ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1382.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1382/2017-83
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce M. Š. , proti žalovanému V. Š. , zastoupenému Mgr. Matoušem Pelikánem, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Vozovce 333/21, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 39/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2016, č. j. 12 Co 218/2016-58, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2016, č. j. 12 Co 218/2016-58, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. dubna 2016, č. j. 19 C 39/2016-31, se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 12 Co 218/2016-58, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soud prvního stupně) ze dne 21. 4. 2016, č. j. 19 C 39/2016-31, kterým určil, že dříve uložená povinnost žalovaného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2006, č. j. 40 Co 846/2006-110, k vyklizení nemovitosti – objekt bydlení na pozemku, zapsané u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště v O., pro katastrální území H. V., obec H. (dále též jen „Dům“), není vázána na zajištění bytové náhrady, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že poté, co k 23. 6. 2006 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k Domu a bylo vypořádáno tak, že Dům přešel za náhradu do vlastnictví žalobce, Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2003, č. j. 25 C 153/2003-46, ve znění usnesení ze dne 1. 3. 2006, č. j. 25 C 153/2003-82, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2006, č. j. 40 Co 846/2006-110, uložil žalovanému vyklidit Dům do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu (žalovaný v Domě bydlel na základě rodinněprávního vztahu, poté na základě spoluvlastnického práva, v Domě byl jeden byt o velikosti 4+1, který žalovaný užíval nad rozsah svého spoluvlastnického podílu a za jeho užívání spoluvlastníkům nic neplatil). Žalovaný poté platil žalobci za užívání Domu částku 2.500 Kč měsíčně, posléze byl rozhodnutími soudu prvního stupně zavázán doplatit za dobu od 1. 6. 2009 do 1. 6. 2011, od 20. 10. 2011 do 20. 10. 2013 a od 21. 10. 2013 do 20. 11. 2014 bezdůvodné obohacení ve formě tržního nájemného; po výzvě žalobce zaplatil i nájemné za dobu od 21. 11. 2014 do 30. 12. 2015, započetl si však náklady na nové čerpadlo do studny, aniž by o nutnosti výměny čerpadla žalobce informoval. V minulosti přes opakované výzvy neumožnil žalovaný žalobci vstup do Domu. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále též jen „o. s. ř.“) a že došlo k podstatné změně poměrů, takže by bylo v rozporu s dobrými mravy (§8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“), aby trvala povinnost žalobce zajistit žalovanému náhradní byt - objektivně se změnila právní úprava, od účinnosti o. z., tedy od 1. 1. 2014, došlo k zániku bytových náhrad, po celou dobu deseti let, která uplynula od vydání rozsudku o povinnosti Dům vyklidit, si žalovaný nesnažil sám bytovou náhradu zajistit, neplatí ani úhradu za užívání Domu v adekvátní výši, žalobce musel vést o její zaplacení několik sporů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítal, že odvolací soud nesprávně považoval změnu právní úpravy, ke které došlo po vydání rozsudku, jímž mu bylo uloženo Dům vyklidit, za změnu poměrů, pro niž by neměla být nadále tato jeho povinnost vázána na zajištění náhradního bytu. Otázkou změny právní úpravy ve vztahu k dříve uložené povinnosti zajistit náhradní bydlení, se Nejvyšší soud doposud nezabýval. Poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009 a tehdy platnou právní úpravu. Zdůraznil, že žalobce znal rozsah své povinnosti, po celou dobu však neučinil žádné kroky k zajištění bytové náhrady. Vytýkal soudům obou stupňů, že nezdůvodnily, v čem je situace odlišná od roku 2004, kdy soud rozhodl o vyklizení a o poskytnutí bytové náhrady. Poukazoval i na skutečnost, že výše obvyklého nájemného byla sporná a ani požadavky žalobce na jeho zaplacení vždy neodpovídaly výši, která byla v soudních řízeních zjištěna dokazováním. Vytýkal odvolacímu soudu, že nezkoumal rozpor s dobrými mravy i na jeho straně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. ho změnil a žalobu zamítl.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu, měl za to, že dovolání není důvodné a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky, co lze považovat za změnu poměrů při rozhodování o určení, že uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět jen „o. s. ř.”
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, byla-li rozhodnutím soudu povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu a oprávněný má za to, že od vydání rozhodnutí došlo k takové změně poměrů, že by v jejím důsledku bylo trvání na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy, může soud podle §80 o. s. ř. [dříve §80 písm. c) o. s. ř.] určit, že uložená povinnost k vyklizení bytu není na zajištění této náhrady vázána (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod číslem 45/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto řízení musí oprávněný prokázat, že má na takovém určení naléhavý právní zájem a že po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno, došlo k takové změně poměrů, že trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“).
Musí jít přitom o změnu poměrů na straně účastníků (zejména povinného), nikoliv jen o změnu právní úpravy. Změna hmotněprávní úpravy nájmu bytu, společně s vyklizením po jeho skončení, včetně úpravy bytových náhrad, provedená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) s účinností od 1. 1. 2014 tak není pro závěr, zda došlo k takové změně poměrů, že by v jejím důsledku bylo trvání na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy, významná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1511/2016). Ostatně i výkon rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na bytovou náhradu podle obč. zák., se provede podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 9 zákona č. 293/2013 Sb.). Samotná skutečnost, že od vydání rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o vyklizení žalovaného po zajištění náhradního bytu, uplynula dlouhá doba, aniž by došlo k jejímu vyklizení, nemůže odůvodnit závěr, že trvání na zajištění náhradního bytu je v rozporu s dobrými mravy. Za rozpor s dobrými mravy nelze považovat to, že žalovaný na sebe nepřevzal závazek, který ve skutečnosti tíží žalobce, a náhradní byt si nezajistil sám.
Za změnu poměrů nelze bez dalšího považovat ani skutečnost, že žalobce se musel opakovaně žalobami u soudu domáhat zaplacení bezdůvodného obohacení představující obvyklé nájemné, neboť žalovaný mu za užívání Domu platí částky nižší, a to zejména bylo-li v řízení o vyklizení Domu (v němž bylo vyklizení žalovaného vázáno na zajištění náhradního bytu) zjištěno, že žalovaný za užívání Domu žalobci nic neplatí.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, Nejvyšší soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu