ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1406.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 1406/2018-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) ELMAD spol. s r. o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, IČO 15771318, b) Joštova realitní kancelář - JORK, spol. s r.o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, IČO 15051226, c) J. J. , Sladkovského 433, zastoupených JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu za nucené omezení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 30/2011, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2017, č. j. 17 Co 164/2017-165, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1. 3. 2011 se žalobci domáhali náhrady za nucené omezení vlastnického práva s odůvodněním, že zakoupili bytové domy, v nichž byly tam specifikované jednotky obsazeny nájemci platícími za jejich užívání v době od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006 regulované nájemné. Požadovali rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným, a to žalobce a) v částce 1,326.960 Kč s příslušenstvím, žalobce b) v částce 969.714 Kč s příslušenstvím a žalobce c) v částce 1,467.405 Kč s příslušenstvím. Tvrdili také, že se u Okresního soudu v Pardubicích žalobami podanými dne 31. 3. 2006 domáhali určení obvyklého nájemného, po přijetí stanoviska Pl. ÚS-st.27/09 chtěli tyto žaloby směřovat proti státu, jejich procesní návrhy však byly zamítnuty s odkazem na názor, že se svého nároku mohou domáhat novou žalobou u příslušného soudu. Žalobci brojili proti žalovanou vznesené námitce promlčení s tím, že je v rozporu s dobrými mravy, jestliže existoval stav legislativní nouze, který zapříčinila. Proto se z její strany jedná o zneužití práva.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 24 C 30/2011-94, žalobu všech žalobců zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru (s odvoláním na dosavadní judikaturní závěry), že nároky jsou promlčeny za stavu, kdy neshledal, že by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 24. 8. 2017, č. j. 17 Co 164/2017-165, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně, vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, uzavřel, že žalovanou vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům a je zneužitím práva na úkor žalobců, neboť k nucenému omezení jejich vlastnického práva došlo v důsledku dlouhodobé nečinnosti Parlamentu ČR. Stát tak vytvořil situaci, kdy se pronajímatelé i nájemci ocitli v nejistotě, v nesrozumitelném a v nepředvídatelném právním stavu, toleroval porušování základního práva a neposkytoval těmto právům přiléhavou ochranu, tudíž se nemůže úspěšně dovolávat promlčení uplatněného nároku. Poukázal i na to, že žalobci byli dostatečně bdělí svých práv, jestliže původně podané žaloby na určení nájemného nemohli změnit a byli odkázáni na podání žalob nových.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou konkrétně odkázala, a to v otázce posouzení námitky promlčení jako výkonu práva učiněného v rozporu s dobrými mravy (žalobcům nic nebránilo uplatnit svůj nárok včas). Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z vyjádření k dovolání je zřejmé, že žalobci a) – c) souhlasí s názorem uvedeným v usnesení odvolacího soudu, tedy že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jež je zastoupena osobou s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce, zda námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného vznesená žalovanou (Českou republikou) je v rozporu s dobrými mravy, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která byla aktuálně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017. Z důvodu nastalé změny judikatury proto již nelze vycházet z dosavadních rozhodnutí, na které odkazovala dovolatelka.
Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, ohledně posouzení souladu námitky promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kterou uplatnil stát v řízení, v němž se pronajímatel domáhal tohoto nároku, s dobrými mravy, navázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, v němž Ústavní soud konstatoval (body 36. a 37.), že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky "sázkou do loterie", zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. Výkonná moc pak prostřednictvím České republiky – Ministerstva financí tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. O takový případ však v dané věci nejde, jestliže se žalobci domáhali určení výše nájemného „pro futuro“ žalobami podanými již dne 31. 3. 2006 proti nájemcům, jejich návrh (učiněný po vydání plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09) soud zamítl a odkázal je na podání nových žalob. Nejde tedy o výjimku z učiněného závěru o rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (srov. obdobně citovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14).
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu