ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1445.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1445/2017-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na slupi 134/15, proti žalovaným 1/ Bytovému družstvu Jarov , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Na Jarově 2672/5, IČO: 26169291, zastoupenému JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 1055/1, a 2/ České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce městské části Praha 3 , se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, zastoupené JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 168/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 58 Co 320/2016-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalobce jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Věry Bognárové, advokátky se sídlem v Praze 5, Kořenského 1055/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem, vedlejší účastnicí na jeho straně a druhou žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. března 2016, č. j. 18 C 168/2015-94, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem tam specifikovaných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejší účastnice na straně žalobce.
K odvolání žalobce a vedlejší účastnice na jeho straně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 58 Co 320/2016-139, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejší účastnice na straně žalobce.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné dovodil, že nebyl naplněn jeden ze tří předpokladů, za jejichž současného (kumulativního) naplnění by na žalobce mohlo přejít vlastnické právo k předmětným pozemkům podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), a sice předpoklad „hospodaření“ s pozemky ke dni účinnosti uvedeného zákona (tj. ke dni 24. května 1991). Současně shledal, že byly-li pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v trvalém bezplatném užívání jiné než státní organizace (právního předchůdce prvního žalovaného) a šlo-li zároveň o pozemky zastavěné (stavbami ve vlastnictví téhož subjektu), nemohlo vlastnické právo k nim přejít na žalobce podle uvedeného zákona též proto, že to výslovně vylučovalo ustanovení §4 odst. 1 písm. c/ tohoto zákona. Uzavřel, že žalobce nesplnil ani předpoklady pro nabytí vlastnického práva vydržením, a dodal, že pro posouzení právních vztahů k předmětným pozemkům není podstatné hodnocení tvrzené „účelovosti“ vzniku prvního žalovaného.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil první žalovaný, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“).
Ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích /obecní zřízení/), ale též moment faktický, totiž, aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona (24. května 1991) také reálně hospodařily. Poslední požadavek je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s ní v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. července 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, z 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, z 10. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008 /citované rozhodnutí bylo uveřejněno pod č. 55/2012 časopisu Soudní judikatura/, z 18. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, z 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, či z 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 311/2013). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11 (dále jen „citovaný nález“), pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. obdobně též usnesení Ústavního soudu z 27. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014). Přitom v citovaném nálezu Ústavní soud formuloval též právní závěr, že podmínka faktického využívání majetku může být splněna i tehdy, jestliže je v jeho užívání oprávněné osobě protiprávně bráněno a tato osoba činí právní kroky k tomu, aby se mohla ujmout držby takového majetku (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku z 12. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006). Zbývá dodat, že v daném případě nelze při úvaze o přechodu vlastnického práva k pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb. ani opomenout, že překážku přechodu takových (nemovitých) věcí na obec, nešlo-li o věci uvedené v §2 citovaného zákona, tvořilo i jejich trvalé užívání jinou než státní organizací ve smyslu §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 31. května 2000, sp. zn. 23 Cdo 2338/98). V této souvislosti je pak zapotřebí rovněž připomenout, že již v rozsudku ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil též právní názor, že i po nabytí účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb. bylo možné převést části národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace.
V projednávané věci jde o určení vlastnického práva k pozemkům, se kterými podle zjištěného skutkového stavu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařil právní předchůdce prvního žalovaného jako tzv. nestátní organizace, jíž byly pozemky odevzdány příslušným národním výborem do trvalého užívání podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění do 30. dubna 1990 (dále jen „hospodářský zákoník“). Závěr o hospodaření s pozemky ze strany zmíněné nestátní organizace odvolací soud (soud prvního stupně) odůvodnil především poukazem na skutečnost, že předmětné pozemky byly zastavěny bytovými domy ve vlastnictví této organizace. Vzhledem k uvedenému se odvolací soud (soud prvního stupně) od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), dospěl-li k závěru, že na žalobce nemohlo přejít vlastnické právo k předmětným pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb. Uvedený právní závěr přitom není sama o sobě způsobilá zpochybnit dovolací námitka, že pozemky byly odevzdány do trvalého bezplatného užívání právního předchůdce prvního žalovaného neplatně a dotčené nestátní organizaci tudíž právo jejich trvalého bezplatného užívání nevzniklo. V takovém případě by totiž ve skutečnosti nešlo o odvozené užívání daných pozemků nestátní organizací z vůle odevzdávající (státní) organizace (národního výboru), jak se mylně domníval dovolatel, nýbrž o užívání pozemků dotčenou organizací bez právního důvodu (tj. protiprávně). Pak by ovšem bylo možné uvažovat o tom, že obec (město), na níž přešly práva a povinnosti příslušného národního výboru, fakticky hospodařila s předmětnými pozemky ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pouze za předpokladu, že „tehdejší orgány státní správy či obecní činily včasné právní úkony, aby se věci dostaly do užívací, resp. dispoziční sféry státu či obce“ (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu z 12. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006). V posuzovaném případě však nebyly ani tvrzeny (natož prokázány) okolnosti rozhodné pro závěr, že příslušný národní výbor nebo (po obnovení obecní samosprávy) dovolatel (hlavní město Praha či příslušná městská část) činil ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (ke dni 24. května 1991) jakékoli právní kroky směřující k obnovení svého (právního) panství nad předmětnými pozemky. Ostatně v této souvislosti nelze ani přehlédnout, že dovolatel již v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě mimo jiné uvedl, že (teprve) dopisem z 23. listopadu 2009 vyzvala vedlejší účastnice na jeho straně (městská část Praha 3, jíž byly předmětné pozemky svěřeny do správy Statutem hlavního města Prahy) prvního žalovaného k narovnání právních vztahů k pozemkům.
Byť je za tohoto stavu (vzhledem k právním závěrům, na nichž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu) v zásadě bezpředmětné zkoumat, zda přechodu předmětných pozemků na dovolatele bránila (též) překážka v podobě práva trvalého bezplatného užívání svědčícího právnímu předchůdci prvního žalovaného (jako jiné než státní organizaci) ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., dovolací soud přesto pokládá za potřebné podotknout, že bylo-li (podle shora citované judikatury) možné založit právo trvalého bezplatného užívání podle §70 hospodářského zákoníku i na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace, nelze v tomto případě usoudit na neexistenci uvedeného práva z důvodů předestřených v dovolání, jestliže k platnosti „odevzdání“ do trvalého bezplatného užívání (jako jednostranného právního úkonu) nevyžadovaly tehdejší právní předpisy písemnou formu (viz §23 odst. 1 větu druhou hospodářského zákoníku) a jestliže není (s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu) pochyb o tom, že předmětné pozemky spadaly do konkrétní části národního majetku, ohledně níž projevila odevzdávající organizace vůli přenechat ji k trvalému bezplatnému užívání právnímu předchůdci prvního žalovaného, a že tyto pozemky současně tvořily právě ten díl odevzdávané části národního majetku, jejž měla odevzdávající organizace ve správě (viz §65 odst. 1 ve spojení s §24 odst. 3 hospodářského zákoníku).
V otázce nabytí vlastnického práva vydržením, jíž je v daném případě zapotřebí posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 /viz §3028 odst. 2 větu za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník/ – dále jen „obč. zák.“, je soudní praxe ustálena v názoru, že k nabytí vlastnického práva dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá (§134 odst. 1 obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
Jestliže odvolací soud považoval v dané věci za vyloučené uvažovat o vydržení vlastnického práva k pozemkům dovolatelem „s ohledem na absenci faktické držby těchto pozemků“ , nelze jeho právní posouzení věci v tomto směru úspěšně zpochybnit dovolací námitkou (učiněnou s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a z 29. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1091/2013), že držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentorem). Byly-li pozemky přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. odevzdány do trvalého bezplatného užívání jiné než státní organizace (právního předchůdce prvního žalovaného) a šlo-li zároveň o pozemky zastavěné (stavbami ve vlastnictví téhož subjektu), mohl být dovolatel v dobré víře, že vykonává držbu těchto pozemků prostřednictvím detentora, pouze za předpokladu, že si nebyl vědom právní úpravy obsažené v ustanovení §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., popř. si danou právní úpravu nesprávně vyložil. V takovém případě by však šlo o právní omyl týkající se jasného a nepochybného zákonného ustanovení, tj. o omyl, který je nutno hodnotit jako neomluvitelný a potažmo nezpůsobilý vést k vydržení vlastnického práva (k právnímu omylu a jeho omluvitelnosti viz blíže např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněného pod č. C 1481 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro úplnost zbývá dodat, že měl-li snad dovolatel (s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání) za to, že právnímu předchůdci prvního žalovaného vůbec nevzniklo právo trvalého bezplatného užívání předmětných pozemků, šlo by opět o výraz neomluvitelného právního omylu, jestliže se současně domníval, že i v takovém případě jde o odvozené užívání pozemků (zde osobou oprávněnou mít na nich své stavby) z vůle (domnělého) vlastníka, tedy – řečeno jinak – o držbu věci vykonávanou prostřednictvím detentora, a nikoli o neoprávněné užívání těchto pozemků ze strany třetí osoby (právního předchůdce prvního žalovaného) spočívající v tom, že tato osoba na nich měla umístěné stavby bez právního důvodu (poté, co nejpozději v roce 1990 dokončila výstavbu těchto staveb /bytových domů/ a co tak splnila /rozvazovací/ podmínku, na níž byl vázán zánik právních vztahů založených mezi ní a příslušným národním výborem smlouvami o dočasném bezplatném užívání pozemků z 28. února 1975 a z 11. března 1982). Odvolací soud tedy vyřešil otázku vydržení předmětných pozemků v intencích shora uvedené judikatury, jestliže právě s ohledem na zastavěnost předmětných pozemků (stavbami ve vlastnictví jiné osoby než dovolatele) uzavřel, že v poměrech souzené věci není možné dovozovat jejich vydržení, tj. faktické, dlouhodobé a nepřetržité ovládání (držení) věci v dobré víře v její vlastnictví, na straně dovolatele (srov. mutatis mutandis také odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 311/2013).
Předkládal-li dovolatel k dovolacímu přezkumu též řešení další právní otázky (předestřené v čl. III bodu 4. dovolání s odkazem na usnesení Ústavního soudu z 26. února, sp. zn. II. ÚS 249/97), nelze opomenout, že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud nehodnotil (a – logicky vzato – ani hodnotit nemohl) „účelovost“ vzniku prvního žalovaného, zaujal-li názor, že pro posouzení právních vztahů k předmětným pozemkům není toto hodnocení podstatné. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat. Zbývá dodat, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dovolací výtka, podle níž nepovažoval-li odvolací soud otázku účelovosti vzniku prvního žalovaného za podstatnou, je jeho rozhodnutí v rozporu „i se shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu“ . Ve vztahu k řešení uvedené otázky v takto nastíněné poloze totiž schází v dovolání jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. března 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu