ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.175.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 175/2018-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. Z. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalovanému L. Č. , zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 35/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2017, č. j. 15 Co 256/2014-248, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
V řízení o odvolání proti zamítavému rozsudku Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 13. května 2014, č. j. 49 C 35/2013-84, žalobce navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupil J. L. (dále též jen „Návrh“ a „procesní nástupce“), s čímž procesní nástupce vyslovil písemný souhlas (viz podání na č. l. 147 spisu). Návrh odůvodnil tvrzením, že dne 5. ledna 2016 s ním uzavřel tam specifikovanou smlouvu (dále též jen „Smlouva“), kterážto smlouva představuje právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv a povinností účastníka řízení (zde žalobce), o něž v řízení jde (§107a o. s. ř.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 4. dubna 2016, č. j. 15 Co 256/2014-195, Návrh zamítl.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací usnesením ze dne 21. září 2017, č. j. 26 Cdo 6044/2016-238, citované usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. 15 Co 256/2014-248, rozhodl, že namísto žalobce vstupuje do řízení na straně žalobce J. L.
Odvolací soud dovodil, že (v odvolacím řízení) byly splněny formální předpoklady pro postup podle §107a o. s. ř., neboť nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práv a povinností, o které v řízení jde (dne 5. ledna 2016 byla uzavřena Smlouva), a žalobce navrhl postup podle §107a o. s. ř., tj. aby na jeho místo vstoupil do řízení procesní nástupce, který se vstupem do řízení na straně žalující souhlasí. Současně však vyšel i ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu obsaženého ve zrušujícím usnesení ze dne 21. září 2017, č. j. 26 Cdo 6044/2016-238, že v daném případě nelze na Návrh nahlížet jako na účelový, neboť na základě okolností, které vyšly v řízení najevo, nelze spolehlivě dovodit, že cílem Návrhu je zneužití procesní úpravy za účelem, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky, zda při postupu podle §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. je třeba přihlížet nejen k naplněnosti formálních předpokladů pro takový procesní postup, nýbrž i ke konkrétním okolnostem případu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; bude-li mít dovolací soud za to, že uvedená podmínka přípustnosti není naplněna, pak považuje dovolání za přípustné z důvodu, že předmětná právní otázka je jednotlivými senáty Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu měl za to, že Nejvyšší soud již ve svém zrušujícím usnesení rozhodl v rozporu se svou dřívější rozhodovací praxí (tj. v rozporu s již citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010). Podle jeho názoru odvolací soud nepostupoval podle §6 o. s. ř., rozhodl-li (vázán právním názorem dovolacího soudu), aniž ho poučil o tom, že jeho tvrzení a důkazy nepostačují pro závěr, že vstup procesního nástupce do řízení je účelovým procesním postupem žalobce. Měl také za to, že řízení navíc zatížil vadou, nepostupoval-li při svém rozhodování o vstupu procesního nástupce do řízení v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, bez dalšího převzal jeho závěry (ze zrušujícího usnesení), aniž dostatečně odůvodnil, z jakého důvodu se odklonil od názoru přijatého v předchozím (dovolacím soudem zrušeném) rozhodnutí, a neumožnil mu doplnit tvrzení a důkazy o tom, že vstup procesního nástupce je čistě účelový. V této souvislosti odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 9. dubna 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14. S ohledem na to navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud, jakož i dovolací soud v předchozím řízení, posuzovaly nejen formální podmínky postupu podle §107a o. s. ř., ale podrobně se i zabývaly konkrétními okolnostmi případu. Vyjádřil přesvědčení, že pouhý fakt, že je na jeho procesního nástupce vedeno exekuční řízení, nemůže odůvodňovat závěr o zneužití procesní úpravy. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Poté přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že byly splněny formální předpoklady pro vyhovění Návrhu ve smyslu §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. Za této situace dovolací soud z uvedeného právního názoru vychází.
Již ve zrušujícím usnesení Nejvyšší soud zdůraznil, že ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. z 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013) dovodila, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje. Obdobný závěr přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Po zohlednění citované judikatury pak dovolací soud uzavřel, že na základě okolností, jež vyšly v řízení najevo, nelze spolehlivě dovodit, že cílem dovolatelova Návrhu (§107a o. s. ř.) je zneužití procesní úpravy za účelem, aby se případná pohledávka žalovaného (zde dovolatele) na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou.
V dalším řízení odvolací soud z citované judikatury vycházel (zčásti z ní vyšel i v předchozím řízení – viz jeho usnesení na č. l. 195 – 196, posléze zrušené dovolacím soudem), avšak při vázanosti právním názorem dovolacího soudu (viz zrušující usnesení ze dne 21. září 2017, č. j. 26 Cdo 6044/2016-238), že vzhledem k okolnostem vyšlým v řízení najevo není Návrh zneužitím práva ve smyslu §2 o. s. ř., napadeným usnesením Návrhu vyhověl a rozhodl, že na místo dosavadního žalobce vstupuje do řízení na straně žalobce nabyvatel práva J. L. Z toho současně vyplývá, že se nelze ztotožnit s dovolací námitkou, že odvolací soud se zabýval pouze naplněností formálních předpokladů pro procesní postup podle §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. Byl-li Návrh, podaný u odvolacího soudu dne 25. ledna 2016, již dne 26. ledna 2016 doručen k vyjádření žalovanému k rukám jeho zástupce (advokáta JUDr. Petra Poledníka), zastává dovolací soud názor, že žalovaný měl dostatek času k tomu, aby k němu kvalifikovaně prostřednictvím zvoleného advokáta uplatnil příslušná tvrzení a k nim navrhl důkazy.
Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek napadené usnesení obstojí. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhoduje, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo doposud skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu