ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.975.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 975/2018-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: M. G. , zastoupená Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady , IČO 00064173, se sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, zastoupená JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastník na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, ušlý zisk a rentu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 26/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. 62 Co 299/2017-171, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. 62 Co 299/2017-171, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byla odmítnuta žaloba, ohledně zaplacení pravidelné renty za dobu od podání žaloby ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem, kterého žalobkyně dosahovala před poškozením, a výdělkem dosahovaným po poškození, není přípustné podle §237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť z uplatněných námitek nevyplývá, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu spisu se podává, že ve sporu o náhradu škody na zdraví, ušlý zisk a rentu soud prvního stupně při jednání konaném dne 19. 4. 2017 vyzval žalobkyni, aby odstranila vady žaloby v části týkající se požadovaného ušlého výdělku a pravidelné renty. Poučil ji, že je třeba vyčíslit ušlý výdělek a přesnou výši renty, jíž se žalobkyně domáhá, spolu s uvedením období, za něž rentu požaduje, a uvedením skutkových tvrzení, z nichž nárok na rentu dovozuje. Dále ji vyzval, aby k takto doplněným tvrzením navrhla důkazy, a poučil ji o následcích nesplnění výzvy ve smyslu §43 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně svoje podání doplnila tak, že vyčíslila ušlý výdělek a uvedla, že dále požaduje rentu od podání žaloby ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem, kterého dosahovala před poškozením (20.103 Kč), a výdělkem dosahovaným po poškození, přičemž k odvolání připojila potvrzení svého zaměstnavatele o svých příjmech za období červen 2016 až duben 2017 a výpočet výdělku vystavený plátcem jejího příjmu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že takto upřesněná žaloba je v části ohledně požadované renty neprojednatelná, neboť žalobkyně nevymezila její výši, ani nepředložila taková žalobní tvrzení, z nichž by bylo možno požadovanou výši renty jednoznačně určit. Na takovém závěru dle odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně k odvolání přiložila potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů, neboť není úkolem soudu, aby z předložených listin zkoumal, jaký je skutečný rozdíl v tvrzených příjmech účastníka, sám prováděl výpočet renty a formuloval žalobní tvrzení a petit za účastníka.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Poukazuje především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3107/2007, s nímž ovšem není napadené usnesení odvolacího soudu v rozporu. Nejvyšší soud zde řešil právní otázku, zda a za jakých předpokladů lze uložit zaměstnavateli povinnost poskytovat zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve formě plnění (dávek), která se stanou splatnými teprve v budoucnu (po vyhlášení nebo vydání soudního rozhodnutí), nikoli otázku projednatelnosti a náležitostí žaloby ve smyslu §71 odst. 1 o. s. ř. V případě citovaného rozhodnutí žalobce svůj nárok na výplatu renty vymezil jednoznačným a nezaměnitelným způsobem s uvedením přesných částek.
Napadené rozhodnutí je pak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 231, ročník 2002), která řeší obdobnou problematiku s tím, že požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. ze žaloby patrno, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši. Požaduje-li, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003).
Uvedenému pak neodporuje poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2349/2006, a ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2131/2002, řešící ve vztahu k žalobě především požadavek na vylíčení skutku (skutkového děje) a rovněž požadavek na jednoznačnou individualizaci žalobního nároku.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se nerozhoduje, neboť řízení dále pokračuje před soudem prvního stupně, který v konečném rozhodnutí rozhodne o všech nákladech řízení, včetně dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu