ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1312.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1312/2017-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelů a/ J. B. a b/ L. B. , zastoupených Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou se sídlem Liberec, Vrchlického 802/46, za účasti Společenství vlastníků jednotek pro dům čp. 279 v ulici Bezručově v Berouně 2 , se sídlem Beroun – Město, Bezručova 279/14, IČO: 26468387, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem Beroun, Havlíčkova 132, o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek ze dne 14. října 2014 a o uložení dočasného zákazu jednat podle napadeného rozhodnutí, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 341/2014, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2016, č. j. 7 Cmo 471/2015-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se proti Společenství vlastníků jednotek pro dům čp. 279 v ulici Bezručově v Berouně 2 domáhali vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek (dále jen „Společenství“, „dům“ a „shromáždění“) přijatých na zasedání dne 14. října 2014 k bodům 4 a 10 programu jednání, jimiž byly schváleny jednak cenová nabídka stavebních prací k vybudování nezávislého vstupu na půdu domu (dále jen „usnesení k bodu 4 programu shromáždění“) a jednak zvýšení příspěvků dlouhodobých záloh placených do fondu oprav (dále jen „usnesení k bodu 10 programu shromáždění“). Současně požadovali, aby soud uložil Společenství dočasný zákaz jednat podle citovaných usnesení.
Krajský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. září 2015, č. j. 47 Cm 341/2014-70, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. listopadu 2016, č. j. 7 Cmo 471/2015-175, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Za správný pokládal rovněž právní názor, že není dán důležitý důvod (ve smyslu §1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni konání shromáždění – dále jen „o. z.“) pro to, aby usnesení k bodu 4 programu shromáždění přezkoumal soud. Je tomu tak zejména proto, že citované usnesení neřeší záležitost, která by přímo zasahovala do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Poté se ztotožnil také s právním názorem, že navrhovatelé nejsou aktivně věcně legitimováni domáhat se podle ustanovení §1209 odst. 1 o. z. přezkoumání usnesení k bodu 10 programu shromáždění, neboť takovou legitimaci přiznává citované ustanovení pouze přehlasovanému vlastníku. Ve vztahu k uvedenému usnesení je však za přehlasované (spolu)vlastníky považovat nelze, neboť při schvalování tohoto usnesení se zdrželi hlasování.
Dovolání navrhovatelů (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“, a §1 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů).
Předně nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelé uplatnili rovněž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytkli tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jakož i jiné vady řízení (viz dovolací námitky uvedené v bodu VI. dovolání). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), však dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. Vady podle §229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou pak právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. o. s. ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že ani v případě přípustného dovolání však není relevantní každá vada řízení; právně významné jsou pouze takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Judikatura dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016 /dále jen „citované usnesení“/, z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, a z 15. srpna 2017, sp. zn. 26 Cdo 1053/2017) je ustálena v názoru, že postupem podle §1209 odst. 1 o. z. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; může tak učinit pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). Důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Ve vztahu k ustanovení §1209 odst. 1 o. z. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že jelikož toto speciální ustanovení zařazené v rámci ustanovení o společenství vlastníků řeší ochranu přehlasovaného vlastníka jednotky (nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky), je pro tento případ vyloučena podpůrná aplikace ustanovení o spolku (ve smyslu §1221 o. z.), neboť ta připadá v úvahu pouze tehdy, nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného (srov. odůvodnění citovaného usnesení). Od uvedených právních názorů dovolací soud nemá – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – důvod se odchýlit ani v poměrech souzené věci.
V soudní praxi není pochyb o tom, že právo obrátit se na soud s návrhem na určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním může pouze přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení). Výkladem slovního spojení „přehlasovaný vlastník“ se dovolací soud opakovaně zabýval v poměrech právní úpravy obsažené v ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1992 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Předně dovodil, že za přehlasovaného nelze považovat vlastníka, který se účastnil zasedání shromáždění a při něm hlasoval pro přijetí napadeného usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). Oprávněn (aktivně legitimován) domáhat se zrušení rozhodnutí přijatého shromážděním však není ani vlastník, který se účastní shromáždění a zdrží se hlasování. Takový vlastník totiž nedává svým postojem najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí. V dané souvislosti pak není podstatné, zda byl vlastník osobně přítomen na shromáždění či se nechal zastoupit třetí osobou, stejně tak jako důvod, pro který nehlasoval proti později zpochybněnému rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 9. září 2015, sp. zn. IV. ÚS 1459/15). Dále také vyložil, že vlastník projevuje svůj názor hlasováním o usnesení, a proto je nerozhodné, jak se v průběhu diskuse o něm vyjadřoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015). Formuloval rovněž právní závěr, že z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009).
Od takto nastaveného výkladu slovního spojení „přehlasovaný vlastník“, užitého v §11 odst. 3 větě třetí zákona o vlastnictví bytů, se dovolací soud neodchyluje ani v poměrech právní úpravy obsažené nyní v ustanovení §1209 odst. 1 o. z. Citované ustanovení totiž užívá pro vymezení osoby aktivně legitimované k podání návrhu na přezkum usnesení přijatého shromážděním naprosto shodné slovní spojení. Neexistuje jediný rozumný důvod, pro který by toto slovní spojení mělo být v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 vykládáno jinak. Snad jen na okraj lze – vzhledem k charakteru použitých dovolacích námitek – dodat, že v dovolání předestřený jazykový výklad pojmu přehlasovaný vlastník (jímž má být podle mínění dovolatelů takový vlastník, který se musí podřídit vůli většiny) neodpovídá lexikálnímu významu tohoto pojmu. Výraz „přehlasovat“ totiž znamená hlasováním překonat, z čehož pro poměry rozhodování shromáždění vlastníků jednotek vyplývá, že přehlasovaným je takový vlastník, který se zúčastnil hlasování o zpochybňovaném rozhodnutí společenství a neuspěl, tedy – řečeno jinak – hlasoval proti, byl však přehlasován (překonán) většinou tvořenou jinými vlastníky (srov. rovněž odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu z 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012). S tím nakonec koresponduje též úvaha, obsažená v závěru bodu IV. dovolání, podle níž „Samotné zdržení se hlasování… nelze považovat ani za vyslovení souhlasu, ani nesouhlasu s předmětným návrhem rozhodnutí…“ . Přitom pro účely posouzení, zda lze vlastníka jednotky v konkrétním případě považovat za přehlasovaného ve smyslu §1209 odst. 1 o. z., je již nerozhodné, že „…ve svém důsledku je však (zdržení se hlasování) prakticky totožné s hlasováním proti.“ . Zbývá dodat, že příměr hlasování shromáždění vlastníků jednotek k hlasování Evropské rady či jednotlivých komor Parlamentu České republiky, obsažený rovněž v bodu IV. dovolání, je zjevně nepřiměřený.
Se zřetelem k řečenému lze konstatovat, že odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že se nezabýval platností usnesení k bodu 4 programu shromáždění (jeho souladem se zákonem a stanovami Společenství), zaujal-li názor, že pro přezkoumání tohoto usnesení není dán důležitý důvod ve smyslu §1209 odst. 1 o. z., a že shledal, že dovolatelé nejsou aktivně věcně legitimováni domáhat se podle citovaného ustanovení přezkoumání usnesení k bodu 10 programu shromáždění, jestliže se při schvalování tohoto usnesení zdrželi hlasování. V tomto směru se totiž neodchýlil od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Nad rámec uvedeného lze snad jen dodat, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu