ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2028.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2028/2017-1001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Z. Š. , L., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, proti žalovanému statutárnímu městu České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 1 a 2, zastoupenému obecným zmocněncem J. T., Č. B., o zaplacení částky 499.103,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 329/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2017, č. j. 8 Co 2276/2016-968, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) dne 22. září 2011 se žalobce – s obecným odkazem na ustanovení §667 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částky 427.427,- Kč a 71.676,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu nedoplatku na vypořádání investic vložených do vybudování tam označeného mezonetového bytu v tam označeném domě, a to podle ujednání obsaženého v čl. XIV. odst. 2 smlouvy o provedení půdní vestavby ze dne 13. května 1998.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usneseními z 18. února 2014, č. j. 8 Co 2401/2013-426, a z 16. října 2014, č. j. 8 Co 1662/2014-600, zrušil v pořadí první a druhý rozsudek soudu prvního stupně, tj. vyhovující rozsudek z 9. srpna 2013, č. j. 15 C 329/2011-381, a mezitímní rozsudek z 25. července 2014, č. j. 15 C 329/2011-576; současně věc vždy vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 19. září 2016, č. j. 15 C 329/2011-930, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně úroku z prodlení z částky 71.676,- Kč (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 427.427,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a částku 71.676,- Kč (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 26. ledna 2017, č. j. 8 Co 2276/2016-968, citovaný rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil (vyjma odvoláním nenapadeného výroku I.), věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a nařídil, aby ji projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu (k němuž se žalovaný písemně vyjádřil) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).
Ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku soud uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud zaujal rovněž názor, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby v odvolání proti tomuto rozhodnutí mohli náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. K posléze uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, v němž dále vysvětlil, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, jestliže vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát. V rozsudku ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněném pod č. 14/2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud zaujal rovněž názor (od nějž není důvod se odchýlit ani v posuzované věci), že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (obdobně vyznívají např. i závěry usnesení Nejvyššího soudu z 20. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015).
S přihlédnutím k uvedenému lze souhlasit s názorem, že z důvodů rozvedených v odůvodnění napadeného (zrušujícího) usnesení, na něž lze pro stručnost odkázat, nebyly při formulaci odůvodnění (v pořadí již třetího) rozsudku soudu prvního stupně náležitě respektovány zásady vyjádřené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Přitom odvolatel (žalovaný), jemuž byly – podle obsahu odvolání (viz č. l. 957 až 960 spisu) – nedostatky odůvodnění dotčeného rozhodnutí na újmu při uplatnění jeho práv, to také soudu prvního stupně v odvolání vytkl. Odvolací soud se tudíž od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), dospěl-li k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, a to dílem pro nesrozumitelnost a dílem pro nedostatek důvodů (§219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Vzhledem k uvedenému závěru pak neměl – s přihlédnutím ke shora citované judikatuře – jinou možnost, než dotčené rozhodnutí zrušit.
Zbývá dodat, že předkládal-li dovolatel k dovolacímu přezkumu též řešení právní otázky, zda „má odůvodnění zrušujícího usnesení obsahovat konkrétně vyjádřený závazný právní názor za předpokladu, že jej skutková zjištění soudu prvního stupně umožňují odvolacímu soudu zaujmout“ , pak nelze opomenout, že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí) a dovolací soud dodává, že – logicky vzato – ani spočívat nemůže, není-li pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, určující názor odvolacího soudu na věcnou správnost dotčeného rozhodnutí (srov. opět již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu