ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1409.2017.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce V. S. , P., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 145.530 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 114/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2016, č. j. 20 Co 248/2016-288, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2016, č. j. 20 Co 248/2016-288, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 31. 5. 2007 se žalobce domáhal, aby mu žalovaná a původní žalovaní 2) a 3) – J. a S. H. - zaplatili částku 145.530 Kč s příslušenstvím. Po vydání stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, vzal žalobu proti žalovaným 2) a 3) zpět (řízení proti nim bylo zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 2009, č. j. 24 C 114/2007-53) a nárok upřesnil jako náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace s odůvodněním, že je vlastníkem domu (objektu k bydlení na pozemku zastavěná plocha a nádvoří parcela, v k. ú. N. v obci P. – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), ve kterém se nachází byt označený číslem 13, jehož nájemci platili tzv. regulované nájemné. Vyčíslená částka představuje rozdíl mezi nájemným místně obvyklým a nájemným regulovaným u tohoto bytu v období od 1. 6. 2005 do 31. 3. 2006.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 24 C 114/2007-256, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2016, č. j. 24 C 114/2007-272, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok II. a III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 20 Co 248/2016-288, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.), a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před odvolacím soudem (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě nedošlo v důsledku nemožnosti pobírat od nájemců předmětného bytu v rozhodném období vyšší nájemné pro absenci ústavně konformní úpravy nájemného k tak intenzivnímu zásahu do vlastnického práva žalobce, který by opodstatňoval nárok na náhradu na podkladě čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek sp. zn. 22 Cdo 367/2012) a rozhodnutí Ústavního soudu dovodil, že výše náhrady nemůže být určena jako prostý rozdíl mezi tržním a regulovaným nájemným, nýbrž se lze domáhat pouze částky odpovídající přiměřeně regulovanému nájemnému, jak bylo zavedeno zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“) k 1. 1. 2007. Protože rozdíl mezi nájemným vypočteným podle tohoto zákona a nájemným skutečně hrazeným z předmětného bytu v daném období nepřesáhl 10.000 Kč, jde o zanedbatelnou míru intenzity porušení vlastnického práva žalobce, a to i s přihlédnutím k tomu, že v tomto období zisky žalobce z domu přesahovaly výdaje na dům vynaložené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel polemizuje se správností právního hodnocení učiněného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, který pro svou argumentaci použil odvolací soud, konkrétně nesouhlasí se závěry, v jaké výši, podle jaké metodiky a za pomoci jakých kritérií stanovit výši náhrady za nucené omezení vlastnického práva. Domnívá se, že v řízení o náhradu je oprávněn po žalované žádat nejen náklady na údržbu nemovitosti, ale i přiměřený zisk, vztahující se k legitimnímu očekávání ke zmnožení majetku. Dle dovolatele nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud jeho nárok zamítl i s odkazem na nesprávnou úvahu, že díky použité metodice je výše jeho nároku nepatrná a že nejde o intenzivní zásah do vlastnického práva. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala za správný postup soudů zvolený při způsobu výpočtu případné náhrady za tvrzené omezení vlastnického práva z titulu tzv. regulace nájemného, který je limitován výší nájemného, jež by za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. 1. 2007. Tato částka pak představuje tzv. nepřekonatelnou hranici. Žalovaná je přesvědčena, že v projednávané věci byla soudy nižších stupňů při určení intenzity omezení vlastnického práva žalobce vzata všechna relevantní kritéria. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť posouzení otázky způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobce v souvislosti s tzv. regulací nájemného odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která byla aktuálně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017. Z důvodu změny judikatury proto již nelze vycházet z dosavadních rozhodnutí, kterými se při svém rozhodování řídil odvolací soud a na které odkazovala žalovaná.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel existenci těchto vad netvrdil a neplyne ani z obsahu spisu.
Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
K otázce způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobce v souvislosti s tzv. regulací nájemného, je třeba předeslat, že Ústavní i Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 74/2013“) formuloval a odůvodnil závěr, že v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, došlo k zásahu do vlastnického práva vlastníků domů (bytů) a za toto nucené omezení mají právo na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ohledně způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu dlouhou dobu opakovaně zaujímala právní názor, že náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v adekvátním časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku, a že tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným, ale měla by být i proporcionální následné právní regulaci, stanovené pro období od 1. 1. 2007 zákonem č. 107/2006 Sb. (srov. opět R 74/2013 a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, z jejichž závěrů vycházela i celá řada dalších rozhodnutí).
Evropský soud pro lidská práva však ve věcech R&L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09 v rozsudku ze dne 3. 7. 2014 ve spojení s rozsudkem ze dne 9. 2. 2017 konstatoval, že v době nejméně od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 český systém regulace nájemného postrádal právní základ, porušoval majetková práva vlastníků, kterým vznikla škoda, neboť po tuto dobu existence právního vakua nemohli vybírat ze svých bytů přiměřeně vysoké nájemné. Poukázal na obecné závěry v dřívějších rozhodnutích, podle nichž členské státy Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) jsou při přijímání právní úpravy v oblasti bydlení oprávněny snížit nájemné pod úroveň tržního nájemného, neboť zákonodárce může v odůvodněných případech učinit politické rozhodnutí, že požadovat tržní nájemné je z hlediska sociální spravedlnosti nepřijatelné; dospěl však k závěru, že o takový případ v dané věci nešlo. Měl za to, že je třeba zohlednit, jakým způsobem Ústavní soud ve své judikatuře formuloval povinnost vnitrostátních soudů rozhodovat o zvýšení nájemného v období existence mezery ve vnitrostátním právu, a to i ve vztahu k legitimnímu očekávání stěžovatelů ohledně možnosti zvýšení nájemného v daném období. Uzavřel, že určení náhrady by se mělo zakládat na rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na něž měli pronajímatelé právo podle vnitrostátní úpravy prohlášené Soudem za nezákonnou.
Ovlivněn touto judikaturou Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší soud v již uvedeném rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, překonal dosavadní praxi a (nově) dospěl k závěru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy (tzv. "regulovaným nájemným"). Přihlédl přitom i k tomu, že nejde o nárok proti nájemci, který mohl s ohledem na tehdy platnou právní úpravu očekávat, že bude platit regulované a posléze postupně deregulované nájemné, ale proti státu, který prostřednictvím Parlamentu svou dlouhodobou protiústavní nečinností spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné a změnit další podmínky nájemní smlouvy, způsobil, že regulace nájemného v době od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 neměla právní základ. Ke stejnému závěru se přiklonil i Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16, ve kterém uvedl, že obecné soudy jsou povinny při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosáhnout či kterého skutečně dosahoval, byť se nemusí s ohledem na další okolnosti případu jednat o kritérium jediné.
Protože odvolací soud otázku náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného řešil ve shodě s tehdejší rozhodovací praxí dovolacího soudu, která však byla posléze překonána, není jeho rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný. Dovolací soud ho proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu s námitkami dovolatele, již dále nerozhodoval o jeho návrhu na přerušení řízení do skončení věci vedené u Evropského soudu pro lidská práva pod č. 45417/16 (V. S., proti České republice), který odůvodnil tím, že dosavadní judikatura dovolacího soudu není udržitelná a je namístě ji revidovat. Od podání dovolání se tak již stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017) a přerušení řízení by tedy bylo bezpředmětné.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu