009, usnesení ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1381/96, rozsudek ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, publikovaný pod č. 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, dovolací soud jej dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243c odst. 3, §224 odst. 1, §150 odst. 1 o. s. ř. a žalované nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení advokátem za jeden úkon (vyjádření k dovolání) jednak z obdobných důvodů, jaké uvedl odvolací soud, a zejména proto, že obsahem jejího podání byla v podstatě jen polemika ve věci samé, takže se nejedná o účelně vynaložený náklad k bránění práva v dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu